Absolutní ochrana vlků je proti zdravému rozumu, říká chovatel ovcí, který neúspěšně zažaloval stát

http://www.myslivost.cz/Pro-myslivce/Ze-zivota-myslivcu/Rec-je-o-vlku

Ochrana vlků složila zkoušku – říká Evropský parlament, přičemž konstatuje, že vlci nepotřebují dosavadní ochranu a nabádají Evropskou komisi k pragmatickému, individuálnímu a pružnému přístupu při nakládání s tímto živočišným druhem. Budeme tedy vlky lovit?

V polovině listopadu minulého roku přijal Evropský parlament rozhodující většinou hlasů rezoluci s názvem „Plán opatření ve prospěch přírody, lidí a hospodářství.“ Čteme v ní: „Evropský parlament upozorňuje na to, že určité živočišné druhy (v dřívější směrnici byly tyto druhy zařazeny mezi živočichy vyžadující mimořádnou ochranu) již dosáhly v některých regionech Evropy dobrého stavu ochrany. Za této situace mohou v současné době ohrožovat jiné volně žijící druhy, jakož i hospodářská zvířata. To může narušit přirozenou rovnováhu ekosystému. Vyzýváme proto Evropskou komisi k vypracování postupu pro posuzování stavu ochrany v konkrétních regionech, umožňujícího změnu na základě už dosažené žádoucí úrovně ochrany.“
V následujícím bodě tato rezoluce připomíná, že v konkrétních regionech, kde vedle sebe žijí lidé i velké šelmy, zejména vlci, může tato situace negativně ovlivňovat rovnováhu ekosystému a venkova obydleného člověkem. Platí to obzvlášť v kontextu s tradičním zemědělským hospodařením a turistikou šetrnou k životnímu prostředí, jakož i s jinými společensko-ekonomickými oblastmi.
Rezoluce dále vyzývá Evropskou komisi a členské státy k uskutečnění konkrétních kroků k řešení těchto problémů, aby rovnoměrný rozvoj venkovských oblastí nebyl vystaven nebezpečí. Přitom současně uznává pružnost předpokládanou v doktríně.

Několikrát o vlku

Rezoluce ověřuje stav realizace činností požadovaných k dosažení cílů naznačených v „Konvenci o biologické různorodosti“, „Strategickém plánu biodiverzity na rokya 2011 až 2020“ a v „Programu ve prospěch rovnoměrného rozvoje 2030“. „Provedli jsme pečlivou kontrolu zmíněných pokynů a na jejich základě jsme zjistili, že svůj úkol plní“, vysvětlil první místopředseda EU Frans Timmermans.
Předseda skupiny pro Lovectví, Přírodu a Zemědělství v Evropském parlamentu, Karl-Heinz Florenz, po provedeném hlasování konstatoval: „Rezoluce ukazuje, že Evropský parlament seriózně přistupuje k řešení problémů obyvatel venkovských středisek.“
Generální tajemník skupiny Annie Scherijer-Pierik k tomu dodává: „Fakt, že téměř všichni členové parlamentu podpořili návrh k přijetí kroků směřujících ke zmírnění konfliktů mezi rolníky a chovateli na jedné straně a velkými šelmami, jakými jsou vlci, na straně druhé, je velkým úspěchem. Rezoluce dovolí jednotlivým členským zemím pružnější a pro region individuálnější uplatnění směrnic, které se týkají životního prostředí. Úspěch programu ochrany prostředí znamená, že nadešel čas, aby se správou, resp. řízením početnosti vlčí populace začaly zabývat jednotlivé správy a správci honiteb, a to zvláště tam, kde se již objevuje ohrožení pro jiné druhy chráněných živočichů, ekosystému, zemědělství nebo bezpečnosti lidí. Akceptování přítomnosti velkých šelem bude záležet na efektivní správě a vyrovnaném využití jejich populace.“

Znamená to, že se vlci opět vrátí na seznam lovné zvěře?

