MF Dnes: Jezero se zmenšuje, problémy rostou
2.2.2009 | KEŇA | MF Dnes
Největší vodní plocha v Africe, VIKTORIINO JEZERO, bojuje s vysycháním, znečištěním, zarůstáním plevelem i uměle vysazenou dravou rybou.
V restauraci z plechů a dřevěných kůlků na břehu Viktoriina jezera se snažím objednat si nilského okouna. Keňský hospodský Dave záporně kroutí hlavou. Ani v žádné z desítky dalších plechových stravoven v centru Kisumu, třetího největšího města východoafrické Keni, tuto pochoutku na menu nemají. Ryba, která je v Evropě mezi gurmány oblíbená a která je jedním z nejdůležitějších exportních artiklů tří států dělících se o vody Viktoriina jezera, se na místním trhu prostě nevede.
Místo toho mi číšnice na plastový stolek naservíruje v oleji usmaženou tilapii, na kterou místní nedají dopustit.
Kolonialista ve Viktoriině jezeru Když se nilského okouna, vlastně se správně jmenuje robalo nilský (Lates niloticus), nedočkám na talíři, vydám se ho shánět přímo k rybářům na pláž Dunga. Proč tolik zájmu zrovna o tohoto vodního tvora? Protože je to učebnicový příklad invazivního druhu – tedy takového, který se (s pomocí lidí) dostal do prostředí, kde nikdy nežil a které brzy opanuje. Okouna do Viktoriina jezera vysadili Britové na přelomu 50. a 60. let.
Z malé násady se stal během čtvrt století dominantní živočich. Predátor, který může dosáhnout až dvou metrů a dvousetkilogramové váhy, vyhubil ve Viktoriině jezeře podle odhadů až čtyři stovky endemických (to jest pouze na tomto místě žijících) druhů ryb, převážně tlamovců. To už je pořádná rána pro místní biodiverzitu.
Opiyo Oduwo, pracovník keňské neziskové organizace Friends of Victoria Lake, říká: „Na Západě hodně mluví o škodlivosti okounů. Ale to, co většinu druhů opravdu vyhubilo, je znečištění.“ Jezero slouží třem státům jako obrovský dřez a latrína v jednom. Vzhledem k populační explozi na východě Afriky je také čím dál více odpadu a ten volně, bez jakýchkoliv čističek pluje až do jezera.
Při březích je voda nechutně špinavá, její šedivost narušují jen plovoucí odpadky. Děcka ji nabírají do žlutých kanystrů z plastu, které vlečou do zděných domků či hliněných chýší na břehu. Asi desetiletý klučina v umolousaném tričku si nabírá nevábnou tekutinu do prázdné lahve od Coca-Coly a frajersky ji brčkem začne pít... Nechutná nám, je mastný Ale zpět k dravé rybě. Nilský okoun měl výrazný dopad i na život lidí. Před čtyřmi lety o tom natočil dokument, který se jmenoval Darwinova noční můra, rakouský filmař Hubert Sauper. Oceňovaný film, který byl dokonce navržen i na Oscara, okouna jedním šmahem označil za viníka prostituce, šíření AIDS, obchodování se zbraněmi, chudoby a dalších problémů, se kterými se země regionu nepříliš úspěšně potýkají. Lidé žijící kolem Viktoriina jezera to tak ale nevidí. Potvrzují, že nilský okoun změnil zdejší rybaření od základů, rybáři na Dunga Beach si však rozhodně nestěžují. Na váze mají jednoho stříbrného okouna, další tři kousky leží na nedalekém pultíku. Do dvou metráků má i ten největší z nich hodně daleko, za dvacet kilo je rád. Obří exempláře nejsou, protože dříve než okouni vyrostou, uváznou rybářům v síti. „Velké kusy se podaří chytit jen výjimečně a hodně daleko od břehu. My se na našich lodích pouštíme maximálně 20 kilometrů do jezera,“ vysvětluje jeden z nich, Maurice Juma. I to je dost, dřevěné bárky s jedním křivým stožárem a plachtou, které jsou v případě bezvětří odkázané na sílu veslaře, nevypadají ani trošku důvěryhodně. Zvláště když vidím unavené rybáře při návratu z lovu vylévat z člunů vodu po kýblech.
