Asociace soukromého zemědělství ČR: Půdy z polí ubývá rychleji, než se uvádí

Stejně jako v řadě jiných údajů platí i pro kvantifikaci rizik vodní eroze, že dokola a neustále opisované a médii omílané „pravdy“ už dávno neplatí, přičemž situace se nadále zhoršuje. To si však naše společnost neumí nebo nechce přiznat, možná i proto, že by se ukázala neúčinnost doposud přijímaných opatření týkající se ochrany půdy.

Neochotě připustit neakceptovatelný stav ostatně nahrává i odklad protierozní vyhlášky, která měla platit od poloviny letošního roku, jak ale přiznává ministerstvo životního prostředí, její existence se odsouvá až na příští rok. A to ještě kdo ví jestli, protože to už bude na další vládní garnituře, a je otázkou, jak se k takovému dokumentu postaví. Zatím zdánlivě „vyhráli zemědělci“, neboť odklad je výsledkem rozporů mezi ministerstvy životního prostředí a zemědělství. Je to však vítězství Pyrrhovo, a to nejméně za dvou důvodů. Prvním je neztenčenou měrou pokračující vodní eroze, přičemž konkrétní příklady jsou více než varující, neboť dynamika odplývání půdy ze zemědělských pozemků roste, a každý další rok, ba každý další měsíc prolongace současného stavu znamená ztrátu desítek nebo jednotek milionů tun ornice, podle toho, jaké časové období zvolíme. Druhým důvodem je naopak prohraná bitva o podobu novely zákona o ochraně přírody a krajiny, která již vstoupila v platnost a která v zásadě umožňuje na jakémkoli území ČR bez souhlasu vlastníka nebo nájemce vyhlásit z titulu ochrany přírody a krajiny nějaký režim chráněného území. Tedy například zamezit na obhospodařovaných pozemcích zemědělskému hospodaření. Vzhledem k tomu, že významný úbytek půdy z polí lze za důvod k vyhlášení ochrany považovat, je omezení vodní eroze (a úbytku zemědělské půdy) v zájmu všech zemědělců bez ohledu na velikost a formu podnikání. To, že ještě zatím nikdo k vyhlášení nových lokalit ochrany nepřistoupil, je dáno především určitým „oddechovým časem“ ochránců přírody poté, co si k tomu vytvořili prostřednictvím zmiňované novely bianco šek.

Jak již bylo v úvodu řečeno, média a politici v současné době operují s úhrnem celkového úbytku zemědělské půdy v ČR ve výši zhruba 20 milionů tun za rok. Ve skutečnosti ale ročně zmizí z českých polí ročně 30,4 milionu tun ornice, tedy o plnou polovinu více, než před veřejností papouškují dat neznalí politici. Realita však může být ještě horší. Jak totiž vyplývá například z výsledku analýzy s názvem „Příprava listů opatření typu A lokalit plošného zemědělského znečištění pro plány dílčích povodí,“, kterou si nechal zpracovat státní podnik Povodí Vltavy, činí jen v oblasti vodní nádrže Slapy (tedy pouze na ploše 12 965 kilometrů čtverečních), celkový roční erozní smyv zeminy 2,34 milionu tun ročně. Nejde přitom o studii ledajakou – podílely se na ní hned čtyři subjekty napříč dvěma resorty a podnikatelským spektrem, tedy Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, Výzkumný ústav vodohospodářský, T. G. Masaryka, České vysoké učení technické v Praze a společnost Sweco. To vytváří předpoklady k tomu, že dokument není zatížen obvyklým „resortismem“ nebo politickými tlaky.

Podle výpočtů jmenovaných institucí přitom zůstává drtivá většina půdy ve vodních tocích a nádržích. „Z celkem 626 000 tun sedimentů vstupujících do vodních toků jich ročně zůstává ve vodních nádržích Vltavské kaskády trvale uloženo 615 500 tun, tedy téměř veškerý sediment do vodních toků v povodí vstupující (více než 98 %),“ uvádí dokument. To mimo jiné zvyšuje riziko nejen lokálních, ale i plošných povodní, protože sedimenty z polí zabírají v nádržích i vodních tocích místo pro vodu, kterou nedokáží v době přívalových dešťů nebo déletrvajících srážek v potřebné míře pojmout. To opět dopadá negativně v prvé řadě na zemědělce, kteří jsou v první linii postižených povodněmi, neboť voda v takových případech zaplavuje co do plochy nejvíce obhospodařované pozemky. Z nich pak opadající voda dále odebírá půdy, kruh se uzavírá a proces degradace půd se zrychluje.

Důsledkem je mimo jiné opakovaná potřeba odbahňovat rybníky, vodní toky i samotné nádrže, což odebírá nemálo finančních prostředků na podporu zemědělského podnikání, rozvoje venkova a prevenci (tedy skutečnou prevenci, ne řešení následků) povodní, ale i sucha. Spousta peněz, ročně řádově miliardy korun, je tak utracena zcela zbytečně, a potřeba výdajů stoupá. Při takové strategii bude třeba na minimalizaci rizik extrémních projevů počasí stále více finančních prostředků, aniž by se ale stav zlepšoval. To se nakonec neděje ani nyní, přestože výdaje na tyto účely rostou, a realita tak potvrzuje to, co bylo výše napsáno.

Tento stav je neudržitelný a neudržitelné je mimo jiné také současné financování dominantních správců vodních toků v ČR, tedy státních podniků Povodí. Významnou část jejich příjmů totiž tvoří poplatky za prodej vody průmyslovým podnikům, které jí potřebují ke své existenci. Jenže spotřeba vody v průmyslu klesá, protože průmysl stále častěji zavádí principy opětovného využívání vody (recyklaci) a také technologie spořící vodu. To bude stále více omezovat finanční zdroje Povodí, které budou mít k dispozici na investice do opatření k prevenci povodní či sucha, takže i v tomto smyslu se bude situace dále zhoršovat. Přes všechna tato varování ale ministerstvo zemědělství ve své základní pozici k podobě Společné zemědělské politiky EU po roce 2020 trvá na zachování současného stavu, přičemž případné kosmetické úpravy nemohou prakticky nic změnit. To ovšem pro naši krajinu, zdroje vody, kvalitu půdy a tedy konkurenceschopnost našeho zemědělství do budoucnosti nevěští nic dobrého.