Hliněné hory
Když stavební suť nebo zemina opustí stavbu, stává se odpadem a musí se s ní nakládat podle zákona o odpadech, a to i v případě, že nejde o závadný nebo jedovatý materiál. To znamená, že se musí odevzdat tzv. oprávněné osobě, která má od krajského úřadu souhlas k provozování skládky, k provozování mobilního sběru nebo k provozování jiného zařízení k nakládání s odpady, což je například recyklační linka. Mobilní sběr je v podstatě něco jako prostředník, který má nákladní auto a souhlas k tomu, aby dopravil odpad z místa vzniku na příslušnou skládku. Oprávněná osoba dostane zaplaceno za to, že odpad převzala a náležitě odstranila – tedy uložila na skládku nebo připravila k dalšímu využití.
Odpadů ze stavby vzniká skutečně obrovské množství, a tak se firmy snaží ho aspoň částečně recyklovat a opět zužitkovat. Například beton se používá po nadrcení třeba při stavbách silnic stejným způsobem jako štěrk. Se zděnou sutí je to horší než s betonovou, protože cihly se časem rozpadají a v důsledku toho není možné zaručit požadované a hlavně trvalé vlastnosti materiálu, který je z nich vyroben. Zemina se používá na různé terénní úpravy. „Obecně se ale dá říci, že množství materiálu momentálně využitelného ve stavebnictví je menší než množství, které vzniká,“ říká Eva Andertová z odboru odpadů na pražském magistrátu.
František Polák, mluvčí firmy Metrostav, popisuje, co se děje s materiálem vykopaným při stavbě metra: „Nejdřív je používán na zpětný zásyp a modelaci terénu. Například v Letňanech, kde bylo vytěženo na stejnojmennou stanici přibližně 220 000 m3, byla asi čtvrtina použita na zpětný zásyp (musela být před tím rozdrcena na menší frakci tak, aby byl zásyp kvalitní) a zbytek byl odvezen na skládky u Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi, kde se používá k zasypání starých pískoven a malých lomů. Výkopek z metra je žádán především proto, že jde o materiál zaručeně nezávadný a na zásypy velice vhodný – ničím totiž nekontaminuje prostředí.“
 |
|
| Výsypka na pražském Krejcárku. | |
| Foto: Hanka Hermová/Ekolist |
Proč se ale staré pískovny a lomy vůbec zasypávají? „V podstatě jen kvůli byznysu,“ myslí si Lukáš Matějka ze sdružení Arnika. Firmy dost často využívají staré legislativy. Některé pískovny a lomy byly před rokem 1989 vyňaty z půdního nebo lesního fondu jen na přechodnou dobu a na těchto pozemcích je stále nařízena rekultivace a návrat k původní funkci. Zavážení starých pískoven a lomů se navíc skrývá pod hlavičkou „využívání odpadů“ a firma za uložení odpadu dostane zaplaceno. „Za tunu odpadu se platí asi jenom 100 Kč, ovšem na jedno místo se navezou třeba statisíce tun, takže se to firmám skutečně vyplatí,“ vysvětluje Lukáš Matějka. „Dnes je dokonce ještě větší kšeft vytěžené prostory zavézt než materiál těžit, a firmy proto staré těžební prostory rády skupují.“ Vytěžené lomy a pískovny přitom bývají pro krajinu obohacením a stávají se cennými přírodními územími s výskytem mnoha často velmi vzácných živočichů a rostlin. Mívají i významnou rekreační funkci, lidé se k nim jezdí rádi koupat. Takovým případem byla například pískovna ve středočeských Čečelicích, oblíbená koupací lokalita, v jejíž čisté vodě kromě ryb žily i vzácné sladkovodní medúzky. V jezeře však skončily stovky tun výkopového materiálu právě ze stavby pražského metra s příměsí stavebních sutí, ale i nebezpečných odpadů, které tam navezla firma H.Z.C.J. se souhlasem báňského úřadu. Báňský úřad tvrdí, že Čečelické jezero je ve skutečnosti (tedy v úředních papírech) jen důlní dílo určené k likvidaci.
„I demoliční materiál dnes většinou recyklujeme a znovu používáme,“ pokračuje František Polák z Metrostavu. „Na stavbách máme k dispozici buď mobilní drtičky, nebo to vozíme ke stabilním drtičkám. Například nadrcené a vytříděné cihelné zdivo nebo betonové konstrukce používáme jako podsyp pro méně zatěžované komunikace nebo na zásypy, pokud chybí kvalitní zemina. Takto se postupuje na všech stavbách, např. na stavbě dálnice D8 byl materiál vytěžený v tunelech po vytřídění použit na násyp dálničního tělesa,“ popisuje mluvčí Polák. „Výjimky jsou jen tehdy, když se zpracovává výkopek z míst zasažených dřívější činností. Například při stavbě metra v Karlíně jsme měli starosti s horninou vytěženou pod bývalou benzinovou stanicí. Ta šla celá na skládku toxických odpadů a její uložení bylo i finančně náročné.“ Obecně však František Polák tvrdí, že odpadový materiál je dnes většinou žádanou surovinou.
