https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/potrebuje-veda-stastna-laboratorni-zvirata-jestli-chce-uzitecne-vysledky-pak-ano-rika-etolog
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Potřebuje věda šťastná laboratorní zvířata? Jestli chce užitečné výsledky, pak ano, říká etolog Video

26.2.2018 10:30 | PRAHA (Ekolist.cz)
Je naší povinností nabídnout laboratorním zvířatům ty nejlepší možné podmínky, říká etolog Joseph Garner.
Je naší povinností nabídnout laboratorním zvířatům ty nejlepší možné podmínky, říká etolog Joseph Garner.
Ze spokojenějších laboratorních zvířat by pro vědu mohl plynout mnohem větší přínos. Alespoň si to myslí Joseph Garner, etolog a behaviorista, který se na Stanfordské univerzitě věnuje welfare laboratorních chovů. A někteří kolegové mu dávají za pravdu. Píše o tom ScienceMag.
 

Ortodoxní obránce práv zvířat jeho práce nepotěší: nezbytnost zvířat pro aplikovaný výzkum autor nijak nezpochybňuje. „Pokud ale chceme, aby nám tito živočichové pověděli něco skutečně užitečného, co by se třeba dalo využít v lidské medicíně, musíme se k nim začít chovat lépe. Více jako k lidem,“ tvrdí Garner. Upozorňuje, že model „unifikovaných“ laboratorních chovů je stále relativní novinkou, jejíž vznik je datován k šedesátým létům minulého století. A že chovaná zvířata předtím často podávala lepší výsledky. Ne všichni kolegové s ním souhlasí. Najdou se tací, kteří tvrdí, že ony „lepší výsledky“ často vycházely jen z nestandardizovaných podmínek chovů a stály za nimi nejrůznější statistické omyly a výzkumná pochybení. Historie laboratorních chovů přitom není zrovna veselá, ale podle Garnera je velmi podnětná.

Žádné hračky = minimum proměnných

Potkani v laboratořích 19. století žili, pokud jejich majitelé nebyl proti, v teráriích vybavených běhacími kolečky a průlezkami a měli dost prostoru i možností, jak se zabavit. To ale nevydrželo dlouho. Trend unifikace chovů laboratorních započal v průběhu čtyřicátých let, když se v důsledku válečných událostí stal výzkum systematickou a centrálně řízenou záležitostí. Už tehdy totiž začala zvířata „zvenčí“ působit ve vědě problémy. Například psycholog Donald Hebb v roce 1947 „rozbil“ probíhající studii o schopnostech učení hlodavců, když jeho doma s láskou odchovaní hraví potkani trumfli v předložených testech ty laboratorní. O dvacet let později se pak znovu ukázalo, že laboratorní potkani z terárií vybavených hračkami mají více rozvinuté senzorické oblasti mozku a překonávají v plnění úkolů své zvířecí kolegy, kteří tolik štěstí na zábavu neměli.

Vědecká společnost tehdy zareagovala na tyto prokazatelné odlišnosti poměrně radikálně. Snažila se vytvořit „dokonalý průměrný vzorek“, který se svými schopnostmi nevymykal. „Proto od šedesátých let chov probíhá spíše v malých sterilních boxech, bez přímého kontaktu s ostatními zástupci jejich druhu,“ popisuje Garner. „Chovná zvířata dostávají stejnou stravu, jsou vystavena přesně nastavenému režimu střídání dne a noci, žijí v prostředí o dané teplotě a vlhkosti.“ Cílem je zabránit jakémukoliv neplánovanému narušení experimentů a vyřadit všechny nečekané proměnné z vědecké studie. Tento unifikovaný model chovu má napomáhat větší přesnosti a replikovatelnosti výstupů vědeckých prací. Ideální „průměrní“ laboratorní potkani by v nich měli dosahovat stejných výsledků, ať už v Japonsku nebo v Evropě.

