https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/co-pisi-jini/lisci-louka
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Časopis Krkonoše: Liščí louka

10.7.2003 | LIBEREC | Časopis Krkonoše
Stojíme na křižovatce u Chalupy na Rozcestí, u které se cesty rozbíhají šesti směry. Kterou z nich se dát? Při jedné z minulých poutí jsme se vydali odtud na západ a došli jsme na Klínovky. Dnes zvolíme cestu, která byla v nedávné historii vždy tou nejsprávnější a jedinou, cestou východní. Zdá se být pohodlná, je upravená a prochází mezi nedávno vysázenými keříky kleče, nazrzlými po žíru mušky bejlomorky. Cesta sleduje vrchol Liščího hřebene a brzy se ponořuje do staletých keřů kleče se skupinami nízkých smrků, které tu unikly ničivým zásahům člověka v minulosti. Obcházíme vrchol, Liščí horu (1 363 m n. m.) a při mírném klesání se nám otevírají úchvatné pohledy na jižní svahy hor a daleko do České kotliny.
 
Stojíme na křižovatce u Chalupy na Rozcestí, u které se cesty rozbíhají šesti směry. Kterou z nich se dát? Při jedné z minulých poutí jsme se vydali odtud na západ a došli jsme na Klínovky. Dnes zvolíme cestu, která byla v nedávné historii vždy tou nejsprávnější a jedinou, cestou východní. Zdá se být pohodlná, je upravená a prochází mezi nedávno vysázenými keříky kleče, nazrzlými po žíru mušky bejlomorky. Cesta sleduje vrchol Liščího hřebene a brzy se ponořuje do staletých keřů kleče se skupinami nízkých smrků, které tu unikly ničivým zásahům člověka v minulosti. Obcházíme vrchol, Liščí horu (1 363 m n. m.) a při mírném klesání se nám otevírají úchvatné pohledy na jižní svahy hor a daleko do České kotliny. Všechno kolem nás je "cítit" liškou. A tak i rozsáhlá luční enkláva, do které vcházíme, je Liščí loukou, kde stávala dnes již jenom pamětníkům známá, velmi oblíbená Liščí bouda. Liška obecná - der Fuchs, je v krkonošském názvosloví, v pomístních jménech nejčastěji se vyskytujícím živočichem. Známe tu Liščí díru, cestu, doupě, horu, hřeben, kopec, jámu, louku i boudu. Je nesporné, že většina jich byla inspirována existencí šelmy, lišky obecné. Bylo tomu tak i při úpravách názvosloví na katastrálním území Pece pod Sněžkou po druhé světové válce, kterými se zabýval kronikář obce, plukovník Josef Šourek. Přejmenoval například Braunkessel na Liščí jámu, Grünbach na Liščí potok, Brauntal na Liščí důl apod. Liška byla běžnou šelmou, žijící v Krkonoších dříve, než sem pronikl člověk, a rozšířenou až do nejvyšších poloh. I na Sněžku se zatoulává. A již prvním lovcům a osídlencům byla proto známá a všemi způsoby pronásledovaná a lovená. Byla vyhledávána jako kožešinové zvíře a osadníci ji právem považovali za jednoho z nejčastějších lupičů a vykradačů kurníků. Blízkost člověka jí nevadila, spíše vyhovovala. Jako "chytrá liška" se dostala do pohádek a bájí. Je však možno v některých případech připustit i další možnosti původu jména naší Liščí louky a boudy, které nás dnes zajímají. Jak bylo v Krkonoších zvykem, bývaly zejména boudy pojmenovány podle prvních stavitelů, vlastníků nebo významnějších obyvatel. A právě tím mohl v tomto případě být nositel německého pojmenování lišky, které získal podle zrzavých vlasů nebo chytrosti, liškám přisuzované, nějaký pan Fuchs. Vždyť většina bud byla zakládána německými osídlenci od 16. a zejména potom 17. století. Je ovšem pravdou, že toto jméno se mezi nimi v Krkonoších téměř nevyskytuje. Podle ústního podání se zcela reálným jádrem může mít vznik jména pro zdejší lokalitu trochu odlišné kořeny. Je totiž historicky doloženo, že jižně od Vrchlabí existoval v 16. století na Liščím kopci u Harty, dnešního Podhůří, dvůr, patřící vrchlabskému panství, který vlastnil 300 korců (asi 9 ha) polí, luk a lesů. Po smrti jeho držitele Kryštofa Gendorfa v roce 1563 dvůr získala jeho nejstarší dcera Paula s manželem Cetritzem z Kariše. Ten dvůr přestavěl na opevněný zámek. Pozemky byly však později rozparcelovány, stavba rozbořena, materiál použit ke stavbě obce a po dvoře nezbyla žádná hmotná památka. Ke dvoru patřila však více než deset kilometrů vzdálená louka v Lánovských horách, jak byla tehdy vrchlabská část Krkonoš nazývána. Na ní byl na léto vyháněn a pasen dobytek a snad některá z urozených paní, majitelek dvora, nechala tu prý postavit pro pastýře původně letní boudu, postupně přestavovanou na celoroční obývání. Louka s boudou získaly jméno podle dvora na Liščím kopci, kterému