Žádaná je – kromě výnosného zavážení starých důlních děl – možná i proto, že zejména v Praze a okolí je v současné době velký byznys provozovat tzv. mezideponie inertních, tedy nezávadných a nejedovatých odpadů – v podstatě jde o jakési mezisklady hlavně zeminy a stavební suti. „V současné době jich je na území Prahy do desítky. Deponie vypadají asi jako ‚hliněné hory‘. Velikost těchto ploch se pohybuje v řádu hektarů, největší z nich má šest hektarů,“ říká Eva Andertová z pražského magistrátu. Jak provoz na deponiích vypadá? Provozovatel přebere odpad a dostane zaplaceno za jeho umístění na deponii. Materiál posléze roztřídí a podle potřeby v drtičkách upravuje na požadovanou frakci. Uloží ho na haldy a pak se ho snaží prodat. Něco jde prodat líp, něco hůř. Provozovatel má v provozním řádu stanovenou a úředně schválenou kapacitu, kolik materiálu smí mezideponie obsahovat, a toto množství nesmí přesáhnout. Taky má určenou dobu, po kterou může odpad na mezideponii být.
I když recyklace stavebního materiálu částečně šetří vstupní suroviny, přináší spoustu jiných problémů. Největším z nich je prašnost a hluk vznikající při dopravě, drcení a třídění materiálu. Proti prašnosti by měl provozovatel mezideponii skrápět – v intervalech daných provozním řádem, ale v praxi se ukazuje, že to nepomáhá. Někdy není dodržován provozní řád, navíc ve větrných dnech zřejmě ani při vší snaze nejde prašnost uhlídat. To bylo ostatně vidět i v pořadu České televize Nedej se, který se věnoval problému mezideponie v pražských Strašnicích, provozovaných firmou Svoboda. Na záběrech je jasně vidět, jak se z hald do ovzduší zvedá jemný prach. Na záplavy prachu a bahna si pak stěžují obyvatelé a firmy v okolí. Jemné prachové částice přitom nezpůsobují jen nepořádek, ale jsou i zdraví škodlivé. Jak ve zmíněném pořadu ČT řekla Eva Tylová, náměstkyně ředitele České inspekce životního prostředí a zároveň pražská zastupitelka za zelené: „Při vdechování tohoto prachu se vytvářejí zánětlivá místa v průduškách a plicích, ale situace je ještě horší. Na tomto prachu jsou nasorbovány nebezpečné látky, které jsou například karcinogenní. Do těla se dostávají i těžké kovy, polycyklické aromáty a další látky, které nám snižují imunitu, zvyšují riziko rakoviny a zhoršují celkové zdraví člověka.“
Jak takový boj proti jemnému prachu z mezideponie vypadá? Na problematické úložiště si lidé stěžují na místním úřadě (městské části), ale ten v tomto ohledu velké pravomoci nemá. Může provést kontrolu (zda jsou stížnosti občanů oprávněné) a za některé přestupky udělit pokutu do milionu korun. V další fázi může úřad povolat Českou inspekci životního prostředí, která může dát provozovateli větší pokutu. Pokud ani to nepomůže, záležitost musí na podnět místního úřadu řešit krajský úřad nebo magistrát, který „při opakovaném porušení povinností stanovených zákonem o odpadech, mezi které patří i dodržování provozního řádu, může zrušit souhlas s provozováním zařízení,“ vysvětluje Eva Andertová z magistrátu.
A jak by se postupovalo, kdyby taková firma provozující mezideponii inertních odpadů naplnila (nebo dokonce překročila) povolenou kapacitu a nastalou situaci by řešila vyhlášením úpadku? „Hrozba možného vyhlášení úpadku je zcela reálná,“ odpovídá Jan Charvát, mluvčí Městského úřadu Prahy 10, na jejímž území se inkriminovaná deponie firmy Svoboda nachází. „Pokud by k tomu skutečně došlo, měl by odpovědnost za odklizení deponovaného materiálu nést vlastník příslušné firmy. V tomto případě je vlastníkem inkriminované firmy fyzická osoba, která by měla ručit do výše svého majetku. Ale ani tak nemusí dojít k odklizení veškerého deponovaného materiálu. V takovémto případě by zřejmě odpovědnost přešla na vlastníka pozemku, což je v tomto konkrétním případě Správa dopravní a železniční cesty, tedy státní organizace,“ dodává mluvčí Charvát. V krajním případě by tedy likvidaci mezideponie mohli zaplatit daňoví poplatníci.
Článek je převzat z tištěného Ekolistu 10/2007.
reklama
