Vyprahlá krajina přinesla švýcarským archeologům nejvíce informací o římském sídle za posledních padesát let

Sucho obvykle znamená špatnou sklizeň. V někdejším římském Aventicu tomu letos bylo přesně naopak. Vyprahlá vegetace vykreslila na polích základy staveb ukrytých po staletí pod zemí a švýcarským archeologům nadělila nejbohatší žeň poznatků za posledních padesát let. A nemuseli kvůli ní ani kopnout do země. Ex nihilo. Z latiny se to do češtiny dá přeložit jako „z ničeho“. Přesně tak ale mělo vzniknout Aventicum, kdysi největší město říše římské na území dnešního Švýcarska. Sídlo, které se postupně stalo hlavním centrem provincie Helvécie. To ex nihilo značí v tomhle případě obdobu našeho „na zelené louce“, tedy „bez návaznosti na předchozí osídlení“.

Římanům prostě nepřišlo příhodné, že by na nově vojensky zpacifikovaném území dál přebývali jen v dobytých keltských oppidech, a raději si pro sebe „z ničeho“ postavili nové sídlo. Kdy přesně došlo k založení města, není úplně jisté. Z historických záznamů je patrné, že k tomu možná došlo 15 let před naším letopočtem, anebo krátce poté, už v letopočtu novém. Jistojistě to ale stihlo ještě za vlády císaře Augusta. A bylo to prý docela šťastné rozhodnutí.

Aventicum totiž bylo předurčeno k úspěchu. Stálo totiž na křižovatce obchodních cest, pěších i vodních. Stalo se jednou z hlavních zastávek na trase mezi Itálií a Británií, a rovněž důležitým napojením na poněkud neklidnou Germánii. Zpevněnou cestu skrz něj vytýčil Claudius, a největší rozkvět zažilo za císaře Vespasiána. Nebyla to náhoda, protože tu osobně prožil několik let svého mládí.

Nejspíš proto také v dvaasedmdesátém roce poctil město tím, že jej povýšil prestižním titulem colonia. A obyvatelé mu to nezapomněli. Vystavěna zde byla svatyně Cigognier, velký chrámový komplex, který sloužil jako centrum císařského kultu. Kromě toho tu ale vznikly i nezbytné lázně, rozsáhlé městské fórum, antické divadlo. Anebo amfiteátr, s kapacitou prý až 16 000 diváků.

Na samém vrcholu žilo ve městě dvacet tisíc stálých obyvatel, a bylo schopné pojmout desítky tisíc dalších dočasných: vojáků, úředníků, obchodníků.

Hradby úpadku nezabránily

Celé to prosperující sídlo obklopily kamenné hradby, dlouhé až 5,6 kilometrů. Ty hradby, ozdobené třiasedmdesáti věžemi a průchozí čtveřicí bran, měly ale spíš reprezentativní než vyloženě obrannou funkci. Ukázalo se to jen o pár staletí později, kdy začalo Aventicum čelit ničivým vpádům germánských kmenů, Alamanů. Kteří opevněním nadvakrát pronikli.

Město pak ještě pár dekád po pádu říše římské fungovalo jako sídlo křesťanského biskupství, ale jeho sláva už byla ta tam. Poté, co se odtud v roce 594 biskup Marius raději přestěhoval do bezpečnějšího Lausanne, Aventicum ztratilo význam a upadlo. V následujících staletích sloužily jeho někdejší monumentální stavby jako zdroj už opracovaného kamene pro okolní zástavbu.

Na těch troskách a rozebraných ruinách římského Aventica pak vyrostlo švýcarské Avenches. Pokud bychom měli dopřát zadost staré latině, vzniklo ex materia nebo dokonce jako ex spoliciis, z původního materiálu. A postupně se stalo „téměř“ tuctovým městečkem ve švýcarském kantonu Vaud.

Proč jen téměř? Například proto, že torzo amfiteátru tu přečkalo až do dnešních dní a pořád místním připomíná antickou minulost. A též proto, že se tu při stavebních úpravách tu a tam narazilo na archeologické artefakty, které docela jasně ukazovaly, že ono Aventicum bylo na římské mapě opravdu nevšedně významné.

Objevena tu byla například masivní zlatá busta císaře Marka Aurelia. Jde o tu vůbec největší dochovanou antickou bustu z drahého kovu na světě. Mimořádné jsou i zdejší nálezy chrámových mozaik. Anebo milovníky záhad obdivovaný římský dodekaedr. Dvanáctistěn, o jehož skutečném účelu vlastně nic kloudného nevíme.

To současné malé Avenches, s čtyřmi tisícovkami obyvatel, má zkrátka skvělý potenciál vyniknout jako studnice informací o někdejším římském dvacetitisícovém Aventicu.

