Senát Parlamentu ČR: Projev předsedy Senátu na Terezínské tryzně

Na Národním hřbitově v Terezíně se konala v neděli 19. května 2019 tradiční vzpomínka na oběti nacistické perzekuce. Hlavní projev přednesl předseda Senátu Jaroslav Kubera.


Vážené dámy, vážení pánové,

dovolte mi, abych vás všechny pozdravil na pietní vzpomínce tady, v Terezíně. Slovo Terezín má ve spojení s historií nacistické okupace Československa hned dvě kruté podoby – terezínské ghetto a Malou pevnost.

Do ghetta nacisté od listopadu 1941 do téměř úplného konce války nahnali 140 tisíc židovských vězňů – mužů, žen a dětí. 35 tisíc z nich tady zemřelo. 87 tisíc dalších bylo odesláno do Osvětimi ke „konečnému řešení“. Osvobození a konce hrůz se dočkal jen malý zlomek z nich. Zůstane trvalou a obdivuhodnou skutečností, že tito lidé zde, v terezínském ghettu, ve stínu smrti dokázali žít na vysoké kulturní úrovni – hrát divadlo, psát verše, skládat, malovat, snít své sny o budoucnosti.

Druhou tváří válečné terezínské reality je potom policejní věznice pražského gestapa v Malé pevnosti. Tou prošlo v letech okupace 32 tisíc vězňů. Tisíce z nich zemřely. Nacisté se krutě a bezohledně vypořádali s každým náznakem odporu, nesouhlasu a odboje.

Smutnou skutečností našich moderních dějin je, že v roce 1945 zde při otevření tohoto národního hřbitova hovořila bývalá vězeňkyně Malé pevnosti, dr. Milada Horáková. To, co nestihli nacisté, dokončili o pět let později komunisté. Kteří také tak nesnášeli jakýkoliv odpor, jiný názor, nesouhlas.

Stále častěji mívám pocit, že ještě nedávno tak krutě živé vzpomínky na to, co se tady v Terezíně odehrálo, dnes blednou stále rychleji. Hodnoty, na kterých jsme tento památník stavěli, jsou víc a víc relativizovány a vítězí lhostejnost k naší vlastní minulosti. Nejde jen o nezájem o historii a úctu k památce těch, kteří nám svými oběťmi umožnili žít náš dnešní svobodný a demokratický život. Jsme lhostejní k opětovnému nárůstu totalitního uvažování, ve kterém tak nepokrytě platí, „kdo není s námi, je proti nám a je potřeba ho umlčet“.

Vždyť totalita, nesnášenlivost k jiné rase, k jinému názoru může a má dnes zcela jinou podobu. Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.

Jako předseda českého Senátu jsem rád, že šířící se lhostejnost, nebojím se říci apatie, nepatří k povaze myšlení a práce senátorek a senátorů. Senát již nejednou dokázal, že ač politicky různorodý, v kritických okamžicích boje o ústavnost, o právo říci pravdu a o odvaze zastat se těch, u kterých se to nenosí, dokáže jednotně reagovat.

Historie nám totiž dává tisíce důkazů, že lhostejnost, pasivita, mávnutí rukou a nezájem o věci veřejné tvoří podhoubí, ze kterých se rodí zprvu autoritativní, později, poznenáhlu, nenápadně, totalitní režimy. Je proto nutné, snad dnes víc než dřív, scházet se v památných dnech u památných míst, jako je tento hřbitov, a připomínat sobě, voličům, všem lidem, že svou vlastní minulost stále žijeme. Není to tak, že holocaust, nacismus, totalita a nenávist jsou mrtvé.

Stačí chvilka nepozornosti a ožijí.

Braňme se tomu. Dívejme se do budoucnosti, ale nezapomínejme, jak lehce lze překročit práh nesvobody.

Děkuji vám za pozornost.