Stravovat se lokálně? Pro většinu světa to je jen zbožné přání

Idea o lokální produkci/spotřebě potravin je pro většinu obyvatel Země nereálná a vzdálená. / Ilustrační foto

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Water Alternatives / pixabay.com

Je to provázaný řetězec souvislostí: globalizace světa vedla k rapidními zefektivnění zemědělské produkce, a současně navýšila celkovou spotřebu. Lidská strava se díky tomu povšechně stala pestřejší, ale došlo k nezanedbatelnému narušení původních dodavatelsko-výrobních řetězců. Dnes se více než kdy dříve mohou lidé stravovat pestřeji, ale za cenu toho, že nemalé procento jimi konzumovaných potravin nepochází z blízkého okolí.

Často citované doporučení, že za takového stavu je pro životní prostředí/klima/snižování emisí nejlepší přejít na model lokální produkce potravin, má sice svou váhu, ale už nikoliv oporu v realitě. Většina lidí na světě si to totiž nemůže dovolit.

Obilí na záhumenku většina světa nevypěstuje

„Svět je v tomhle pestrý a plný rozdílů,“ říká Pekka Kinnunen z univerzity ve finském Aalto. „V Evropě nebo na severu Ameriky můžete sehnat lokální temperátní plodiny, například pšenici, bez větších komplikací, protože její zdroj se od vás nachází ve vzdálenosti do 500 kilometrů. Běžný světový průměr pro tu samou plodinu ale činí 3800 kilometrů.“

K takovému závěru dospěl poté, co prostudoval a v počítačových modelech vyhodnotil minimální vzdálenost mezi místem pěstování a místem spotřeby strategických hospodářských plodin. Pro přehlednost si je rozdělil do šesti kategorií.

Zastoupeny byly ony již zmíněné obilniny mírného pásma, dále rýže, kukuřice, tropické obilniny (proso a čirok), kořenové hlízy (maniok) a luštěniny. Pokud pak v tomto uspořádání nastavíme měřítko udržitelnosti tak, že spotřebitel se nachází do jedné stovky kilometrů od zdroje, dostane se k obilninám mírného pásma jen 27 % obyvatel planety Země. Ti ostatní jej už nekonzumují udržitelně.

S rýží je to podobné: v přiměřené vzdálenosti od jejího zdroje se nachází jen 28 % populace a pro luštěniny totéž platí pro 27 %. V případě manioku a kukuřice se pohybujeme jen mezi 11-16 %.

Udržitelná a soběstačná není současně univerzální

Když nenastavíme onu udržitelnost tak přísně a zvolíme si tisícikilometrový okruh? Pořád udržitelně nasytíme jen 26-64 % lidí. Co z toho plyne? „Že ono spoléhání se čistě na lokální zdroje je přinejmenším komplikované,“ říká Kinnunen.

V jeho počítačových modelech se mapa světa překryla kružnicemi, které zastřešovaly jednotlivé plodiny a regiony, v rámci kterých může být produkce soběstačná a udržitelná. Jednotlivé regiony a plodiny byly navzájem poměrně kompaktní, ale zřídka kdy se překrývaly. Tam, kde efektivně a udržitelně vypěstujete kukuřici, se už nedaří rýži. Tu musíte přivést z jiného regionu, kde se třeba zase nedaří obilninám.

„Dohromady to ale indikuje, že rozmanitost naší stravy vytvořila globální komplex provázaných závislostí,“ říká Kinnunen. „A v takovém uspořádání nemůže žádná samostatná lokální produkce kompletně pokrýt (při současných metodách a konzumním nastavení společnosti) lokální spotřebu.“

Hospodářské metodiky, které dokáží překlenout ony geografické bariéry, totiž současně vyvolávají další problémy. Například zvyšují znečištění půdy hnojivy a postřiky, nebo přečerpávají množství dostupné vody. A nevede z toho jednoduchá cesta ven.

Univerzální soběstačnost totiž bude znamenat buď velmi chudou nabídku ryze lokálních potravin, anebo komplikace spojené s tím, že se s pomocí enormních výdajů energie a zdrojů budeme snažit kompenzovat neoptimální podmínky pro jejich pěstování. Idea o lokální produkci/spotřebě potravin je tedy pro většinu obyvatel Země nereálná a vzdálená. Snít o ní mohou ti, kteří žijí v příhodných podmínkách mírného pásma a dokáží za cenu zvýšení emisí mobilizovat své prostředky k dosažení jistého stupně nezávislosti na dovozu. Pro zbývající většinu obyvatel je to ale nesplnitelný sen.