https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/co-pisi-jini/krasny-zivot-ve-vode
reklama
reklama
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

MF Dnes: Krásný život ve vodě

27.8.2008 | PRAHA | MF Dnes
Delfíni, velryby, lachtani či mořské krávy vyměnili vodu za souš úplně. Vodu potřebují téměř všichni savci. A plavat umějí i tací, do kterých bychom to neřekli. Třeba sloni.
 
Chobot původně sloužil jako šnorchl již pradávným sloním předchůdcům, ale tlustokožci se rádi koupou i dnes a milují hloubky. Záběry slonů ode dna, jak se vznášejí ve vodě, kterými začíná další díl dokumentu BBC, jsou tedy skutečným zážitkem.

Ale jsou i savci, pro něž je voda jediným domovem.

Proč není vydře zima Do oceánů se vydaly i vydry mořské. Jejich předkové podobní lasičkám kdysi běhali po souši. Vydrám narostly blány mezi prsty, končetiny slouží jako pádla, ocas jako kormidlo - a elegancí i rychlostí se jim v moři jen tak někdo nevyrovná.

Jeden z nejúžasnějších záběrů nového dílu Život savců - Návrat do vody sleduje vydry mořské při pojídání potravy. Vyloví škebli, potom kámen a pak se položí na záda a hoduje. Ulity si roztlouká kamenem přímo na břiše. Měkkýšů pozře za den tolik, kolik činí čtvrtina její váhy.

Když se páří vydry říční, musí vylézt z vody ven. Mořské vydry už to umějí ve vodě. „Jejich synchronizované plavání pak získává zcela pikantní nádech,“ dodává s úsměvem průvodce světem savců David Attenborough. Vydře nikdy není zima, její kožich, nejhustší v celé živočišné říši, dokonale izoluje. Navíc si do něj vydra celý den fouká vzduch, aby byly jeho izolační vlastnosti ještě lepší.

Na zemi žije málo tak spokojených tvorů, obývá i studené břehy Aljašky. Nebýt člověka. Její úžasná a velmi ceněná kožešina ji dovedla málem k vyhubení. Naštěstí je dnes již její lov zakázán.

Je tu i další zajímavý tvor: lachtan kalifornský. Ten se vrátil do vody možná ještě dřív - jeho adaptace už je na vyšším stupni. Oproti vydře má navíc ještě silnou tukovou vrstvu a končetiny už se mu změnily v regulérní pádla. Poslední památkou na život na souši jsou už jen ušní boltce, kterými je poznáme od tuleňů. Jinak už všechny čtyři končetiny vyměnil za ploutve, i když se pomocí zadních umí přesouvat dopředu i na zemi. Zato tuleni, jejichž předci byli něco mezi lasicí a medvědem, už ztratili i ušní boltce a jejich hlavy mají dokonalý hydrodynamický tvar. Jejich zadní nohy už se zkrátily natolik, že se nemohou pohybovat na zemi, už se mohou jen plazit nebo klouzat.

V moři se cítí bezpečně, ale na zemi na ně číhá, zejména na mláďata, řada predátorů. Lišky, ale zejména lední medvědi. Mláďata tuleňů po narození neumějí plavat, matky je ukrývají v dutinách pod sněhem. Útok medvěda vypadá strašlivě. Se svým dokonalým čichem ucítí tuleně na kilometr daleko. Pomalu se blíží a náhle se vrhne do hromady sněhu. Jedním mohutným úderem prorazí strop doupěte a často tak rovnou zabije i mládě.

Pohodová mořská kráva Vydry, tuleni a lachtani jsou potomci starodávné skupiny masožravých savců, kteří přešli na rybářské řemeslo. Dodnes jsou draví a útoční. Před 35 miliony let se však do vody vrátili i býložraví savci - a ani oni neztratili povahu svých předků. Jako třeba kapustňáci. Tato mírná pasoucí se zvířata se v teplých floridských vodách cítí tak dobře, že je nikdy neopouštějí. Jsou tak velcí, že je nemůže napadnout žádné zvíře, a vzhledem k tomu, že mají dost potravy, ani nepotřebují umět plavat rychle. Vedou skutečně poklidný život, není divu, že se jim v mnohých jazycích říká mořská kráva.

Inteligence nezbytná Jiní vodní savci mají život mnohem těžší, získávají potravu jen díky vysoké inteligenci a schopnosti komunikovat. Dokumentární film nás zavede i do daleké Indie, na řeku Gangu, kde žijí říční delfíni. Najít potravu je ve velkých řekách je problém, jsou plné kalu, mají barvu kávy s mlékem a pod hladinou je vidět sotva na několik centimetrů. Říční delfíni však zrak nepotřebují, jsou zcela slepí. Používají místo zraku zvuk. My lidé umíme schopnosti delfínů napodobit, pomocí přístroje zvaného sonar. Delfín vysílá zvuky o vysoké frekvenci, a když zvuková vlna narazí v kalných vodách na hejna ryb, říční delfíni jdou najisto. Takové zvuky používají všichni delfíni při pátrání po kořisti. Diváci dokumentu BBC mají možnost obdivovat při lovu delfíny, kteří žijí v řekách americké Georgie a obou Karolín. Vynalezli skutečně originální způsob rybolovu, nikde jinde jej kytovci nepoužívají.