Člen Evropské komise pro zemědělství a rozvoj venkova Herbert Dorfmann konstatoval: „Toto hlasování je bodem obratu v evropské debatě na téma vlci. Poprvé se stalo, že převážná většina poslanců pochopila tuto situaci a došla k názoru, že ochrana vlků není absolutní prioritou a že rozvoj takových oblastí lidské činnosti, jakými jsou tradiční zemědělství a turistika jsou rovněž důležité. Vlci již nejsou druhem, kterému hrozí vyhynutí, proto úroveň jejich ochrany musí být snížena a přizpůsobena lokálním podmínkám.“
Je možné, že Evropský parlament konečně pochopil smysl ruského pořekadla, které praví: „Lítost vůči vlkům je nespravedlností vzhledem k ovcím.“ Jakožto pravděpodobnější se však jeví názor, že Brusel, chce-li udržet přítomnost vlků v aktuálním rozsahu, nemá jiné řešení a je v této věci nucen přijmout i dalekosáhlé ústupky. Napětí, které se vytvořilo v souvislosti s výskytem těchto šelem v současné Evropě již dosáhlo nebezpečné úrovně. Švédsko, kde se početnost aktuální populace vlků odhaduje na 400 kusů v roce 2015 zařadilo vlky na seznam lovné zvěře. Ve Finsku, kde je populace vlků odhadována na 235 kusů, již pět let provádějí redukční odlov a celkem tu bylo v tomto období uloveno 78 vlků, a v poslední lovecké sezóně 43 vlků, přičemž letošní plán odstřelu činí 53 vlků. Obě země vysvětlují, že redukční odstřel prováděný myslivci je nutným nástrojem, který pomáhá udržet omezenou početnost vlků. Je zapotřebí postupovat tak, aby tento ukazatel byl přijatelný jak pro místní honitby, tak pro místní biotopy. Zástupci těchto států současně upozorňují na to, že budou svoje stanovisko hájit před Evropským tribunálem.

Z výzkumů prováděných v Norsku vyplývá, že rozhodující většina společnosti podporuje limitovaný odstřel vlků. Na jihu země je to s ohledem na zdejší hustotu zalidnění, na severu z důvodu ochrany sobích stád. Nedávno, během lokálních protestů ve Francii, unesli a uvěznili tamní pastýři dva úředníky (předsedu a ředitele Národního parku Vanoise v Alpách). Domáhali se tím zvýšení redukčního odstřelu těchto šelem.
Kontroverzní odstřel problémového vlka, který proběhl v roce 2016 ve Švýcarsku, pořádně vzrušil švýcarskou veřejnost. Bylo to nejen kvůli samotnému faktu odstřelu, ale hlavně pro enormní náklady, které tato akce pohltila. Celkové náklady této akce se totiž vyšplhaly na částku 44 tis. dolarů.
Veřejným tajemstvím se staly zprávy přicházející ze všech regionů EU. Jsou o tom, že „lidé se rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou“, a to nikdy nevěští vlkům nic dobrého.
David L. Mech je toho názoru, že počet a rozsah výskytu vlků závisí v dnešní době výhradně na dvou faktorech, a to na počtu zvířat, která pro vlky představují potravinovou základnu, a také na lidské náklonnosti. Podle tohoto světoznámého experta, který se vědecky zabývá vlky již desítky let, „vlk odjakživa byl a je významným, ale přesto pouze jedním z mnoha druhů zvířecího světa - vytvářet z něho modlu, stejně tak, jako jeho zatracování, neprospívá vlkům, ale výhradně pouze přívržencům jednoho nebo druhého krajního postoje.“

