Medvědi terorizují ruský sever

V severských pustinách světa bychom dnes napočítali něco mezi 22–31 000 ledních medvědů. Úplně přesné počty nemáme. Zato víme, že přesně dvaapadesát ledních medvědů nyní terorizuje osadu Belušja Guba v ruské Nové zemi, jinak malém souostroví při pobřeží Severního ledového oceánu. Píše o tom Washington Post. Lední medvědi se tu nacházeli vždy, jenže většinu času trávili mimo pevninu, putováním po ledové krustě. Lovili tuleně. V posledních letech ale ledu rapidně ubývá a je také výrazně tenčí. Proto stále více těchto až čtyřmetrákových šelem přesouvá své trasy na souš. Z čehož zrovna v Belušja Guba radost nemají. Osada, která je nedílnou součástí zdejší vojenské posádky, má něco kolem dvou tisíc obyvatel. A ti všichni teď žijí ve strachu z medvědí invaze. I proto to tu vypadá jako ve válce.

Ostnaté dráty a zesílený plot kolem zahrádky mateřské školky, ulicemi projíždí vojenské hlídky v obrněných autech. Armáda tu teď zajišťuje nepřetržitý transport obyvatel z místa na místo. Vyzvednou vás přímo u vašeho domu, když potřebujete na nákup, do práce nebo za lékařem. Bez flinty nikdo nevystrčí ze dveří ani nos. To všechno kvůli ledním medvědům, kterých tu zdejší správci napočítali dvaapadesát. Převracejí popelnice, dobývají se do odpadkových kontejnerů a ještě hůř, přímo do domů. Mají totiž hlad.

„V Nové zemi žiji od roku 1983, ale nikdy jsme ještě neměli tolik medvědů v sousedství,“ říká Zhigansha Musin, úředník zdejší samosprávy. „A proto jsou lidé zděšení. Nechtějí děti pouštět do školy nebo do školky, bojí se vyjít z domova.“ Divit se jim moc nemůžeme, jak dokládá i video zachycující průnik jedné z šelem přímo do obytného bloku. Lední medvědi, kteří ve velkých počtech probírají odpadky na skládkách, si skutečně moc nevybírají, do čeho se zakousnou. Ulovit už dokázali pár nepatrných psů.

Traumatizující je pro místní i fakt, že jim nikdo od medvědů nepomůže. Jsou totiž zákonem chránění, a tak jejich odstřel není povolen. Zatím je jisté, že si medvědi přijdou pro snadno dostupnou potravu složenou z odpadků i napřesrok. Ne že by si tím nějak pomohli. Hnijící zbytky v ničem nepřipomínají tukem nadité tuleně, kterými by se správně měli živit. „Je to vidět i na záběrech z Belušja Guba,“ říká fotograf divočiny, Paul Nicklen. „Atrofované svaly, žádná energie. Umírají pomalou, bolestivou smrtí vyhladověním.“

---

reklama

---