Odvolejte velitele zásahů na Šumavě, vyzvali aktivisté policejního prezidenta

Svědectví aktivistů ze zákroků na Ptačím potoce

Zdroj: Hnutí Duha

Jan Skalík:

„Jeden policista, který neměl na uniformě číslo a odmítl mi ho sdělit, ke mně přistoupil zezadu, oběma dlaněmi mi zakryl nos a ústa a zatlačil tak, že jsem nemohl dýchat. Druhý mě chytil jednou rukou za hrtan a silně zmáčknul. Zároveň co mě opakovaně dusili i škrtili, mě další policista silně bolestivě tlačil prsty za čelistním kloubem. Při tomto posledním zákroku mi ještě jiný policista stoupnul jednou nohou plnou vahou na levé lýtko. Při těchto zákrocích jsem hlasitě křičel, čemuž nečinně přihlíželi zbývající policisté, včetně členky antikonfliktního týmu. Jeden ze členů informační služby NP mi nasypal za krk mravence.

Pak mne policisté srazili na břicho, vlastními těly mne zalehli a přivolali dřevorubce s motorovou pilou. Ten ji nastartoval. Cítil jsem podle hluku, že je lišta motorové pily asi metr od mojí hlavy. Když jsem se z obavy, že mne smrtelně zraní uvolnil, tak mi policisté velmi hrubým způsobem nasadili pouta, příliš těsně, tak že mi způsobili zejména na levé ruce pohmožděniny a odvedli mne. Několikrát jsem žádal o uvolnění příliš utaženého pouta, ale bylo mi řečeno, že to nemohou odemknout. Když jsem na příjezdové komunikaci žádal přítomné turisty, ať zavolají právníka, byl jsem jedním z policistů, kteří mne vedli, povalen do trávy. Pak jsem byl převezen do služebny v Sušici. Přes moji žádost mi nebylo umožněno použít telefon a zavolat právnímu zástupci.“

Karel Danko:

„Jeden policista mne srazil k zemi, otočil mne na břicho, klekl mi na záda a snažil se mne spoutat. Tomuto zákroku jsem se nebránil. Pak jsem byl ale jiným policistou bezdůvodně udeřen kolenem do hlavy i když jsem při zatýkání nekladl odpor. Dostal jsem strach a snažil jsem se vymanit. Policisté mne svalili do příkopu. Jeden z policistů mě chytil za hlavu a udeřil mou hlavou o silnici, následkem čehož jsem upadl na několik vteřin do bezvědomí. Nalehlo na mne 4-5 policistů a ten samý, co mě udeřil hlavou o silnici, mne nevybíravým způsobem přitlačil obličejem k zemi, takže jsem nemohl dýchat. Pak mne odvedli k autu, kde mě opět ten stejný policista hodil na kapotu a nepřiměřeným způsobem na ní přimáčkl. S podezřením na vnitřní zranění hlavy mě převezli do nemocnice v Klatovech. Vnitřní zranění hlavy nebylo potvrzeno, neurolog diagnostikoval lehký otřes mozku a byl jsem hospitalizován v nemocnici v Sušici. Druhý den jsem podepsal revers a nemocnici opustil.“

Lenka Pipková:

„Když jsem slézala ze stromu a byla asi čtyři metry nad zemí, přiběhli ke mne do té doby schovaní policisté, vylezli na sebe, chytli mne za nohu a začali mne stahovat za nohu dolů. Nechápali, že jsem zajištěná, takže mi akorát působili bolest. Pak mi začali rozebírat lezeckou výstroj. Vůbec tomu nerozuměli, sebrali mi ty části s jejichž pomocí jsem mohla slézt. Pak mi začali vykrucovat ruce a tahat za končetiny, působili mi hroznou bolest, aby mě donutili slézt, ale já už v té chvíli ani nemohla. Mlátili se mnou o strom. Bylo to v té výšce hodně nebezpečné pro mě i pro ně, oni to ale naprosto nechápali. To trvalo asi jeden a půl hodiny, bylo to šílený. Teprve pak si dali říct a nechali se od mě navigovat, jak mě sundat, ale stejně to bylo nebezpečné. Odmítali si například vzít rukavice, takže jim mohlo lano vyklouznout a já bych se zřítila. Měla jsem modřiny, odřeniny a nemohla hýbat rukou. Nechala jsem se ošetřit v nemocnici, ruku mi dali do dlahy. Bylo to ze strany těch policistů zcela nezodpovědné ohrožení zdraví a životů.“

Anežka Hradilková:

„Vynášeli mě čtyři policisté. Tři z nich se chovali profesionálně, a protože jsem se nebránila, pouze mě vynášeli. Čtvrtý z nich mi kromě toho zbytečně bolestivě tisknul zkroucenou ruku v zápěstí, až jsem se rozbrečela. Pokaždé, když jsem vykřikla bolestí, stisk ještě zesílil. Zastřeným hlasem, zřejmě, aby ho neslyšeli novináři, mi také „domlouval“. Vyhrožoval mi, že mi ublíží, že se nebude ohlížet na to, že jsem holka, že zná donucovací prostředky ještě víc bolestivé. Říkal, že jestli si myslím, že mi nemůže ublížit, že se mýlím, že to udělá, až odejdou novináři. Na cestě mě pak policisté legitimovali. Po té mě a mou sestru, která byla z lesa také vyvedena, propustili s upozorněním, že pokud se vrátíme do kácecí zóny, opět nás vyvedou a odvezou na služebnu.

