Kdo zachrání americké tetřívky? Možná stáda krav

Tetřívek pelyňkový je něco jako lakmusový papírek, ukazující na kvality prostředí. Tam, kde se vyskytuje, je totiž velmi pravděpodobný i výskyt 350 dalších druhů živočichů a rostlin, které si ochranu rovněž zaslouží.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Rick McEwan / news.ucsb.edu

Efektivní ochrana přírody není vždy o výběru z lepších a horších variant. Může to často být ze špatných a ještě horších. Dokládá to i práce týmu kalifornské univerzity v Santa Barbaře, která se soustředila na klesající výskyt vpravdě ikonického tetřívka pelyňkového. Tenhle dvoukilový hrabavý pták byl doma na pomezí severu USA a Kanady, na rozsáhlých travnatých pláních a prériích. Jenže v předchozích dekádách začaly jeho počty poměrně dramaticky klesat. Důvod nebylo těžké najít.

Po kravách toho pro tetřívky moc nezbude

Místa, odkud houfně mizel, se totiž překrývala s nově se rozmáhající rančerskou praxí volné pastvy dobytka. Stáda vydatně vypásala vegetaci, odhalovala povrch půdy, sešlapem narušovala napajedla. Moc prostoru pro život tetřívků za sebou evidentně nezanechala. Federální ochrana přírody tehdy zareagovala nečekaně rázně. Lokality, na kterých se tetřívek vyskytoval, plošně vyřadila z pastvy. Krávy už tam nemohly a tak by se očekávalo, že se populace ptáků rychle vzpamatuje. To se ale nestalo.

Claire Runge, vedoucí autorka studie, to vysvětluje působením dvou faktorů. „Předně, tetřívci potřebují pro život ten správný habitat neboli biotop. Laicky řečeno takový, který není až příliš zarostlý. Jistou míru vypásání tedy nutně potřebují.“ Území se zcela vyloučenou pastvou se tak záhy stala pro ptáky neobyvatelná, protože příliš zarostla. Druhým faktorem pak byla reakce rančerů na regulaci pastvy. „Vyloučená území už pro ně neměla praktickou hodnotu a tak je začali prodávat. A vznikaly tu polnosti anebo zástavba domů.“

Když z toho není užitek…

Federální zákaz se totiž vztahoval jen na vyloučení pastvy, nikoho neomezoval v tom, zda toto území může nebo nemůže prodat a jak s ním dále bude nakládat. „Takže pokud si máme na místech, kde žije tetřívek, vybírat mezi rančerským chovem dobytka, farmařením nebo stavbou sídel, vychází z toho rančerská praxe pořád nejlépe,“ říká Runge. „Ta je totiž alespoň částečně kompatibilní se životem tetřívků.“ A sama upozorňuje, že v tomto případě příliš intenzivní angažovanost federálních ochránců přírody napomohla k likvidaci tetřívků více, než kdyby se nekonala vůbec.

„Je to příklad toho, že čím víc budete tlačit na majitele půdy a regulovat činnost (rančerů), tím výraznější bude konverze půdy na jiné způsoby využití, a tím horší to pro tetřívky bude,“ doplňuje Runge. Situace přitom není neřešitelná, tedy pokud se budou schopni lidé podívat na to, co vlastně potřebují sami tetřívci. Zimu totiž tráví převážně na lokalitách, jejichž majitelem je stát (veřejné pastviny), zatímco jarní a letní období tráví na vlhčích a úživnějších pastvinách, které ze 75 % patří soukromým majitelům.

Pást se můžete tam, kde zrovna nejsou ptáci

Postačilo by tedy, kdyby se rančeři přizpůsobili režimu pohybu tetřívků a nepásli svá stáda tam, kde se zrovna tetřívci nachází. A samozřejmě, neměli by traviny vypásat až na holou půdu. „Vyřadit rančery z ochrany tetřívků by byla chyba, zato když je zapojíme, vyhráváme všichni,“ dodává Runge. Rančeři a jejich stáda totiž ve zmíněném ekosystému simulují činnost velkých stád kopytníků a udržují zatravněné prérie v patřičné kondici.

Tetřívek pelyňkový je přitom něco jako lakmusový papírek, ukazující na kvality prostředí. Tam, kde se vyskytuje, je totiž velmi pravděpodobný i výskyt 350 dalších druhů živočichů a rostlin, které si ochranu rovněž zaslouží. Jak říká Runge: „Je to možná nezvyklé spojení, ale rančerská pastva dobytka a ochrana přírody mohou spolu dokázat hodně dobrého.“