Je libo žabí stehýnko? Zapomeňte na Francouze, neudržitelná konzumace obojživelníků je celosvětový problém

Obojživelníci, od žab, čolků až po mloky, patří k nejohroženější skupině obratlovců. Z 6800 celosvětově popsaných druhů je 41 % klasifikováno jako druhy ohrožené. Nejvýznamnějšími příčinami jejich neradostného stavu je šíření specifických onemocnění, znečištění a ztráta původních stanovišť. Trochu méně pak sběr jedinců vedoucí ke kolapsu celých populací. A právě na ten se soustředili badatelé z univerzity Ege v tureckém Izmiru. Píše o tom Conversation.

Odhadovaná míra příspěvku konzumního sběru žab pro pokles celých populací je předmětem odborných debat. Sběr a obchod s nimi totiž zároveň napomáhá šíření pro obojživelníky nebezpečných onemocnění, uvolňuje prostor pro nepůvodní druhy a vede k likvidaci původních stanovišť. Takže je vlastně rovněž součástí hlavních příčin jejich hubení. A jak napovídají čísla ze světa, zdaleka nejde o drobnou záležitost. Labužnické pojídání žabích stehýnek si sice podvědomě spojujeme především s francouzskou gastronomií, ale tak prosté to není.

Proč žábám není do skoku?

Největším globálním dovozcem této pochoutky je celá Evropská unie a USA. Jihovýchodní Asie a Střední východ zastává roli největších vývozců. Jen z Indonésie a Číny zamíří do světa ročně 100-400 milionů žab ročně. K všeobecnému zmatku přispívá, že jednotlivé státy zaujímají ke sběru obojživelníků rozdílná legislativní stanoviska. Někde je zapovězen, regulován, nahrazen farmovým chovem a jinde volně povolen a nekontrolován. Turecko patří k zemím, které obojživelníky moc neřeší. A proto na stoly v Evropě zamíří ročně 36 milionů párů skokaních stehýnek, pocházejících z regionu Çukurova.

Studie Kerima Çiçeka z univerzity v Izmiru popisuje tuto praxi jako dlouhodobě neudržitelnou s tím, že pokud nedojde ke změně situace, bude Turecko za 15-30 let bez skokanů. Vzhledem k tomu, že je tu loví teprve poslední čtyři dekády, je to dost rychlé. Jak vypadá sběr v praxi? „Obvykle sběrači pracují v tříčlenných skupinách, v noci. V průměru každý nasbírá kolem 20-39 kilogramů za noc, ale rekordmani zvládnou i 60 kilo. To je přibližně 3000 skokanů,“ popisuje Çiçek. Žáby pak putují na trh, kde jsou naporcovány a odprodány v přepočtu za 15-65 korun za kilo. V závislosti na poptávce.

Zakáz? Ne, raději regulovaný sběr

Turecký sběr žab má ještě jedno lokální specifikum. Těží totiž s nejasného rozdělení blízce příbuzných skokanů (které můžete chápat jako komplex 2 anebo 5 druhů), a jednotně je nabízí jako „jedlé žáby“ bez bližšího určení. „Na základě monitoringu přírodních populací metody zpětného odchytu jsme stanovili, že rychlost poklesu početnosti činí asi 20 % meziročně s tím, že je 90 % šance, že v regionu žádní skokani v roce 2050 nebudou,“ dodává Çiçek. Co se s tím dá dělat? Překvapivě, zakázat sběr žab pro konzumní účely výzkumníci z Ege nenavrhují.

„Je to sice byznys za 4 miliony dolarů ročně, ale je to také často jediný a hlavní zdroj příjmů lidí v regionu. Zákaz by nejspíš úplně nezastavil nelegální sběr a jistě silně by uškodil ekonomické situaci lidí v oblasti. Çiçek se také obává dominového efektu. Když se například Francie a Rumunsko zřeklo komerčního sběru žab, na trhu je pohotově zastoupila Indie a Bangladéš. A když došlo k zákazu i tady? Nastoupila Indonésie a Čína. Původní problém tedy nezmizel, jen se přelil jinam.

Turečtí výzkumníci na základě modelů početnosti proto navrhují cestu udržitelného sběru. Takového, který by z lokálních populací ve vymezených lokalitách každoročně odčerpal maximálně 5-10 % jedinců. Zachováni by tím byli obojživelníci, propad početnosti by nehrozil. A místní by pak možná převzali svou část odpovědnosti za to, aby se živočichové, ze kterých jim plyne prospěch, nestaly více ohroženými. Forma regulovaného sběru by měla garantovat, že se přírodní zdroj nevyčerpá, protože na jeho zachování budou mít zájem i sběrači.

---

reklama

---