Seděly jsme se sestrou ještě asi deset minut na cestě, pak se mi chtělo na záchod, a protože jsem nechtěla vykonávat potřebu před zraky několika policistů, poodešla jsem asi 50 metrů po cestě hlouběji dolů do lesa, kde bylo u cesty křoví. Přesto, že jsme již byly propuštěny, nechtěl mi to ten policista co mi vyhrožoval nejdřív povolit a pak šel za mnou až ke křoví. Znervózňovalo mě, že stojí hned za křovím a poodcházela ještě pár metrů dál. V tom okamžiku na mě začal řvát, ať okamžitě zastavím nebo mě zmlátí. Zastavila jsem se. Na má slova, že si nejsem vědoma žádného přestupku, reagoval sprostými nadávkami a větami jako: „ty malá svině, ty krávo zasraná, co si to dovoluješ“. V obličeji mu byl vidět velký vztek a agresivita. Přiběhl ke mně, vzal mě oběma rukama za krk, několik vteřin mi ještě sprostě nadával a pak mne prudce hodil na zem. Začal mi opět vyhrožovat, že pokud se nevrátím na cestu, zmlátí mě a že to bude hodně bolet. Zvedl mě ze země a znovu mě hodil na zem. Snažila jsem chránit si oči před ostrými větvemi a zároveň ho uklidnit. Zkroutil mi ruku a dostrkal mě zpátky k cestě, kde mě opět hodil na zem. To viděla moje sestra, která se rozkřičela a rozběhla se mi na pomoc. Policista mě nechal vstát a odvedl zpátky ke skupině ostatních policistů.“

Alexandra Mateásková:

„Měla jsem ruce v trubce. Policisté, kteří přišli s rozbrušovačkou mě uráželi sexistickými poznámkami. Řezali aniž mohli vědět, kde mám prsty. Jeden z nich mi řekl, že je možné, že mi ruce uřežou. Na ruce mi létaly jiskry, strašně mě to pálilo, křičela jsem a oni jen přitakávali, že to bude pálit a že je to nebezpečné. Volala jsem o pomoc. Nějaká žena za páskou křičela, ať přestanou a začala se hlasitě modlit otčenáš. Na to policisté reagovali smíchem.

Od stromu mě zvedali nějakým bolestivým hmatem za spodní čelist a uchopili mě pak za paže a táhli mě. Po pár metrech mě položili obličejem dolů a nasadili mi pouta, i když jsem nekladla žádný aktivní odpor. Pamatuju si pak, že mě nesl jeden policista tak, že mě to nebolelo. Všichni ostatní mě nesli tak, že mi vyvraceli ruce za zády bolestivě v ramenou, a zároveň mě nechali celou vahou viset na poutech, tím mi způsobovali hroznou bolest a úplně zbytečně. Jednu chvíli mě tím, jak mne nesli částečně i za mikinu, začali u krku dusit, volala jsem, že se dusím a jeden z policistů řekl, že ona se asi doopravdy dusí a položili mě a já se mohla nadechnout.

Jeden z policistů, kteří mě nesli, mi držel levou nohu dokonce tak, že se mi rukama zarýval do lýtka a holeně - způsoboval mi tak zřejmě vědomě bolest, protože na druhé noze, kterou mi držel jiný policista, jsem žádnou bolest nepociťovala. Když se mnou překračovali velkou prohlubeň, domluvili se a skočili. V tu chvíli mi vyvrátili ramena tak, že jsem se vysmekla a bolestí zakřičela, až mi vytryskly slzy. Dívali se, zda jsem při vědomí. Jeden z policistů se ke mně sklonil a řekl, že mrkám, takže je vše v pořádku. Dál mě nesli na cestě. Chtěli mě položit, ale někdo zavelel, že až kousek vedle. Byla tam kaluž vody. Položili mě do ní obličejem a celou přední stranou těla. Chtěla jsem se zvednout, ale řekli, ať zůstanu ležet. Tak mě asi půl minuty nechali ležet, spoutanou a namočenou. Teprve pak mě zvedli a nesli dál a opět položili do jiné kaluže. Byla jsem mokrá skrz oblečení až na tělo a měla jsem mokré i vlasy a obličej. Když mě nesli, voda ze mě jen crčela. Někdo se nade mnou u té druhé kaluže zřejmě skláněl, možná mě chtěl otočit nevím, ale slyšela jsem jen něčí pokyn, že se nade mnou nikdo sklánět nemá. Když mě donesli k autu, říkala jsem, že jsem celá mokrá a že se chci převléct. Nato mi oznámili, že to není možné, že jsem zajištěná. Svou prosbu jsem opakovala, ale nikdo ji nebral na vědomí. Zřejmě veliteli zásahu jsem říkala, že mě celou namočili, on odpověděl, že jsem byla mokrá už před tím. Chtěla jsem jít potom na slunce, asi jeden metr, abych aspoň neseděla mokrá ve stínu, ale nedovolili mi to. Po nějakém čase přišla část jiné jednotky a ti mě už dovolili stoupnout si na slunce. Posléze se mnou začali sepisovat nějaký protokol a ptali se na utržená zranění. Odpovídala jsem, že mě bolí zápěstí a že ho mám patrně zraněné. A že jsem byla schválně máčená ve vodě. Na to policistka odpověděla, že to není zranění a že na to nemá kolonku v protokolu.“