Chlupaté zkumavky

„Současně to můžeme popsat jako snahu o to, aby chovná laboratorní zvířata byla co nejméně šťastná,“ říká kriticky Garner. „Prakticky nám šlo o to, abychom vytvořili jakési živé chlupaté zkumavky, a byli jsme v tom úspěšní.“ Dokonalosti univerzální podoby laboratorních chovů bylo dosaženo, ale výsledek se teď prý obrací proti badatelům. „Snažili jsme se tak dlouho kontrolovat všechny aspekty jejich života, až jsme dosáhli bodu, kdy pro nás už vlastně nejsou užitečná,“ vysvětluje Garner. „Ze zvířat chovaných v jednotných podmínkách totiž žádné překvapující výsledky neplynou.“ Příklad? Z devíti připravovaných medicínských preparátů humánní medicíny testovaných na zvířatech se jen jeden dostane na úroveň klinických zkoušek na lidech. Zvířata jsou prý „natolik unifikovaná“, že už nepodávají zajímavé či slibné výsledky.

Rozvíjí se u nich obezita, mají slabý imunitní systém. Často se u nich také projeví rakovina. Garner se proto rozhodl stávající klima laboratorních chovů provětrat a věnovat zvířatům v laboratořích Stanfordské univerzity trochu více péče. Hlodavci dostávají hračky, jsou umístěni ve společnosti ostatních zvířat, mají možnost „objevovat a hrát si“, podobně jako ve volné přírodě. Rybičky teď mají v akváriích pestrobarevné kuličky, emitující různobarevné kamínky na dně vodních toků. „Nejde jen o welfare těch zvířat. Tím, že jim obohatíme jejich prostředí, získáváme mnohem slibnější subjekty pro výzkum.“

Unifikovaná laboratorní zvířata nepodávají slibné výsledky.
Unifikovaná laboratorní zvířata nepodávají slibné výsledky.
Foto | denn / Flickr

Spokojená zvířata zvládají rakovinu lépe

Potvrdit to může bioložka Lei Caová, která v roce 2010 na Ohijské státní univerzitě zaznamenala průlom při studiu rakoviny. Testovaným myším, kterým aplikovala rakovinné buňky, totiž postavila „myší Disneyland“. Velký společný výběh, ve kterém se nacházel bezpočet průlezek, běhacích koleček, hraček a sítí. Z hlediska pravidel na replikovatelnost výzkumu by se jistě dostala do úzkých, ale její cvičení hlodavci odolávali zhoubné rakovině „mimo rámec statistiky“. U hravých myší se rozvíjely nádory o 80 % menší (než u těch, které do Disneylandu nesměly), případně se u nich nerozvinuly vůbec. „Tak dlouho jsme tu řešili léky a geny, až jsme zapomněli na myši,“ přiznává. „Mechanismus je prostý: stimulující prostředí aktivuje podvěsek mozkový, který reguluje hladinu hormonů v těle myši. A ta tlumí i rozvoj rakovinného bujení.“

Caová dodává, že pokud se snažíme léčit lidské tělo, nesmíme zapomínat ani na duši. „A když hledáme řešení u myší, nemůžeme také koukat jen na jejich tělo, ale mělo by nás zajímat, jak jsou v laboratořích spokojené.“ Na hravých hlodavcích, potkanech, založil svůj výzkum i Anthony Hannah z australské Univerzity v Melbourne. Experimentálně dokázal, že zábava poskytnutá laboratorním zvířatům snižuje rychlost rozvoje neurodegenerativní Huntingtonovy choroby. „Do té doby si všichni mysleli, že je tato nemoc 100 % genetickou záležitostí. Evidentně ale záleží i na podmínkách prostředí.“ Podobných výsledků s hravými hlodavci teď dosahuje i při analýze autismu či Alzheimerovy choroby.

Zábava pro hlodavce znamená chaos

Jsou tu i důvody proti. „Na tom, co s těmi zvířaty děláme a co po nich chceme, nic přirozeného není, a pár hraček v chovných klíckách to nezmění,“ říká Jonathan Godbout, neurovědec z Ohijské státní univerzity. Obává se, že obohacení prostředí chovů zvířat povede jen ke znejasnění vědecké práce a snížení prý už tak nedostatečné replikovatelnosti výzkumu. „Čím více si budeme s pokusnými zvířaty hrát, tím méně času nám zbude na vědu. Myšlenka na zavádění tzv. enrichmentu je možná zajímavá, ale teď je to jako podepisovat bianko šek. Jen v laboratořích a výzkumných ústavech na území Spojených států se nachází desítky milionů laboratorních hlodavců a rybiček. Je prakticky nemožné nějak optimalizovat to, jak si budou hrát a zda díky tomu budou opravdu „šťastnější“.“