Pán přírody

Ne všichni však těmto názorům rozumí. Postavení zmíněné světově uznávané autority je nepřetržitě podkopáváno antitraperskými, antiloveckými, antirybářskými spolky tzv. „milovníků přírody“. Je pro ně těžké přijmout fakt, že tento největší světový specialista na ochranu vlků se ve volných chvílích sám věnuje tradičnímu způsobu lovu kožešinových zvířat, že není odpůrcem sportovního rybářství, lovectví, lovu pomocí pastí a podobných aktivit.
Kontroverze vzbuzuje také jeho pedagogický přístup. Od studentů, kteří se v budoucnu mají stát odborníky na přírodu, očekává, že budou mít solidní základy z oblasti biologie, zoologie, ekologie a také řízení a hospodaření s přírodními zdroji. Neméně důležité je, aby tito lidé ve svém volném čase získávali bohaté zkušenosti lovecké, sportovních rybářů, turistické, lyžařské, kajakářské… Takové postoje světově známého specialisty se všem zřejmě nelíbí.
Lidem se nelíbí také jeho názory na téma vlků. V rozhovoru pro časopis Łowiec Polski potvrdil svůj názor: „Vhodně řízené lovy vlků se mohou stát metodou pro omezení škod na hospodářských zvířatech a současně mohou předejít konfliktům s lidmi. Máme k dispozici i důkazy pro tvrzení, že takto prováděné lovy jsou faktorem, omezujícím pytláctví, přestože řada biologů se snaží s tímto tvrzením polemizovat.“
David L. Mech se domnívá, že v současné evropské krajině pro vlky místo je, podtrhuje však, že je zapotřebí zřetelně odlišit dva modely opatření k zamezení nevyhnutelného konfliktu mezi vlky a lidmi. Jedná se o severoamerický a evropský model koexistence. „Myslím si, že vlci v Evropě budou pokračovat v expanzi rozsahu a početnosti. Naproti tomu občané a správa jednotlivých zemí musí rozhodnout, kolik vlků mohou ve své oblasti tolerovat. Je však nutné mít na zřeteli, že cenou za koexistenci jsou společenské konflikty, polarizace městských a venkovských obyvatel a také legální, nelegální a náhodné usmrcování vlků.“
Podle názoru tohoto vědce mají cyklické změny v počtu potenciální kořisti vlků a v jejich možnostech získání potravy jen omezený vliv na bezpečí tohoto druhu. Obdobně je tomu s onemocněním vzteklinou a parvovirózou. Podobně, jako je tomu v případě tlaku ze strany myslivců, lovců kožešinové zvěře a pytláků, mohou tyto vlivy při náležitě velkém rozsahu, čas od času způsobit nanejvýš kolísání vlčí populace, její početnosti a teritoriálního dosahu. Mech tvrdí, že přesvědčení o jejich údajné schopnosti autoregulace, které je ve vědeckých kruzích tak populární, je mylné. Výsledky nejnovějších výzkumů ukazují na to, že početnost vlků je určována dostatkem potravy.
Proto lpění na dávno překonaných názorech a pozorováních hrozí tím, že s vaničkou vylijeme i dítě, anebo se jedná o manipulaci, tvrdí vědec. Dezinformace šířené skupinami bránícími vlky zahrnují oblast od drobných chyb technického charakteru až po vážné podvody a padělky. Vědecké nepřesnosti, i když pro profesionály pracujícími s vlky představují určité nepohodlí, nejsou nicméně natolik závažné.
Jiná situace nastane v případě, že dojde k manipulaci v takových otázkách, jako je status vlčí populace nebo vývojová tendence její početnosti. Chytračení tohoto druhu směřují k tomu, aby zmanipulovaly veřejné mínění za účelem dosažení větší podpory veřejných kampaní, srazů, masových shromáždění a také lobbingu a soudních procesů. „Zdalipak současná věda neohrožuje vlka už tím, že se domáhá jeho zbožštění?“, ptá se vědec v jedné ze svých publikací.

Kolik vlků přijmou Němci?

V době renesance se všichni posmívali přínosu středověké filozofie tím, že ho uzavírali v rozvahách o tom, kolik ďáblů nebo andělů se vejde na špičku jehly. Takový pohled na věc se tehdy ujal bez ohledu na to, že se jednalo o propagandistickou manipulaci. Kdo by si tenkrát jenom pomyslel, že podobnou otázku nastolí vědci v XXI. století, když se pokusí odhadnout, kolik vlků je schopno pojmout německé přírodní prostředí.
V roce 2014 byly zveřejněny analýzy, které ukazují, že odpověď na tuto otázku bude vycházet především z přijatých zásad a uplatněných modelových technik, zůstane přitom pod značným vlivem záměru učenců. To je velmi důležité zjištění, pokud budeme mít na zřeteli, že téměř všechny dosavadní odhady množstevní kapacity lokálních prostředí v Evropě byly provedeny podobnými technikami modelování.
Při výzkumu bylo zapotřebí vzít v úvahu nejnovější pozorování na téma neočekávané plasticity a pružnosti populace vlků vzhledem k preferencím jednotlivých životních prostředí. Ty se mohou s ohledem na okolnosti a lokální podmínky mezi jednotlivými populacemi značně lišit. Zatímco se zdá, že rozsah výskytu vlka v Polsku závisí především na jeho druhu životního prostředí. Například polští vlci upřednostňují lesní komplexy, podmáčená a močálovitá území, zatímco přítomnost vlků v Portugalsku je dána početními stavy dobytka bez ohledu na krajinný ráz, v sousedním Španělsku kupodivu vlci výrazně preferují zemědělské oblasti, naproti tomu v Rusku tato zvířata rovnoměrně osidlují zemědělské i lesní oblasti. Rumunští vlci zase preferují tzv. ostatní plochy, které nejsou zemědělsky využívány, slouží jako smetiště a jsou porostlé keři. A v Itálii se s vlky nejsnáze setkáme na periferiích měst, v souladu s legendou o založení hlavního města obývají vlci v současnosti předměstí Říma.

