Model udržitelného zemědělství: tropické země ochrání přírodu a ostatní jim za to platí

Tropické země by chránily druhovou rozmanitost a ostatní země by je za to živily. Na ilustračním snímku guatemalská plantáž.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Froosh AB / Flickr

Ano, zmíněný model, který vychází z objemného balíku globálních dat o geografické distribuci a ekologických nárocích tisícovek druhů (a neméně početných dat o pěstování zemědělských plodin), je teoretický. A byť pravděpodobně nebude nikdy fungovat, vyplývá z něj několik podnětných informací. Některé nejsou z nejnovějších. Třeba, že narůstající zemědělská produkce obvykle vede k lokálnímu poklesu počtu volně žijících druhů a ke ztrátě ekosystémových funkcí.

Ztrátám se nevyhneme

„Pokud zachováme současný trend růstu zemědělství a jeho intenzifikace, přijdeme až o 88 % veškerých druhů,“ říká Lukas Egli, hlavní autor studie. Současně si ale klade otázku: „Co kdyby zemědělská produkce probíhala cíleně především v místech, kde by zasáhla co nejméně druhů?“ A na základě zmíněných dat vypracoval model, který by víceméně umožnil nárůst zemědělské produkce a současně dosáhl minimalizace škod na biodiverzitě. „Jde o to, že očekávaným ztrátám lze zabránit, pokud přistoupíme na globální prostorovou optimalizaci zemědělství.“

Zní to složitě? V podstatě je to velmi jednoduché: biodiverzita není po zemském povrchu rozmístěna rovnoměrně. Dá se říct, že největší druhové bohatství se nachází v tropech. Pokud bychom tedy ponechali tropy stranou dalšího rozvoje, dokážeme uchovat více druhů. Což je současně největší slabina jinak sympatického teoretického modelu.

„Globální prostorová optimalizace totiž předpokládá, že by se na druhy bohaté země, zvláště ty v tropech, staly strážci přírodního bohatství světa a jeho přírodních zdrojů,“ vysvětluje Egli. „K tomu by ovšem mohlo dojít jen za předpokladu, že by se na vlastní náklady vzdaly své produkce a ekonomického rozvoje.“

Země, které mohou udělat nejvíc

A znovu – teoreticky – to možné je. Tedy pokud by se tyto země staly nezávislé na vlastní zemědělské produkci. Což je trochu problém, protože by je to v podstatě uvrhlo do socio-ekonomické závislosti na jiných zemích, které by potraviny pěstovaly za ně.

Carsten Meyerová, spoluautorka studie z Lipské univerzity, vyzvedává ještě jeden aspekt studie. „Vlastně jen deset zemí světa dokáže snížit budoucí pokles globální biodiverzity o jednu třetinu, pokud na své národní úrovni aplikují model chytře distribuovaného zemědělství,“ říká Meyerová. „A pokud by to udělaly všechny země světa, dokážeme tento pokles snížit o 61 %.“ Klíčovými hráči jsou především Indie, Brazílie a Indonésie, kde by i malé změny dokázaly nastartovat výrazná zlepšení.

„Bohužel, právě tyto země jsou často charakterizovány domáckým přístupem k zemědělství, řadou konfliktů mezi přírodou a lidmi, relativně slabými vládními institucemi, které by měly dohlížet na využívání půdy,“ říká Meyerová. „A právě to jsou věci, které nějakou snahu o optimalizaci zemědělství brzdí nejvíce.“