Godbout také dodává, že by se nechal přesvědčit „dobrými výsledky solidních studií“, ale těch je zatím jako šafránu. Upozorňuje, že jen na v laboratořích jeho fakulty se nachází 49.000 chovných myší. Přidat jim pár skleněných trubiček a prolézaček se může zdát jako dobrý nápad, ale sterilizovat jeden box by pak trvalo desetkrát déle. „Pokud teď platíme za jednu klec řekněme dolar, a rázem by to bylo jednou tolik? Pod finančním tlakem je každý výzkum a peníze na enrichment nikdo nemá.“ Godbout se navíc bojí, že by zdánlivě „slibné“ výsledky spokojených hlodavců mohly kompromitovat probíhající výzkum. „Pokud budete například sledovat růst neuronů pod vlivem stresu, a vaši pokusní hlodavci budou moci běhat na kolečku (fyzická aktivita tohoto druhu růst neuronů podporuje), jdou vaše výsledky do háje.“

Šťastní už jsou, nikdo je přece nechce sníst

„To, že se prvky enrichmentu projevují ve zlepšení výsledků při studiu nádorů, je dobře,“ dodává John Crabbe, behaviorální genetik Lékařského centra v Portlandu. „Ať si je tedy do doporučení pro výzkum nádorů zařadí. Ale ať to nechtějí aplikovat i na jiné směry výzkumu, kde se tento pozitivní efekt neprojevuje.“ Sám na myších zkoumá alkoholismus, a dosud nezískal přesvědčení, že by v oblasti psychiatrických poruch mohli šťastní hlodavci něco nabídnout. „Laboratorní hlodavci jsou spokojení v rámci možností. Nikdo je nechce sežrat a jídla mají dostatek. Už žijí dobrým životem. Není zapotřebí jim hned stavět zábavní park.“

A jak dodávají další odpůrci tohoto přístupu, když se do výzkumu na laboratorních zvířatech zapojí i obohacení prostředí testovaných zvířat, výrazně se tím snižuje replikovatelnost výsledků. Bylo by totiž zapotřebí vést v patrnosti, jaké hračky mají zvířata k dispozici, kolik na nich tráví času. Výrazně by se zvýšil počet proměnných.

Na stresovaných králících se léky na srdce testovat nedají

Jak konkrétně mohou prvky enrichmentu ovlivnit výsledky a chování zvířat se teď experimentálně pokouší zjistit veterinářka Jennifer Lofgrenová z Michiganské univerzity. „Nemůžeme do akvária prostě hodit náhodný objekt, truhličku s pokladem, jen proto, že to vypadá dobře. Musí to mít nějaký důvod. Třeba kousky mramorové drtě na dně fungují: snižují u ryb netečnost, míru deprese. Připomínají jim víc rozmanitý terén. A přidružený efekt? Z nějakého důvodu u nich urychlují regeneraci poškození sítnice oka.“ Lofgrenová také spolu s Garnerem „rozjela“ program REAL (Refinement & Enrichment Advances Laboratory), v rámci kterého mohou univerzity a výzkumné ústavy prezentovat své výsledky na „šťastných zvířatech“. Vytváří se tím cenný argumentační materiál pro podporu obohacování prostředí chovných zařízení.

O výstupy programu REAL přitom mají zájem i velké farmaceutické firmy. Nadnárodní gigant Pfizer, největší světový výrobce medikamentů, by například rád testoval na šťastných králících léky na arteriosklerózu. Na zvířatech, které jsou zavřené v plastových boxech, to zatím moc nejde. „Izolovaní králíci mají nepravidelný rytmus střídání dne a noci, vysoký krevní tlak, rozhozenou hladinu hormonů,“ říká Patrick Lester, který v Pfizer králičí chovy vede. „Do výsledků se nám tak běžně promítají tato narušení, která studovat nechceme. Potřebujeme klidná a spokojená zvířata, a na v programu REAL nás oslovila možnost tyto přímé nedostatky laboratorních chovů eliminovat.“ Lofgrenová spolu s Garnerem to uzavírají: „Je naší povinností nabídnout laboratorním zvířatům ty nejlepší možné podmínky. Ony nám ze sebe dávají to nejlepší. A my bychom jim to měli oplácet.“


reklama

Další informace |
Líbil se vám článek? Přispějte si na napsání dalšího.
foto - Dohnal RadomírRadomír Dohnal
Autor je spolupracovníkem Ekolistu.cz.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama



Setkání s přírodou

 

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist TOPlist