Háček je ovšem v tom, ono někdejší Aventicum, postavené podle klasického římského ortogonálního plánu s pravoúhlou sítí ulic, překrylo současné Avenches. A jen graficky zpřesnit podobu historického centra helvétské kolonie je bez destruktivních zásahů skoro nemožné. Skoro.

Letošní sezóna totiž přinesla švýcarským archeologům opravdu nečekané překvapení.

Když sucho maluje čáry do krajiny

I švýcarský kanton Vaud totiž zasáhla ta extrémní sucha jako zbytek Evropy. A vedle svých nepříjemných dopadů na zemědělství nebo životní pohodu obyvatel prokázala vlna veder i nedocenitelnou službu aplikovaným historickým vědám. Jak referovala zpráva agentury Reuters, archeologové tu zažili nejplodnější sezónu za poslední půlstoletí.

Mimořádně horké a suché léto způsobilo vznik tzv. parch marks. Do češtiny se to dá přeložit poněkud kostrbatě jako „suchotvaré“ nebo též „porostové znaky“. V krátkosti řečeno jde o to, že nad kamennými základy skrytými v zemi je méně substrátu – a méně dostupné vláhy - než nad hlínou, pod níž žádné základy skryté nejsou.

Takže nad kamennými základy rostoucí rostliny za sucha reagují jinak, schnou rychleji než vegetace v okolí, která může prokořeňovat hlouběji. Domyšleno do důsledků, při pohledu seshora – například okem letícího dronu – se před vámi začnou v takové vyprahlé krajině rýsovat půdorysy základů staveb.

Přestože samotné zdi a jejich základy zůstávají pod zemí, stávají se – vůči okolí, díky odlišně vysychající vegetaci – vystupující a nápadné.

Švýcarské archeology měl na tuhle skutečnost z kraje letošního léta upozornit nějaký místní nadšenec do historie. A oni pak začali s pomocí dronů v průběhu letní sezóny „mapovat“ terén města a jeho okolí.

Jen doplníme, že archeologové rozlišují patch marks na „negativní“ a „pozitivní“.

Ty negativní, které jsou symptomem prosychání, odhalují základy budov, staré zdi a dlážděné cesty. Protože nad takovým místem je vrstva hlíny nízká, zemina rychleji vysychá a rostliny, nejčastěji tráva nebo obilí, zde trpí nedostatkem vláhy a živin. Během sucha proto porost v těchto místech žloutne, schne a uvadá mnohem dříve než okolní vegetace.

Zrovna tak užitečné mohou být pro dokumentování minulosti ale ty „pozitivní“, které jsou opakem vyprahlosti. Ty vznikají nad zaniklými příkopy, jámami nebo studnami. V takových prohlubních se totiž drží hlubší a úrodnější půda, která lépe zadržuje vodu. Rostliny nad nimi rostou rychleji, jsou vyšší, hustší a zůstávají sytě zelené i v době, kdy okolní pole už žloutne a dozrává.

Krajina se dá pak číst jak celistvý obraz minulosti.

Tedy pokud k ní máte už nějaká vodítka. Těch ale měli v pětičlenném týmu švýcarských archeologů dost, a proto sucho v Avenches skončilo „bohatou sklizní“.

Práce jako za padesát posledních let

„Jde o nejvýznamnější nálezy učiněné v této lokalitě za posledních 50 let, tedy přinejmenším za dvě generace archeologů,“ uvedl Jordan Anastassov, archeolog působící v kantonu Vaud.

Snímky z dronu tu odhalily stopy po nových římských lázních – včetně bazénu - domech, cestách a pravděpodobném chrámu, o nichž se dosud nevědělo. Mnohé z těchto nálezů se nacházejí v částech Avenches, které dosud nikdy nebyly archeologicky odkryty.

Archeologové tyto nálezy zanesli do svých map fialovou barvou, čímž zaplnili prázdná místa a opravili dříve chybná vyznačení některých historických staveb. „Nyní si o podobě římského města klademe otázky, které bychom si asi jinak nikdy nepoložili,“ dodává archeolog Hugo Amoroso, který se na výzkumu rovněž podílel.

Některé „stopy v krajině“ zachycené v období od června do srpna po posečení porostu a poklesu teplot zmizely, ale obrys nového bazénu v lázních je na poli částečně zvadlé vojtěšky stále patrný, jelikož nezvykle teplé počasí přetrvalo až do září.

„Další sucho si znovu rozhodně přát nebudeme,“ prohlásil Pierre Blanc, vedoucí vykopávek v této lokalitě. „Ale z toho letošního vytěžíme maximum.“

Fascinující na tom je, že se tu mapa sídla, které v podstatě zmizelo v 6. století, podařila nakreslit bez jediného kopnutí do země, čistě tou leteckou archeologií. Jako ex siccitate, vzešlé ze sucha.

---

reklama

---