Stradivariho housle, fresky i muzejní sbírky: Klimatické změny představují problém pro kulturní dědictví

Klimatické změny neohrožují jen přírodu, ekonomiku a lidská sídla. Stále výrazněji zasahují také kulturní dědictví – od historických staveb a muzejních sbírek až po materiály používané k výrobě hudebních nástrojů. A právě u památek platí, že škody způsobené povodněmi, vedrem či vlhkostí mohou být nevratné. Když přijde řeč na dopady a řešení klimatických změn, soustředí se debata hlavně na okruhy z energetiky, biologickou rozmanitost, přepočítávání emisí uhlíku anebo třeba na ekonomické náklady potřebné transformace. Jak ale upozorňují výzkumníci z francouzského ekonomického institutu EDHEC, jeden aspekt té široké problematiky zůstává dlouhodobě podceňovaný. Dopad změny klimatu na kulturní dědictví.

V kontextu toho, že vám sucho zlikvidovalo úrodu, přívalové deště sebraly silnici, za domem hoří les a supercela vám trhá střechu nad hlavou, se může jevit volání o nedostatečné pozornosti věnované kulturnímu dědictví poněkud rozpačitě. Anthony Schrapffer, ředitel výzkumu v sekci klimatického institutu provozovaného EDHEC, to v zásadě nerozporuje. Dodává ovšem, že v současnosti je 43 procent evropských památek, zařazených do Seznamu světového dědictví UNESCO, ve vysoké míře vystaveno extrémním povětrnostním jevům, povodním či zvyšování hladiny moří.

Ty samé bouře, požáry a povodně, které aktuálně možná ohrožují živobytí lidí, negativně ovlivňují i památky a díla, které lidé vytvořili před staletími či tisíciletími. Nejde jen o to, že Benátky postupně mizí ve vlnách. Problém se týká i méně viditelných artefaktů, které jsou často rozptýleny v kostelech, knihovnách, místních sbírkách nebo malých muzeích.

Umělecká díla a muzejní sbírky jsou přímo vystaveny povodním, výkyvům vlhkosti, vlnám veder a poruchám systémů zajišťujících podmínky pro uchovávání vzácných sbírek.

Dobrým příkladem takových nedobrých zpráv z Francie je muzeum Louvre, které už zahájilo přesouvání čtvrt milionu z deponovaných exponátů do konzervačního centra v Liévinu. V Paříži by totiž národním sbírkám mohlo hrozit riziko povodní.

Louvre se ovšem může těšit z výhod, plynoucích z výsadního postavení. Jiné sbírky, galerie a muzea takové možnosti nemají. A i ony jsou přitom vystaveny zvýšené vlhkosti a růstu plísní, které poškozují obrazy. Nebo kyselým dešťům, které narušují fresky.

„Dokonce i hudba je zasažena,“ říká Schrapffer. Výroba hudebních nástrojů totiž závisí na přírodních zdrojích, a ty jsou vůči globálnímu oteplování obzvláště citlivé. Rezonanční smrkové dřevo z údolí Val di Fiemme v Dolomitech v Itálii, historicky používané pro výrobu legendárních Stradivariho houslí, je nyní ohroženo rostoucími teplotami a šířením škůdců.

„Změna klimatu byla dlouhou dobu vnímána jako problém související s přírodními zdroji nebo energetickou bilancí,“ říká Schrapffer. „Nyní se však ukazuje také jako problém kulturní a civilizační. Vyvolává otázky týkající se našeho vztahu k předávání kultury, kolektivní paměti a zachování statků, které nelze reprodukovat ani nahradit.“

A právě ta „nenahraditelnost“ je u kulturních artefaktů to nejbolavější a nejpalčivější.

Co není, to už si nekoupíte

Vnímáno čistě surově ekonomickou optikou, přírodní zdroje byly chápány coby nahraditelné výrobní faktory. S předpokladem určité zastupitelnosti. Například uhlí, dřevo, písek nebo ropa se v takovém pojetí využívají jako docela běžné suroviny, až do doby než se stanou méně dostupnými a vzácnějšími.

Neklesající poptávka po nich vyvolá nárůst jejich hodnoty, tržní ceny. Až do té míry, že se z nich jednou třeba stane luxusní komodita. Jejich omezená dostupnost přitom bude kompenzována zvýšenou akumulací kapitálu, produktivními investicemi. A nakonec budou nahrazeny, skrze technologický pokrok, nějakou jinou, další surovinou.

Takový pohled na věc vlastně docela dobře vysvětluje, proč někdy funguje – a někdy funguje méně – ekologická recyklace surovin.

Jako proces se totiž skutečně začne vyplácet až tehdy, kdy se nějaká surovina stane opravdu vzácnou a nedostupnou. Recyklovat surovinu, která je běžně dostupná, je možná rozumné ale ekonomicky nepraktické. Až sám nedostatek takové suroviny se stane přesvědčivým motivem pro nacházení efektivního recyklačního postupu, hledáním adekvátní náhrady a motorem vývoje nové technologie.

„Pokud však jde o kulturní dědictví, naráží tento makroekonomický přístup na svou zjevnou hranici,“ dodává Schrapffer. „Fresku zničenou vlhkostí totiž nelze zrecyklovat a nahradit. Starověkou mozaiku, poškozenou tepelným namáháním nebo kyselým deštěm, už nelze znovu v naprosto totožné podobě vytvořit. Zaplavené archeologické naleziště je ztraceno nenávratně.“

K této kulturní zranitelnosti se pak přidává další problém: ekonomická schopnost financovat ochranu těchto památek kulturního dědictví. Jak naznačují ekonomické projekce vypracované v EDHEC, některé významné evropské kulturní regiony by do konce tohoto století mohly v důsledku fyzických rizik souvisejících se změnou klimatu utrpět značné ekonomické ztráty.

Dopady na místní hrubý regionální produkt, tedy obdobu místního HDP, jsou obzvláště výrazné ve středomořských městech. Do roku 2100 by ztráty mohly dosáhnout 32 procent v Madridu a až 41 procent v Římě, což je úroveň výrazně vyšší než odhad na celostátní úrovni, kde se předpokládá pokles italského HDP o 19 procent.

Výrazně zasažena mají být také další významná evropská hlavní města, přičemž odhadované ztráty dosahují 13 procent ve Vídni a 18 procent v Berlíně. Jak si to přeložit? Že právě v okamžicích, kdy budou investice potřebné k ochraně kulturního dědictví nejvyšší, mohou být dostupné finanční zdroje k jejich ochraně nejomezenější.

Praktická obtíž spočívá i v tom, že nejde pouze o ochranu předmětů nebo budov, ale o zachování fyzických podmínek, které umožňují kontinuitu historie, kulturního dědictví a umělecké tvorby.

Až kůrovci a lýkožrouti rozhlodají poslední letité smrky v údolí Val di Fiemme, nebudou už žádné Stradivariho housle. Už nikdy.

„A právě tento pojem nevratnosti odlišuje kulturní dědictví od ostatních kategorií ekonomických statků,“ vysvětluje Schrapffer.

Ekologické a energetické krize lze interpretovat jako okamžik hluboké transformace průmyslových společností. Současné napětí otevírá možnost překonat stávající stav: přeorientovat výrobní systémy, začlenit ekologická omezení do ekonomické racionality, nově definovat kritéria prosperity a obnovit podoby technického pokroku.

„Ale zachovat naše společné kulturní dědictví? To stále možné je, ale časový prostor pro přijetí účinných opatření se zmenšuje,“ uzavírá Schrapffer.

---

reklama

---