Delfíni se pohybují pomalu dopředu. Ke břehu nenápadně ženou hejna ryb. Náhle se taktika změní -vrhnou se na břeh a s nimi vlna vynese na souš i desítky ryb. Dostane se na delfíny i na čekající racky. Po úspěšném lovu se delfíni vracejí do vody, plují dál po proudu vody a hledají další vhodné místo pro své manévry. Smělá strategie, perfektní týmová práce, bezchybná komunikace - leckteří lidé by jim mohli závidět.

David Attenborough jejich umění komentuje: „Tento způsob lovu je důkazem vysoké inteligence, delfíni musí umět plánovat dopředu, synchronizace musí být dokonalá, aby vyvalili na břeh tu správnou vlnu: když se dva delfíni otočí stejným směrem, budou se muset dělit o stejné ryby, když se otočí zády, ryby jim uniknou, kdepak, tady musí všechno perfektně klapat.“

Pokud je řeč o savcích, kteří zabydleli moře a oceány, pak samozřejmě musíme dojít i ke tvorům zcela originálním. Velrybám.

Největší zvíře planety Místo zubů mají kostice, tedy jakési desky z rohoviny, které vyrůstají z horní čelisti a jejich kraje jsou roztřepené v tuhé štětiny. Přes ně cedí kril, malé garnáty velikosti nehtu od malíčku. Potravy mají tito savci takovou hojnost a kril je tak výživný, že mohou dorůstat do gigantických rozměrů. Kupříkladu plejtvák obrovský vyrostl v největšího tvora na naší planetě, jehož hmotnost je skoro dvakrát větší než největšího dinosaura.

Dokument BBC nám přibližuje pomocí počítačového zpracování, jak probíhá takové krmení plejtváka obrovského: zvíře si nejdříve naplní tlamu vodou s krilem a zavře čelisti. Jazyk velký jako slon setře z čelistí kril a zvíře jej spolkne.

V obrovském hrudním koši jsou plíce, které pojmou na 2 000 litrů vzduchu, pětisetnásobek plicní kapacity člověka. Srdce velké jako menší rodinný vůz se stahuje jen pětkrát či šestkrát za minutu, pohání deset tun krve prohánějící se milionem kilometrů krevních cév. Ze zadních končetin zbyly po předcích jen fragmenty kyčelních kostí, uvězněných v hoře masa.

Předkové velryb byli suchozemští živočichové podobní šelmám a kopytníkům, do vody vstoupili před 55 miliony let. Plejtvák obrovský dorůstá do délky třiceti metrů. Na souši by nic takového žít nemohlo, žádné kosti nejsou tak silné, aby tuto váhu unesly. Domovem plejtváka může být jen moře.

A už se tomu dokonale přizpůsobil. Kyslík, který nasaje, ukládá v tkáních i plicích, takže může zůstat pod vodu i déle než půl hodiny. Celé tělo kryje až sedmdesát centimetrů tlustá vrstva tuku, která chrání před chladem. Srst už velryby zcela ztratily. Tělo má téměř dokonalý hydrodynamický tvar. Vodou tento kytovec klouže tak hladce, že dosáhne rychlosti až čtyřicet kilometrů za hodinu a směrem dolů své stotunové tělo dokáže potopit do hloubky 150 metrů.

Milostné písně Velryby komunikují pomocí zvuků jako delfíni. Jejich zvuky, které se šíří vodou, mohou být slyšet stovky kilometrů daleko, a tak zůstávají v kontaktu i velmi vzdálení jedinci. Proslulé jsou zpěvy keporkaků. Vyluzují hluboké tóny téměř mimo rozsah našeho slyšení - tyto signály jsou určeny patrně dalším samcům. Ještě složitější nápěvy jsou určené samicím, které lákají k páření. Všichni keporkakové, jak vědci zjistili, vydávají stejnou frekvenci, jakoby stejný nápěv, v řeči lidí - jejich písně se liší jen v tom, kterou sloku a kolikrát opakují. Celá milostná píseň trvá až půl hodiny, a když skončí, opakuje ji zvíře znovu, dokola, i několik dní bez přestání.

Velryby jižní u patagonského pobřeží svůj příchod oznamují obrovskými skoky. Mávnutí jejich ocasu je jako rána z děla. Když dopadají na hladinu, je to slyšet kilometry daleko. David Attenborough představuje velryby i z jejich intimní stránky. Přibližuje nám řešení problému, jak se pářit ve vodě. Samice velryby je obklopena několika rozvášněnými samci, převrací se na záda, ještě není připravená. Samci se snaží k samici dostat, narážejí na sebe, chtějí se se samicí spojit - a některým se to podaří. Zcela nevýchovně se na ní střídají jeden po druhém, samice už evidentně změnila názor, otočila se na břicho a zamířila pod hladinu, je připravena.

Samci mají tunová varlata a desítky litrů spermatu. Jeden výron vypláchne vše, co do samice dostal předchozí nápadník - takže tady to příroda zařídila tak, že nemusí být otcem ten, kdo kopuloval první, ale spíš ten, kdo přišel poslední.

Ověřit taková pozorování je však zvláště u „nepolapitelných“ vodních savců obtížné. Je těžké je sledovat, proto bude trvat dlouho, než budou odhalena všechna jejich tajemství.

Ukázku z dokumentu BBC najdete na www.idnes.cz/bbc
reklama

Eva Bobůrková

| MF Dnes

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist TOPlist