Na břehu se s rybáři o ceně úlovků dohadují ženy vyzbrojené plastovými škopky. O okouna zájem nemají, nejde totiž zpracovat tradiční metodou, a sice vysoušením na slunci. Na to je příliš tučný a kvůli tomu nechutná ani většině místních. Lidé si ho také znechutili v době rwandské genocidy. Okoun totiž nepohrdne ani lidským masem a tehdy řeky splavily do jezera tisíce obětí bojů. Při kuchání úlovku tak mnozí objevili třeba lidský prst a to pak chuť na rybu přejde.
Okoun se dá sice vyudit, ale to je nákladný proces, protože je potřeba sehnat dostatečnou zásobu dřevěného uhlí. A to je tu drahé, neboť výroba vede k rapidnímu odlesňování.
Úlovek tak místo do chat domorodců putuje do zpracovatelských závodů, kde se z něj sundá kůže, vykostí se, nafiletuje a zmražené porce se pošlou do Evropy. Kůže se využije třeba na kabelky a páteře okounů se zbytky masa se prodávají místním lidem na obrání. Zaměstnání v těchto fabrikách našly stovky lidí a to se v zemi jako Keňa rovná výhře jackpotu. Okounů ubývá, není co chytat „Dobrý úlovek je kolem 50 kilo za noc na loď,“ říká mladý rybář Juma. „Za kilo okouna naše kooperativa vyplatí 130 keňských šilinků (28 Kč) a továrně ho prodá za 160,“ dodává. Kolik za kilo zpracované ryby platí zákazníci, nemá nejmenší tušení. Při krátkém klikání na internetu zjistím, že často více než desetinásobek.
I tak okoun zajišťuje na místní poměry slušné živobytí pro rybáře, alespoň pro ty, kteří si mohli dovolit nákup drahých plastových sítí. Na tradiční druhy totiž stačily sítě z přírodních materiálů, ale ty okouna neudrží. Zkrachovalí rybáři však mají šanci stát se zaměstnanci svých úspěšnějších kolegů. Nebo pracovat jako průvodci turistů, kteří si chtějí nějakého pořádného okouna zařadit do své sbírky trofejí.
Jenže zlaté časy nilského okouna se nachýlily ke konci. Hon na něj byl tak intenzivní, že si rybáři obrazně řečeno vypustili jezero. „Už není, co chytat,“ stěžuje si Alfred Wararo, který kvůli nedostatečným úlovkům přestal vyjíždět na jezero a začal dělat bicyklového taxikáře, což je ve zdejších zeměpisných šířkách běžný způsob dopravy. Nebo bývalým kolegům rybářům, kteří u profese ještě zůstali, opravuje potrhané sítě.
Jiní se zase dali i se svými loďkami do služeb pašeráků dřevěného uhlí z levnější Ugandy, jehož prodej se i přes formální ilegalitu podnikání odehrává hned vedle rybího trhu.
Invaze proti invazi Opiyo Oduwo v tom vidí šanci pro nalezení nové rovnováhy. Některé druhy menších ryb, které byly považovány za zmizelé, se najednou – byť v malém množství – zase v sítích zamrskaly. „Příroda si poradí. Najde novou rovnováhu. Je to jako s vodním hyacintem,“ naráží na problém s dalším invazivním druhem. A to s původně brazilskou tokozelkou vzplývavou (Eichhornia crassipes), kterou v Africe zavedli jako okrasnou vodní rostlinu Belgičané.
Rostlina s fialovým květem obsadila pobřeží a vytvořila na hladině neproniknutelnou zelenou matraci, která bránila veškerému transportu po jezeře, překážela také v okysličování vody a představovala ideální líheň pro malarické komáry. Vlády proti hyacintu, který podvazoval ekonomický rozvoj regionu, nasadily mačety, vodní kombajny a dokonce i parazitické brouky nosatce, ale úspěch byl vždy jen krátkodobý.
Zarůstání hladiny pokračovalo.
Nakonec zasáhla rovněž invazivní rostlina, které místní říkají hippo grass. „Najednou se tu před dvěma lety – nikdo neví odkud – objevila a vodní hyacint zničila,“ říká Oduwo.
Problémy s invazivními druhy se Oduwovi zdají zanedbatelné ve srovnání s tím, jak rychle se Viktoriino jezero zmenšuje. „Přitéká stále méně vody. Lidí je čím dál více a vodu z přítoků odvádějí na zemědělství. Naopak z jediného odtoku Bílého Nilu si Uganda kvůli výrobě elektřiny odebírá mnohem více kubíků, než jí povolují dohody,“ stěžuje si Keňan.
Jestli se Keňa, Tanzanie a Uganda neodhodlají k činu, může se jezero, jehož plocha téměř dosahuje velikosti České republiky, postupem desetiletí scvrknout na velikost Lucemburska. A to by byla pro lidi kolem něj rána s katastrofálními následky.
