Hudba není jen doménou lidí, produkují ji i papoušci z Queenslandu

Prakticky všechna lidská společenství disponují hudbou, kterou doprovází „beatová linka“. Perkuse v takovém hudebním projevu obvykle zajišťují instrumenty na bázi bubnů a bubínků. Etnografové v tom vidí „hluboce zakořeněnou schopnost lidí produkovat a vnímat hudbu“. Kde se v nás ale tyto široce rozšířené bubenické sklony, ze kterých se rodí rytmus hudby, vůbec berou? Indicií může být nový objev Australské národní univerzity, který zaznamenává podrobnosti hudebního projevu papoušků.

Až do nedávných dní jsme totiž byli s tímto evolučním rysem mezi živočichy jediní. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Jistě, jsou tu ještě naši nejbližší příbuzní primáti, šimpanzi. Ti také dokáží bušit nejrůznějšími předměty a dělat tak velmi výrazný zvuk. Ale chybí jim pravidelný „rytmus písně“, je to prostě jen cílený randál, bubenické sólo, kterému nepředchází ani za ním nenásleduje vlastní píseň. Přesto se nyní v živočišné říši podařilo zaznamenat další živočišný druh, jehož schopnost produkovat skutečnou hudbu překvapila nejen biology. Oním dosud netušeným muzikantem je papoušek kakadu arový.

Tento černo černý papoušek s výrazně pernatou chocholkou, který obývá pralesy Papui-Nové Guineji, a narazíme na něj i v australském Queenslandu, dosud zajímal ornitology spíše kvůli rapidnímu poklesu své početnosti. Jeho přírodní populace jsou totiž ve velkém drancovány chovateli papoušků. A tak bylo stále těžší zkoumat jeho přirozené chování ve volné přírodě. Díky tomu málem uniklo pozornosti neobvyklé chování jeho samců, kteří se před vlastním rozmnožováním dvoří samicím. Jejich tajnou zbraní totiž nejsou jen zpěvy písní, tak jako u jiných ptáků, ale ucelený hudební přednes. Svůj zpěv totiž doprovází hudebním nástrojem.

Ve většině pozorovaných případů se jednalo o klacík nebo plod s tvrdou skořápkou, kterým v pravidelném rytmu vyklepává do duté větve rytmus. Této pravidelné sekvenci pak odpovídá tempo zpívané „písně“. Je to hudba, nebo nikoliv? Hodnotit kvalitu celého hudebního projevu by zajisté odráželo řadu subjektivně vnímaných prvků. Proto se biologové Robert Heinsohn a Christina N. Zdeneková z Australské národní univerzity drželi jen základních kritérií, které hudbu, dosud produkovanou jen lidmi, mohou popisovat. Jak v tomto hodnocení obstál australský papoušek?

Kakadu arový využívá prvků instrumentální hudby, včetně výroby a úpravy ozvučného náčiní, jeho přednes nabývá konzistentního kontextu, vyznačuje se pravidelnou produkcí „beatů“ (respektive úderů ozvučného dřívka), a je charakteristický opakováním klíčových sekvencí. Repertoár jednotlivců se neomezuje na jeden song, ale každý dokáže produkovat několik ucelených písní, s různým rytmem a doprovodem. Biologové zaznamenali u osmnácti samců celkem 131 sekvencí bubnování. V rámci opakování jedné písně je přitom tempo bubnování nenáhodně umístěné, papoušci tedy vědí, kdy je zapotřebí přitvrdit rytmus nebo zvolnit.

Provedená autokorelační analýza pak u nejdelších papouščích zaznamenaných písní s doprovodem potvrdila, že jejich „hudba“ je stejně předvídatelná, jako hudba lidská. „Tento objev nám nabízí velmi vzácnou možnost srovnání vývoje rytmičnosti a instrumentální hudby u našeho vlastního druhu,“ píší autoři. Zajímavostí také je, že se rozhodně ne často závěry biologických studií stávají předmětem diskuse etnografů. V případě hudby produkované papoušky kakadu to je ale jiné. Etnografové totiž mají nyní jasno: nejprve tu byl pravidelný rytmus, a teprve za ním evolučně následovala skupinová hudba a tanec.

---

reklama

---