Výchozím bodem pro výzkum byly údaje o stavu vlčí populace v Německu vztažené k roku 2011. Jednalo se o sedmnáct vlčích smeček a několik samotářů, celkem se jednalo o 43 dospělých jedinců. Dnes už víme o šedesáti smečkách a máme informace o tom, která životní prostředí vlci preferují. Bylo zapotřebí „pouze“ doplnit data o informace na téma: druh a charakter rostlinného pokryvu, hustoty silniční sítě a železnic. Tentýž úkol se týkal údajů o povrchu pásma v sousedství silnic, hustoty zalidnění a lokálních rozdílů v upřednostňování přírodních zdrojů (zemědělství, turistika, rekreace). Také se jednalo o uspokojení teritoriálních požadavků jednotlivých smeček a vlků-samotářů, přístupnost prostředí pralesního charakteru, o druh všeobecně převládajícího povrchu průmyslových oblastí, obydleného sektoru a nárazníkových zón kolem oblastí tohoto druhu a takéo celkovou plochu vodotečí a vodních nádrží.

Tedy kolik je vlků v Německu?

S ohledem na dříve zmíněné podmínky a proměnlivost faktorů, můžeme říci, že území Německa může obývat až 1769 vlčích smeček o průměrném počtu 4-5 jedinců, což činí celkem až 8845 vlků! Jako optimální bylo přijato řešení, že území Německa může osídlit vlčí populace na úrovni 400 smeček, tedy o celkové početnosti asi 2000 vlků. To platí, pokud vlkům zůstanou přístupné klíčové biotopy ve střední části Německa, s výhradou, že jejich přítomnost se tu setká s příznivým postojem společnosti.
Tento výsledek je zcela nepravděpodobný, když uvážíme, že na téměř třicetkrát větší ploše USA, kde je separace vlků závazná, dnes žije přibližně 6000 vlků. Podle mínění vědců je to dostatečné množství k tomu, aby se došlo k závěru, že vlci již nevyžadují federální ochranu. Otázka spravování a loveckého využití lokálních vlčích populací je již v kompetenci jednotlivých států USA.
David L. Mech zastává názor, že není zapotřebí obávat se odstřelu vlků. Současně připomíná že v roce 2008 žilo ve státu Montana 497 vlků. Od té doby tu bylo oficiálně, na základě loveckých licencí, uloveno 750 vlků a dalších 590 vlků bylo uloveno v rámci redukčních odstřelů, s ohledem na ochranu dobytka. A přesto v roce 2015 stále žilo ve státě Montana 536 vlků! Podle názoru tohoto vědce je vyhubení vlka možné pouze cestou systematické a intenzivní eliminace při použití jedu. Potvrzují to nejenom zdokumentované případy účinné eliminace vlka z biotopu v oblasti Severní Ameriky a Evropy, které se uskutečnily pod záštitou vládních programů na vyhubení vlků.

