Průmysl: všeho s mírou
Požadavky směrnice o integrované prevenci a omezení znečištění (IPPC) by měly firmy splňovat od 30. října 2007. Týká se elektráren, hutí, skláren, chemických provozů, spaloven – v ČR jde asi o tisíc podniků. Podnik, který má určitý objem výroby, musí projít schvalovací procedurou, při níž se posuzují technologie a dopady na prostředí a účastní se jí i obce a nevládní organizace. Jak si s ní průmysl poradí?
Zdeněk Vinický, referent hospodářské a environmentální politiky Svazu průmyslu a dopravy (SPD), tvrdí: „Proti proceduře nic nemáme, nejsme ale spokojeni s tím, jak ji ministerstvo životního prostředí (MŽP) nastavilo. Je složitější a delší než v mnoha západoevropských zemích.“ A co obecný trend Unie, který spěje spíš ke zpřísňování environmentálních norem? „Tento trend musíme podporovat, jinak bychom byli za špinavé výrobce. Koneckonců už 10 let s EU spolupracujeme, víme, co chce, nespadli jsme z kokosové palmy. Ale jestliže sem přijdou výrobky z Číny, která stejně přísné normy nemá, nemůžeme s tím nic dělat,“ říká Vinický.
Henry Kyncl, majitel Komerční slévárny šedé a tvárné litiny Turnov, se ekologické legislativy nebojí: „K nám chodí inspekce a kontroly každý rok, sledují prašnost a další věci, použité chemické látky musíme evidovat a pravidelně vyvážet na skládku nebezpečných odpadů. Jsem přesvědčen, že směrnici IPPC bez problémů vyhovíme, protože už nyní se k ní zpracovává dokumentace a do půl roku budeme přesně vědět, co je nutné ještě udělat.“ Jde jen o to, že se tato opatření mohou promítnout do ceny výrobků, a proto jde o dnes už asi nejdražší slévárnu v Čechách. A pak mu vadí administrativa, kterou po jeho podniku v environmentální oblasti vyžadují státní úřady. „Poslal jsem jim fakturu, aby zaplatili den, který věnovala moje úřednice jejich tabulkám. Bohužel se mi vrátila.“
Individuální případ
V celulózce Biocel Paskov na Ostravsku se neobávají problémů spojených s IPPC ani dalšími směrnicemi. Vrásky jim zato způsobuje zákon o vodách a z něho vyplývající nařízení vlády z loňského roku. Nařízení totiž stanovilo imisní limit 35 mg/l chemické spotřeby kyslíku (CHSK). Po vypuštění odpadních vod do řeky se organické látky v ní obsažené musí odbourat a k tomu spotřebují určité množství kyslíku. Imisní limit znamená, že po vypuštění odpadních vod spotřeba kyslíku v řece při rozkladu těchto látek nesmí překročit stanovenou hranici. Kdežto emisní limit představuje povolené množství „na konci roury“, v tomto případě vypouštějící odpadní vodu. Emisní limity pro Biocel Paskov problém nepředstavují, ale úřady posuzují oba ukazatele a podle toho postupují.
Dosud platil imisní limit 50 mg/l CHSK, což celulózka v Paskově s určitou rezervou splňuje. Limit stanovený novým nařízením by se jim však splnit nepodařilo, ani kdyby sáhli k dalším investicím. Problém je v tom, že říčka Ostravice má v létě velice nízký průtok vody. „Další chemické čištění odpadní vody u nás nepřipadá v úvahu, srážedla, která se k němu používají, by způsobila neúměrné zasolení vody, v které je už beztak větší množství minerálů. Protéká totiž důlní oblastí,“ vysvětluje Dalibor Slončík, vedoucí odboru kvality a ochrany životního prostředí. A čištění pomocí alternativních metod (např. ozonem) je podle něj příliš drahé a nespolehlivé.
Celulózka prošla modernizací s miliardovými investicemi včetně změny výroby buničiny na šetrnější způsob – bělí se peroxidem vodíku a přidává se chlordioxid, který smějí přidávat i vodárny do pitné vody. Podle Slončíka by továrna obstála i ve srovnání s požadavky BAT, tedy „nejlepších dostupných technologií“ (Best Available Technologies), pro nově postavené celulózky. „BAT použité pro výrobu v EU garantují pro celulózky emisní limit 30–40 kg CHSK na tunu produkce a my dosahujeme 12 kg na tunu. Budeme se snažit přesvědčit vládu, že by měla změnit imisní limity. Jinak bychom museli omezit výrobu,“ uzavírá Dalibor Slončík.
Miroslav Kopáček z odboru ochrany vod (MŽP) se domnívá, že případ této celulózky „je velice individuální a záleží, jak se k němu postaví vodoprávní úřady.“ Navíc od roku 2008 mají vodoprávní úřady posuzovat limity kombinovaným přístupem, tedy v poměru emisních i imisních ukazatelů. Přesto bude jeho odbor všechny tyto případy sledovat. „Nařízení vlády je mladé, nic nebrání tomu, aby se tyto problémy vyhodnotily a našlo se nové řešení,“ říká Kopáček.
Zdeněk Vinický z SPD je toho názoru, že MŽP jde v přejímání evropských environmentálních zákonů nad rámec současných požadavků: „Lidé, co tam pracují, jsou hodně mladí a horliví, a pak se stává, že ministerstvo je papežštější než papež.“
reklama