patřily. Která z verzí je ta nejsprávnější, lze těžko rozhodnout, a není to ani podstatné. Na nejstarší mapě Krkonoš Simona Hüttela ze druhé poloviny 16. století se s označením naší louky nesetkáváme. Je na ní zakreslena pouze jedna jiná Liščí louka i s liškou, ovšem až v oblasti Rýchor. Fuchs-perk, Liščí horu na hranicích trutnovských královských lesů a vrchlabského panství, porostlou klečí, známe až z Globicovy mapy z roku 1668. Enkláva, přesahující dnes 20 hektarů, leží skutečně na historických hranicích dvou majetků: západního vrchlabského, na kterém ležela její větší a nejstarší část, a východního maršovského, kam se částečně rozšířila. Bývala to i hranice obcí Černý Důl a Pec pod Sněžkou, okresů Vrchlabí, Trutnov i lesních závodů Československých státních lesů Vrchlabí a Horní Maršov. Tvoří ji dnes plocha rozložená v nadmořské výšce od 1 170 až do 1 250 m n. m., až k hranici kleče. Vznikla vykácením mezernatých porostů kleče i do nich pronikajících smrkových lesů a čtyři sta let probíhající přeměnou na horské louky pod rukama horalů. Postupně byly na vrchlabské části postaveny tři boudy, nazývané Boudy na Liščí hoře, nebo Liščí Boudy, německy Fuchsbergbauden nebo Fuchsbauden. Najdeme je již například na mapě z knihy popisující významnou expedici Královské učené společnosti nauk z Prahy do Krkonoš, uskutečněné v roce 1786. O nejstarší z nich, snad již od vzniku zvané Liščí, máme zprávy ze 17. století. Ve starém urbáři je zaznamenáno, že v roce 1682 předal J. Tobias Berger boudu na Lánovských horách na Liščím návrší svému švagru Jeremiáši Bönschovi. To nám dává možnost umístit počátky boudy asi do poloviny 17. století, kdy vznikla větší část okolních bud. Je proto možné, že tu byla již v 16. století louka patřící dvoru na Liščím kopci u Vrchlabí, jak uvádí zmíněná pověst. Bouda pak přešla do majetku Zineckerů, kteří v roce 1900 získali licenci na výčep piva a tvrdého alkoholu. Ještě v roce 1901 turista skupinu zdejších bud charakterizuje jako "osamělou, turisty málo navštěvovanou s jednoduchým hostincem". V roce 1908 tuto tehdy malou hospůdku odkoupil ze 8 000 zlatých Johann Fischer. Byl to zkušený horal, pocházející ze Zadních Rennerovek, který pracoval jako pastýř na Hamplově boudě ve Slezsku a později jako zimní hlídač a domovník na Luční boudě. Další z bud tu postavil v roce 1715 Andreas Zinecker a v první polovině 19. století ji, ještě jako letní boudu, vlastnil Augustin Renner. V roce 1930 další z Zineckerů, Anton, boudu rozšířil a nový objekt s celoročním provozem byl nazýván Skiemeisterbaude - česky Lyžařská bouda. Třetí, patřící Friesům, žila hlavně z chovu dobytka, ale i ona využila zájmu turistů a poskytovala jim ubytování, i když skromnější. Liščí bouda se stala v rukou zkušeného, podnikavého a pracovitého Johanna Fischera (1868-1939) jednou z nejvýznamnějších krkonošských bud. V krátké době po převzetí ji rozšířil, v roce 1910 sem zavedl telefon a velkým nákladem vybudoval místní vodovod. Další stavební úpravy uskutečnil v roce 1913, 1924 a 1928. Třípodlažní budova vyhlížela pak jižním průčelím a více než padesáti okny a zasklenou verandou na jižní svahy hor a české podhůří a plně využívala horského slunce. Ubytovat mohla 80 až 100 hostí v dobře zařízených, centrálně vytápěných pokojích se studenou a teplou vodou. Významně se úroveň zvýšila vybudováním vlastní elektrárny. Za první republiky ožívala zejména v zimním období "pražáky", kteří tvořili až 90 % klientely. Okolí boudy se stalo totiž vyhlášeným a jejich oblíbeným lyžařským terénem. Přijížděli zvláštním sportovním vlakem na nádraží do Svobody nad Úpou, odkud je koňské povozy a později i autobusy převezly do Pece pod Sněžkou. Odtud byli nuceni zdolat asi pět set výškových metrů pěšky, někdy i na saních. V létě sem v té době zajížděli i osobními automobily. Dokládá to pohlednice z let mezi rokem 1924 a 1927, zachycující dva kabriolety Tatra stojící před boudou. Majitel podporoval výstavbu, údržbu a značení cest včetně jejich zimního tyčování, což Krkonošský spolek ocenil při příležitosti jeho sedmdesátin udělením pamětní plakety Quido Rottera. Blízká Lyžařská bouda byla vyhledávaným útulkem lyžařů a byla hodna svého jména Bouda mistra lyžaře. Syn majitele, Anton Zinecker, byl totiž po první světové válce významným členem, závodníkem lyžařského spolku Rübezahl Rennerovky a hostinská místnost v boudě byla vyzdobena řadou památek