Dobré zprávy? Nejtěžší organismus celého světa se zatím drží

Osmitunový mamut, patnáctitunový apatosaurus anebo snad 150 tun vážící plejtvák obrovský? Souboj o titul nejtěžšího organismu na planetě Zemi má trochu nečekaného vítěze, který je, na rozdíl od mamutů a apatosaurů, stále ještě docela dost naživu. S odhadovanou váhou 6000 tun jím je „les“ Pando rostoucí na úbočí hor Wasatch na západě Spojených států amerických. Na první pohled se může zdát neférové do soutěže v těžké váze jednotlivců zařadit les, který pokrývá plochu 43,6 hektarů a je složen ze 47 000 stromů, topolů osikovitých. Jenže Pando si svůj titul právem zaslouží. Ony desetitisíce stromů, které jej tvoří, jsou totiž vzájemně geneticky shodné, identické. Všechny totiž rostou z jedné jediné propojené sítě kořenového systému, jsou dohromady jednou rostlinou. Stejně jako bychom jednotlivé výběžky stvolů trávy vyrůstající z jednoho trsu nepovažovali za vícero samostatných rostlin, i tady jsou topoly „jedním“ celkem, vpravdě obřím trsem.

Topol, který nikam nepospíchá

U topolů, a topolů osikovitých zvláště, nejde zase o tak velkou mimořádnost. Ke klonálnímu růstu mají sklony často a všude, ve Státech se nachází desítky podobných hájů složených z jediného stromu. Jenže obvykle rozlohou nepřesahují 1 hektar. V tom je utažský Pando skutečně výjimečný. Že je s tímhle lesem „něco v nepořádku“ soudili lidé už dávno, ale teprve v roce 1976 (a od té doby opakovaně) potvrdili dendrologové jednolitost lesa jako svébytného celku jednoho silně rozrostlého organismu. Tehdy také začaly akademické spory o odhad jeho stáří. Je nesnadné ho určit, protože u nepohlavně rozmnožujících se dřevin nemůžeme spoléhat na letokruhy a jednotlivé kmeny topolu obvykle nepřežijí 130 let. Jde spíš o to, co je pod zemí.

Z hodně širokého rozptylu se pak poznání ustálilo na tom, že Pando bude nejspíš okolo 14 000 let starý. Pando se tedy musí spokojit jen s titulem nejtěžšího organismu na planetě a nikoliv toho nejstaršího. Šampiony ve stáří jsou mimochodem další klonální kolonie, a to buď mořské trávy Posidonia oceanica na Ibize anebo keře Lomatia tasmanica v Tasmánii. Jeho značnou dlouhověkost nicméně dokládá ekosystém, který se pod jeho korunami na dlouhá tisíciletí vyvinul. Dnes jej reprezentuje společenstvo 68 vcelku unikátních rostlin, na něj navázaných. Dá se také říct, že Pando má docela štěstí. Jeho mimořádnost byla rozpoznána, o jeho hodnotě nikdo nepochybuje. Je přísně chráněn, nehrozí mu pokácení. Přesto jeho další život, a přežití vůbec, není jisté.

Neduhy stáří a dopady přílišné ochrany přírody

Když už se dožijete 14 000 let, dá se odtušit, že za svou existenci nasbíráte i pár nemocí stáří. V případě lesa Pando se řeší především tři choroby. Houba skvrnatička, Cercospora capsici, napadající listy; plísňově-houbové onemocnění zanesené patogenem Polypora; a popelavá rakovina kůry stromů, způsobená houbou Encoelia pruinosa. I když všechny tři do jisté míry poškozují exempláře stromů, les by to nejspíš ustál. Protože pořád přirozeně zmlazuje, tedy spíše zmlazoval. A to je ten momentálně větší problém. Staré stromy, které popadaly a tím udělaly místo mladým, vždy přirozeně stimulovaly další klonální růst. Svěží výběžky a výmladky čerstvých kmínků nyní ale ve velkém vypásají losi a jeleni.

Ani to by v dlouholeté existenci Pando nebylo nic nového. Nicméně dříve byly populace spásačů přirozeně regulovány velkými šelmami. Vlci a pumy se starali o to, že žádný velký býložravec nebude hodovat na zmlazujícím lese příliš dlouho. Když šelmy z krajiny přičiněním člověka zmizely, nebrala hostina jelenovitých konce. Regenerace lesa se tím pozastavila, a mimo neoplocené úseky tisíciletý háj zatím nemá z čeho zmlazovat. Některé jeho nejstarší partie se tedy nyní neobnovují, anebo se opožďují za režimem přirozené obnovy o 30-40 let. Paradoxní příčinou tohoto problému je ochrana přírody, která v lese zakazuje lov zvěře. Řešení ve formě oplocenek, byť nehezky vypadajících, ale funguje.

Klima? Možná příště…

Potěšující je i to, že klima a jeho proměny jsou pro nejtěžší organismus světa spíše tou menší hrozbou. Roste v alpínském pásmu, obklopený pouští. Takže s mrazem nebo suchem se už několikrát vypořádat musel, úspěšně to zvládl a podmínky v regionu nyní patří ke stabilnějším. Ustál už rapidní změny životního prostředí v 19. století, poté co se v oblasti usadili první osadníci, a přečkal i boom rekreačních aktivit ve století dvacátém. Zdá se tedy, že tento zatím nejtěžší existující organismus na planetě Zemi s námi ještě chvilku, pár století nebo tisíciletí, vydrží.

---

reklama

---