Divoká zvířata je potřeba správně škatulkovat. I když se pak třeba dozvíme něco, co nechceme vědět

Nové škatulky totiž dávaly mnohem plastičtější představu o tom, jak na tom přežvýkavci v Africe jsou. / Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Steve Slater / Flickr

Otázka, kolik v Africe žije druhů přežvýkavců, měla relativně snadnou odpověď. Po desetiletí navíc úplně stejnou. Zdá se až neuvěřitelné, že všechny dostupné informace o antilopách, buvolech, žirafách a kozách jsme čerpali ze třísvazkové odborné publikace britského Muzea přírodní historie, která poprvé vyšla v roce 1913 a byla jen lehce oprášena a modifikována o čtyřicet let později. Není divu, že se dnes již nežijící systematičtí biologové-taxonomové Peter Grubb a Colin Groves s chutí pustili po roce 1970 do její revize. Pracovali na tom dalších čtyřicet let, protože do určování příbuznosti a rozdílnosti jednotlivých druhů vstoupil nový nástroj, genetika.

Více druhů znamená menší a ohroženější populace

Z původních 50-60 turovitých se jejich seznam rozrůstal na 80 a na konec až na 186 druhů (plus asi 8 dalších nejistých, dosud nepopsaných druhů). „Reakce správců afrických národních parků a lidí z ochrany přírody byly přitom spíše negativní, byť zrovna od nich jsme očekávali největší podporu naší práce,“ vzpomínal později Groves. „Zdálo se, že dávají přednost zastaralému a nesprávnému uspořádání živočichů, protože s nově zařazenými a odlišenými druhy by si jich museli pamatovat skoro třikrát tolik. Nápor na paměť byl přitom asi to jediné, co by jim mohlo vadit.“

Nové škatulky totiž dávaly mnohem plastičtější představu o tom, jak na tom přežvýkavci v Africe jsou. I když to byl spíš pesimistický pohled. Například takový buvolovec stepní, který je v současnosti z ochranářského hlediska veden jako druh málo dotčený. Grubb a Groves z něj udělali druhů hned osm: je tu rozdíl ve tvaru rohů, barvě, rozložení kresby na těle, míře pohlavního dimorfismu a tři nově popsané druhy se navíc výrazně odlišují způsobem rozmnožování. Po logickém rozškatulkování se ukázalo, že počty buvolovce druhu caama, na jihu Afriky utěšeně narůstají, ale druh tora na etiopsko-súdanském pomezí už deset let nikdo neviděl.

Udělat si pořádek

Místo jednoho druhu málo dotčeného buvolovce je jich tedy sedm ohrožených a jeden pravděpodobně vyhynulý. Antilopa kudu, kterou se ve znaku pyšní četné národní parky? Ne jeden druh, ale čtyři. Ty dva z jihu jsou na tom relativně dobře, zatímco ty z pomezí Etiopie a Súdánu prožívají nepochybně krizi. A žirafa? Podle IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) mám jen jeden, zranitelný druh. Grubb a Groves upozorňují, že ve skutečnosti jich je osm druhů. A z nich třeba takové „bílé“ žirafy ze západní Afriky přežívají pouze v Nigeru, v jedné jediné populaci. Žirafy jsou na tom tedy ve skutečnosti mnohem hůř, než si myslíme.

„Poselství je jasné: neignorujme pokroky v moderní biologii,“ píše Groves. „Musíme se snažit opravdu dobře porozumět tomu, co máme, nebo to ztratíme. Říct, že antilopě kudu nic nehrozí, protože je na jihu Afriky početná, je ošidné. Pokud se budeme přidržovat zastaralých informací a starého, nekomplikovaného pohledu na počet druhů přežvýkavců v Africe, hrozí nám ztráta podstatné části biodiverzity.“