a trofejí z lyžařských závodů, které získal nejen on, ale i členové spolku. Liščí louka se postupně rozšířila na východ přes hranici na pozemky maršovského panství. I tady, i když na menší ploše, byly asi na začátku 19. století postaveny tři letní boudy, využívající bohatství luk k chovu dobytka. Pravděpodobně první z nich, prostřední, založil v roce 1830 Johann Kneifel. Přes sto let, až do roku 1937, kdy ji odkoupil Klub turistů z Hradce Králové, sloužila budnímu hospodářství. Přestavěli ji, aby vyhovovala novému poslání, a přejmenovali na Hradeckou boudu. Na jižním okraji enklávy postavil PhDr. Karl Sedlak v roce 1935 boudu (č. 233) k soukromé rekreaci. Po konci druhé světové války, jejichž oběťmi se stali syn a bratr majitele Liščí boudy, přešly všechny objekty na Liščí louce do majetku státu. Bohužel, poválečné chaotické období se stalo řadě bud v Krkonoších, mezi nimi i boudě Liščí, osudným. Dne 13. dubna 1948 do základu vyhořela. Příčina požáru se nikdy nevyšetřila, ale mluvilo se i o úmyslném založení k zakrytí ekonomických prohřešků. Vedoucí boudy Jan Duben šel na tři roky do vězení. Přitížilo mu pravděpodobně i to, že předtím správcoval na nedaleké Havlově boudě, která vyhořela předtím 17. října 1946 a pak i na sousední Výrovce, kterou z neopatrnosti zapálil 6. února 1947 Dubnův podřízený, pomocník domovníka. Liščí bouda nebyla již obnovena a její funkci ve značně omezeném rozsahu převzala Lyžařská bouda. Historie bud maršovské části enklávy patřící k Peci nebyla dlouhá. I do ní zasáhlo radikálně poválečné období. V něm zanikla zbývající letní bouda, první byla zlikvidována již před první světovou válkou. V roce 1971 vyhořela, pravděpodobně po samovznícení sena na půdě, Hradecká bouda, kterou určitou dobu využívaly Škodovy závody z Hradce Králové. Nebyla obnovena. Zůstala tu pouze bouda postavená Dr. K. Sedlakem - Zámeček. Theodor Lokvenc a Pavel Klimeš, foto archiv a Karel Hník A současnost? Pospolitý život enklávy přetrval až do počátku 70. let 20. století. Na každé boudě žil správce s rodinou, u chalup se pásly krávy, sousedé si navzájem dováželi s koňmi nákupy a děti společně zamířily každé ráno do školy na Hrnčířských Boudách. Staré časy a fungující vazby však braly postupně za své: boudaři nesměli dávat mléko rekreantům, ale museli ho vozit dolů, takže krávy začaly z chalup postupně mizet. A když koňské povozy nahradily malé pásáky a později rolby Lavina a z chlévů se staly garáže, znamenalo to definitivní tečku za starými časy. Snad jen Zámeček, který dostaly po válce do správy státní lesy, si uchoval vzhled horské chalupy až do současnosti. Dnes je malý objekt s 20 lůžky majetkem Lesů České republiky, s. p. Zbývající dvě velké boudy postupně poznamenaly přestavby k obrazu kapacitních rekreačních bud. Vzdálenější od cesty, Prvosenka, sloužila celá desetiletí rekreaci pracujících ze ZPA Čakovice. Objekt byl poprvé přestavován v letech 1975-1978, v roce 1984 získal při celkové rekonstrukci svůj současný vzhled i luxusnější podobu společenských interiérů. Od roku 1997 je majetkem soukromých firem: Dantyn, a. s., zde provedla další úpravy, takže v současnosti bouda nabízí 50 lůžek v jedno až třílůžkových pokojích s vlastním příslušenstvím. Od roku 2001 vlastní Prvosenku firma Egest, s. r. o., která zde v zimní sezóně bez problémů, v létě obtížněji nabízí své služby domácí i zahraniční klientele. Lyžařská bouda, stojící těsně u staré cesty, patřila až do 90. let Ústřední radě odborů, po delimitaci majetku odborové organizaci OREA. V roce 1996 bouda vyhořela a její nový majitel - firma Dat Art International, s. r. o., ji vystavěla opět v téměř nezměněné podobě. Dnes Lyžařskou boudu v pronájmu provozuje stejnojmenná firma, která zde nabízí 67 lůžek ve čtyřlůžkových pokojích se sociálním zázemím především české klientele včetně škol v přírodě a školních výletů. Pohostinství malého lokálu i prosklené verandy využívají také mnozí turisté, překonávající vrchol Liščí hory. Celá enkláva se dnes nachází v II. zóně národního parku. Zdá se však, že si jen málokdo ze stále se měnícího personálu velkých bud uvědomuje, že žije na dosah nejcennějších partií národního parku s původními klečovými porosty, stopami severské tundry a malým karem Liščí jámy.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama


Blíž přírodě

Pražská EVVOluce

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist TOPlist