***
VIKTORIINO JEZERO (Ukerewe)
celková plocha jezera 68 800 km2
průměrná hloubka 40 m
maximální hloubka 83 m
objem (odhad) 2 750 km3
délka pobřeží 3 440 km
z jezera vytéká Bílý Nil
reklama
Místo toho mi číšnice na plastový stolek naservíruje v oleji usmaženou tilapii, na kterou místní nedají dopustit.
Kolonialista ve Viktoriině jezeru Když se nilského okouna, vlastně se správně jmenuje robalo nilský (Lates niloticus), nedočkám na talíři, vydám se ho shánět přímo k rybářům na pláž Dunga. Proč tolik zájmu zrovna o tohoto vodního tvora? Protože je to učebnicový příklad invazivního druhu – tedy takového, který se (s pomocí lidí) dostal do prostředí, kde nikdy nežil a které brzy opanuje. Okouna do Viktoriina jezera vysadili Britové na přelomu 50. a 60. let.
Z malé násady se stal během čtvrt století dominantní živočich. Predátor, který může dosáhnout až dvou metrů a dvousetkilogramové váhy, vyhubil ve Viktoriině jezeře podle odhadů až čtyři stovky endemických (to jest pouze na tomto místě žijících) druhů ryb, převážně tlamovců. To už je pořádná rána pro místní biodiverzitu.
Opiyo Oduwo, pracovník keňské neziskové organizace Friends of Victoria Lake, říká: „Na Západě hodně mluví o škodlivosti okounů. Ale to, co většinu druhů opravdu vyhubilo, je znečištění.“ Jezero slouží třem státům jako obrovský dřez a latrína v jednom. Vzhledem k populační explozi na východě Afriky je také čím dál více odpadu a ten volně, bez jakýchkoliv čističek pluje až do jezera.
Při březích je voda nechutně špinavá, její šedivost narušují jen plovoucí odpadky. Děcka ji nabírají do žlutých kanystrů z plastu, které vlečou do zděných domků či hliněných chýší na břehu. Asi desetiletý klučina v umolousaném tričku si nabírá nevábnou tekutinu do prázdné lahve od Coca-Coly a frajersky ji brčkem začne pít... Nechutná nám, je mastný Ale zpět k dravé rybě. Nilský okoun měl výrazný dopad i na život lidí. Před čtyřmi lety o tom natočil dokument, který se jmenoval Darwinova noční můra, rakouský filmař Hubert Sauper. Oceňovaný film, který byl dokonce navržen i na Oscara, okouna jedním šmahem označil za viníka prostituce, šíření AIDS, obchodování se zbraněmi, chudoby a dalších problémů, se kterými se země regionu nepříliš úspěšně potýkají. Lidé žijící kolem Viktoriina jezera to tak ale nevidí. Potvrzují, že nilský okoun změnil zdejší rybaření od základů, rybáři na Dunga Beach si však rozhodně nestěžují. Na váze mají jednoho stříbrného okouna, další tři kousky leží na nedalekém pultíku. Do dvou metráků má i ten největší z nich hodně daleko, za dvacet kilo je rád. Obří exempláře nejsou, protože dříve než okouni vyrostou, uváznou rybářům v síti. „Velké kusy se podaří chytit jen výjimečně a hodně daleko od břehu. My se na našich lodích pouštíme maximálně 20 kilometrů do jezera,“ vysvětluje jeden z nich, Maurice Juma. I to je dost, dřevěné bárky s jedním křivým stožárem a plachtou, které jsou v případě bezvětří odkázané na sílu veslaře, nevypadají ani trošku důvěryhodně. Zvláště když vidím unavené rybáře při návratu z lovu vylévat z člunů vodu po kýblech.
Na břehu se s rybáři o ceně úlovků dohadují ženy vyzbrojené plastovými škopky. O okouna zájem nemají, nejde totiž zpracovat tradiční metodou, a sice vysoušením na slunci. Na to je příliš tučný a kvůli tomu nechutná ani většině místních. Lidé si ho také znechutili v době rwandské genocidy. Okoun totiž nepohrdne ani lidským masem a tehdy řeky splavily do jezera tisíce obětí bojů. Při kuchání úlovku tak mnozí objevili třeba lidský prst a to pak chuť na rybu přejde.
Okoun se dá sice vyudit, ale to je nákladný proces, protože je potřeba sehnat dostatečnou zásobu dřevěného uhlí. A to je tu drahé, neboť výroba vede k rapidnímu odlesňování.