Má pověst nebezpečného tvora

Evropa je dvakrát menší než USA, má však dvakrát vyšší hustotu obyvatel (Německo více než sedminásobně), přitom je však osídlena dvojnásobným počtem vlků. Z modelu koexistence vyplývá, že rychlý nárůst počtu konfliktů s lidmi je nevyhnutelný a bude pouze otázkou času, kdy k němu dojde. Dokonce ani udržení náležité úrovně potravinové základny těchto šelem, nebude zárukou bezpečnosti lidí… Je snad zapotřebí se něčeho obávat?
„Vlci představují pro člověka v zásadě nevelké nebezpečí, avšak pod podmínku, že oba druhy budou separovány. Nesnáze započnou až tehdy, když si vlci na přítomnost člověka zvyknou“ vysvětluje David Mech. Avšak vzhledem k jejich bezvýhradné ochraně, ke značným přírůstkům početnosti a rozsahu vlčí populace, se stále více vlci přibližují k lidským sídlům. Nelze vyloučit, že se časem, podobně jako kojoti, přizpůsobí životu na předměstí velkoměst. Je však zřejmé, že čím blíže lidí vlci žijí, tím více se spolu s nárůstem nebezpečí zmenšuje náklonnost k nim a společenská akceptace jejich přítomnosti.
Čím blíže lidských sídlišť vlci žijí, tím více se snižuje náklonnost k nim a společenská akceptace jejich přítomnosti.
„Přítomnost vlků může být ohraničena pouze lidmi a nemá mnoho společného s teorií přírodní rovnováhy, ve které dynamika druhů žijících v konkrétním biotopu směřuje k dosažení rovnováhy. Vzhledem k tomu, že chybí kontrola početnosti vlků a rozsahu jejich výskytu, rostou škody a zvyšuje se stupeň ohrožení lidského života, hospodářských a domácích zvířat a všech živých tvorů v daném přírodním biotopu. Na rozdíl od jiných velkých šelem, je pro vlky typická vysoká schopnost se přizpůsobit“, píše Will Graves, světová autorita v oboru rizik a nebezpečí, vyplývajících z přítomnosti vlků. Graves připomíná, že vlci jsou podstatným faktorem ovlivňujícím šíření více druhů nebezpečných chorob a parazitů, ohrožujících lidi, hospodářská zvířata a živočichy přírodního biotopu. Především se jedná o tasemnice, kokcidie, hlísty, ale také parvovirózu, vzteklinu, psinku, brucelózu, tularemii, listeriózu, anthrax a mnoho dalších. Ruští vědci ukázali, že vlci mohou být nositeli více než 50 druhů tasemnic. V současné době je zkoumán jejich podíl na rozšiřování slintavky.

Reálné vyhlídky do budoucnosti

„Nedokáži pochopit, proč někteří lidé trvají na svém stanovisku, že by vlci plnili v přírodě funkci sanitářů, podle mého mínění je to zcela opačně. Někteří autoři píší, že vlci zabíjejí výlučně z toho důvodu, aby sami přežili. Přitom dnes máme k dispozici seznam důkazů, že zabíjejí také bezdůvodně a v přemíře. Někteří píší, že oběťmi vlků jsou především slabí jedinci, nemocní nebo zranění. Víme přitom, že vlci často loví dospělé zdravé jedince. Jiní píší, že zdravý vlk nenapadne člověka… Nicméně vlk je vlk a v celé oblasti jeho výskytu jsou zaznamenávány události, kdy zdraví vlci útočili na lidi a zabíjeli je. Podle mého mínění si mnoho autorů ze západní Evropy vlky zamilovalo. Je možné to pochopit, protože vlci jsou mimořádně zajímaví a fascinující. Nic to však nemění na skutečnosti, že většina autorů bránících vlky opírá svoje závěry nikoli o fakta, nýbrž o emoce“ píše Graves.
Jiný specialista na vlky, italský vědec Luigi Boitani, v jednom z nedávných rozhovorů konstatuje: „Vlk je mimořádně inteligentní a dokonale vyvinutý živočišný druh. Jeho schopnosti a chování jsou nejen zakódovany v genech, ale jsou rovněž předávány jejich matkami podle potřeb a okolností. Vlk si je dobře vědom toho, že člověk, který drží v rukou vidle, pro něj představuje nebezpečí a člověk s palnou zbraní je pro něj ještě nebezpečnější.
Vlk nebyl v minulosti takový, jakým je dnes, byl aktivnější během dne. Jeho současná noční aktivita vyplývá z adaptace na nebezpečí, které mu ze strany člověka hrozí. Kdyby lidé nechali vlka na pokoji, pak postačí jedna generace, aby se člověk znova vrátil na seznam jeho obětí, jsem o tom přesvědčen“.
Toto stanovisko skvěle parafrázoval Terry Pratchet v jedné ze svých knížek, když napsal: „Všichni vědí, že v horách žijí vlci, ale jen zřídkakdy se přiblíží k vesnici. Současní vlci jsou potomky těch jedinců, kteří přežili. Naučili se totiž, že lidské maso má mnoho ostrých hran…“

Existuje snad nějaká zlatá střední cesta k tomu, která by nám nám umožnila trvale regulovat naše vztahy s vlky?

