Dravci v Grónsku kvůli klimatickým změnám zápasí o hnízda
„Globální oteplování a klimatické změny mohou někdy připomínat pasivní fenomén: živočich se prostě jednou ráno probudí, okolo je tepleji, a jeho zdroj potravy zmizel,“ říká Burnham. „V Grónsku má ale tato změna pro přítomné dravce podstatně agresivnější podobu.“ V roce 1970 nehnízdil v Grónsku jediný pár sokolů stěhovavých, o dvě léta později jich bylo zaznamenáno osm. A v roce 1999 pak už 170. Tento nesporný úspěch ochrany přírody, tedy návrat populace dravců, které v padesátých letech nejen na americké půdě zdecimovaly postřiky DDT, má však své méně příjemné stránky.
Ty se začaly projevovat postupně, s pozorovatelnými proměnami severského klimatu. Teplejší léta totiž zatím nahrávají sokolům, prodlužují jejich hnízdní sezónu a zvyšují úspěšnost ve vyvádění mladých. A také výrazně rozšiřují jejich severský areál. „Opravdu horký den v Grónsku v devadesátých letech? Ten měl kolem + 4,5 °C,“ říká Burnham. „A takový horký grónský den dnes? Okolo patnácti, šestnácti stupňů.“ Tento teplotní rozdíl dělá z původně dobré zprávy špatnou. I pro člověka, který svůj život ochraně sokolů zasvětil.
Ještě před dvaceti lety se hnízdící sokoli drželi striktně západního cípu Grónska, aby před přibližně deseti lety začali posouvat svá hnízda více k severu. A nyní již hnízdí i na těch nejseverněji položených výběžcích skalních útesů. „V roce 2016 jsme například napočítali jedenáct hnízdících párů až na letecké vojenské základně v Thule,“ říká Burnham. „A jeden hnízdil 240 kilometrů od ní. To znamená nějakých 1200 kilometrů od severního ledového pólu, což je něco historicky absolutně nebývalého.“ Proč by to měl být problém?
Tato dosud drsná severská stanoviště totiž po tisíciletí patří jiným nájemníkům. Severským rarohům loveckým, kteří jsou na zdejší podmínky lépe adaptováni. Jsou sice o něco větší a těžší než sokoli, ale zdaleka ne tak úspěšní v leteckých soubojích, ke kterým nyní stále častěji v Grónsku dochází. „Je to jako když se do sebe pustí stíhačka F-16 a přepravní Cessna,“ říká Burnham. Příčin těchto jejich konfliktů je několik, ale hlavním je, že možností k hnízdění je tu jen velmi omezené množství.
Sokoli ani rarozi si totiž hnízda přímo nestaví, ale na skalních ostrožnách osidlují opuštěná hnízda po krkavcích a jiných ptácích. Řada z těchto hnízd je prakticky vystavěna jen ze zmrzlého ptačího trusu, přičemž některé jeho spodní vrstvy můžeme datovat až 2500 let nazpátek. „Je to fascinující vidět, že některá tato sdílená hnízda pamatují ještě časy před Římskou říší,“ popisuje Burnham. Nicméně těchto věkovitých hnízd není dost pro migrující sokoly a celoročně zde žijící rarohy současně. A v případných sporech mají sokoli navrch.
„To co vidíme, je klimatickými změnami spuštěná invaze, která je velmi, velmi rychlá,“ tvrdí Burnham. „Její výsledky nevidím vůbec optimisticky. Myslím, že tak do deseti nebo patnácti let rarozi v Grónsku kvůli sokolům jednoduše vyhynou.“ Oba druhy dravců jsou přitom řazeni mezi ohrožené druhy, kteří si na jiných území zdaleka tolik nekonkurují. Tady je ale jejich konflikt „tělo na tělo“. Předpokládaný vítěz mezidruhového střetnutí, sokol stěhovavý, se ale z úspěchu nebude podle ornitologů radovat dlouho.
Oteplení, které nyní napomáhá sokolům v dalším šíření na sever, mění i charakter a úhrn srážek nad oblastí. Místo sněhu teď častěji prší. Letní sněhové přeháňky, rozložené do horizontu tří měsíců, teď ve formě vody naprší během tří hodin. A zahloubená věkovitá hnízda se takovou srážkovou vodou rychle zaplní. Výsledkem může být velmi rychlé podchlazení vajíček, a celková neúspěšnost hnízdění. Pokud tedy invaze sokolů na sever Grónska potrvá, dočkáme se nejen definitivního vytlačení rarohů z oblasti, ale možná i likvidace sokolů, kterým počasí znemožní vyvádět mladé z dobytých hnízd.
reklama