Úlovek tak místo do chat domorodců putuje do zpracovatelských závodů, kde se z něj sundá kůže, vykostí se, nafiletuje a zmražené porce se pošlou do Evropy. Kůže se využije třeba na kabelky a páteře okounů se zbytky masa se prodávají místním lidem na obrání. Zaměstnání v těchto fabrikách našly stovky lidí a to se v zemi jako Keňa rovná výhře jackpotu. Okounů ubývá, není co chytat „Dobrý úlovek je kolem 50 kilo za noc na loď,“ říká mladý rybář Juma. „Za kilo okouna naše kooperativa vyplatí 130 keňských šilinků (28 Kč) a továrně ho prodá za 160,“ dodává. Kolik za kilo zpracované ryby platí zákazníci, nemá nejmenší tušení. Při krátkém klikání na internetu zjistím, že často více než desetinásobek.
I tak okoun zajišťuje na místní poměry slušné živobytí pro rybáře, alespoň pro ty, kteří si mohli dovolit nákup drahých plastových sítí. Na tradiční druhy totiž stačily sítě z přírodních materiálů, ale ty okouna neudrží. Zkrachovalí rybáři však mají šanci stát se zaměstnanci svých úspěšnějších kolegů. Nebo pracovat jako průvodci turistů, kteří si chtějí nějakého pořádného okouna zařadit do své sbírky trofejí.
Jenže zlaté časy nilského okouna se nachýlily ke konci. Hon na něj byl tak intenzivní, že si rybáři obrazně řečeno vypustili jezero. „Už není, co chytat,“ stěžuje si Alfred Wararo, který kvůli nedostatečným úlovkům přestal vyjíždět na jezero a začal dělat bicyklového taxikáře, což je ve zdejších zeměpisných šířkách běžný způsob dopravy. Nebo bývalým kolegům rybářům, kteří u profese ještě zůstali, opravuje potrhané sítě.
Jiní se zase dali i se svými loďkami do služeb pašeráků dřevěného uhlí z levnější Ugandy, jehož prodej se i přes formální ilegalitu podnikání odehrává hned vedle rybího trhu.
Invaze proti invazi Opiyo Oduwo v tom vidí šanci pro nalezení nové rovnováhy. Některé druhy menších ryb, které byly považovány za zmizelé, se najednou – byť v malém množství – zase v sítích zamrskaly. „Příroda si poradí. Najde novou rovnováhu. Je to jako s vodním hyacintem,“ naráží na problém s dalším invazivním druhem. A to s původně brazilskou tokozelkou vzplývavou (Eichhornia crassipes), kterou v Africe zavedli jako okrasnou vodní rostlinu Belgičané.
Rostlina s fialovým květem obsadila pobřeží a vytvořila na hladině neproniknutelnou zelenou matraci, která bránila veškerému transportu po jezeře, překážela také v okysličování vody a představovala ideální líheň pro malarické komáry. Vlády proti hyacintu, který podvazoval ekonomický rozvoj regionu, nasadily mačety, vodní kombajny a dokonce i parazitické brouky nosatce, ale úspěch byl vždy jen krátkodobý.
Zarůstání hladiny pokračovalo.
Nakonec zasáhla rovněž invazivní rostlina, které místní říkají hippo grass. „Najednou se tu před dvěma lety – nikdo neví odkud – objevila a vodní hyacint zničila,“ říká Oduwo.
Problémy s invazivními druhy se Oduwovi zdají zanedbatelné ve srovnání s tím, jak rychle se Viktoriino jezero zmenšuje. „Přitéká stále méně vody. Lidí je čím dál více a vodu z přítoků odvádějí na zemědělství. Naopak z jediného odtoku Bílého Nilu si Uganda kvůli výrobě elektřiny odebírá mnohem více kubíků, než jí povolují dohody,“ stěžuje si Keňan.
Jestli se Keňa, Tanzanie a Uganda neodhodlají k činu, může se jezero, jehož plocha téměř dosahuje velikosti České republiky, postupem desetiletí scvrknout na velikost Lucemburska. A to by byla pro lidi kolem něj rána s katastrofálními následky.
***
VIKTORIINO JEZERO (Ukerewe)
celková plocha jezera 68 800 km2
průměrná hloubka 40 m
maximální hloubka 83 m
objem (odhad) 2 750 km3
délka pobřeží 3 440 km
z jezera vytéká Bílý Nil
reklama
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