Často citovaný norský znalec přírody, který se specializuje na výzkum velkých šelem John D. Linell píše: „Neexistuje žádná magická formule, jak postupovat vůči velkým šelmám, jak je chránit. Máme k dispozici jen několik více nebo méně akceptovaných kompromisů, často také kontroverzních kompromisů. Ten, kdo má rád vlky, medvědy a rysy, musí je přestat zbožňovat jako nedotknutelné ikony údajně zdravé přírody a začít je považovat za to, čím opravdu jsou: fascinujícími elementy ekosystému. Musíme vytvořit zásady pro zacházení s jinými živočišnými druhy, včetně všech jejich konsekvencí - vytváření ochranných oblastí a zón omezeného výskytu a projevů vlků. Také je nutno provádět sčítání těchto šelem formou jejich lovu. Abychom vlkům zajistili dlouhou budoucnost, pak místo předsudků musí nastoupit racionální řízení.“
Nejzřetelněji se mění přístup vědců. Nyní hodnotí dříve knihu Davida Mecha nadšeně (Wolf: Ekologie a chování ohrožených druhů (1970, University of Minnesota Press). Její první vydání v roce 1970 získalo titul kultovní práce na téma chování, ekologie a ochrany vlků. Byla napsána v roce 1968a nepatrně doplněna v roce 1981. Dočkala se dalších dodatečných tisků i přesto, že autor mnohokrát prosil vydavatele, aby to nedělal. Informace, které v ní byly uvedeny, si do značné míry zachovaly svoji aktuálnost. Mnoho jiných informací však ztratilo aktuálnost nebo jsou vyloženě mylné. Od těch dob jsme se totiž dozvěděli o vlcích více, než za celou dřívější dobu, která předcházela napsání této knihy. V nejnovějším vydání zmíněné monografie, která vznikla spoluprací více než dvaceti světových autorit, Mech píše: „Víme sice o vlku stále více, přesto se však ještě mnohému musíme naučit. Ale proč nás vlk pořád tolik zaměstnává? Jedni ho proklínají, jiní s ním jednají jako s modlou. Jakožto vědci můžeme setřít extrémní rozdíly vzniklé posuzováním problému z různých úhlů pohledu a prezentovat vlka ze správné perspektivy a ve správném světle. Vlk je velkou šelmou z čeledi psovitých, která má mnoho fascinujících biochemických, nervových a hormonálních adaptačních mechanismů. Není tedy ani dobrý, ani zlý.“ Přijmout tyto závěry, zřejmě nebude pro všechny zcela jednoduché.

Převzato z polského časopisu Lowiec Polski

L. David Mech ("Meech") je vědec divize biologických zdrojů, a profesor oddělení rybolovu, biologie, ochrany a ekologie, evoluce a chování zvěře na univerzitě v americké Minnesotě. He has studied wolves and their prey since 1958, as well as several other species of wildlife. Studoval vlky a jejich kořist od roku 1958, stejně jako několik dalších druhů divoké zvěře. Mech používá pro většinu své kariéry rádiové sledování vlků, jelenů, leopardů, caribů, losů, lvů, slonů, mývalů, rysů, losů, zajíců atd.
Mech je zakladatelem Mezinárodního Wolf centra a působí v představenstvu jako viceprezident. The project to create the facility, which he started in 1985, was a natural outgrowth of his wolf research as well as his ambition to educate people about the nature of wolves that they may come to respect the creature through understanding. Projekt na vytvoření zařízení, který začal v roce 1985, byl přirozeným výstupem jeho výzkumu vlka, stejně jako jeho ambice vychovávat lidi o povaze vlků, že mohou respektovat vlka prostřednictvím jeho pochopení. He has published eleven books and approximately 380 scientific and 100 popular articles about wolves and other wildlife, the most famous of these being his books The Wolf: The Ecology and Behavior of an Endangered Species (1970, University of Minnesota Press) and Wolves: Behavior, Ecology, and Conservation which he co-edited with Luigi Boitani (2003, University of Chicago Press ). Publikoval jedenáct knih a přibližně 380 vědeckých a 100 populárních článků o vlcích a jiné divoké zvěři.