Rákos jako prospěšný škůdce a užitečný nepřítel

V ekologii obecně platí, že na druhy nepůvodní, tedy ty zavlečené a invazní, hledíme s jistou nevolí. A pokud k tomu máme vůli a prostředky, snažíme se je všemožně likvidovat. Zdá se ale, že ve Spojených státech amerických teď jednoho nezvaného hosta vezmou ochránci přírody na milost. Píše o tom The Conversation. Není to vždy jen o zřejmých záporech, které nepůvodní druh přináší, ale i o na první pohled nezjevných kladech.

Příkladem může být třeba rákos obecný. Vyskytuje se na všech kontinentech kromě Antarktidy a je proto těžké říci, kde je vlastně původní a kam byl nejspíše zavlečen.

V USA se botanici tváří spíše tak, že je to druh nepůvodní, který přicestoval z Evropy. Působí problémy hlavně podél břehů a ústí řek, na pobřeží, v brakických rozlivech a mokřadech, protože svou biomasou doslova zadusí ostatní vegetaci. Obvykle se jej tu snaží vyklučit, což vzhledem k jeho dvoumetrovým kořenům není zrovna snadné. Nebo rovnou sáhnou po selektivních herbicidech.

Na uvolněný prostor pak v rámci obnovy obvykle vysazují slanomilnou trávu Spartina alternifolia. Jak ale říká Judith Weisová, profesorka biologických věd Rutgersovy univerzity: „Odstraňovat rákos podél pobřežních slanisek a zranitelného pobřeží je nejen extrémně nákladné, ale také bláhové.“ Proč?

Která tráva je lepší? Těžko říct

Ukázalo se, že populace ryb nebo bezobratlých se na nově vzniklých rákosinách nijak zásadně neliší od těch mokřin, kde roste jinak preferovaná „domácí“ tráva Spartina. Tím, že s původností trav rodu Spartina a jejím potenciálem k invazím je to taky nalomené, si to kazit nebudeme.

Podstatné je, že v oblasti amerického středo-atlantického pobřeží nepůsobí rákos tak výrazné škody, aby proti němu stálo za to bojovat.

Ani domácí krabi, drobné rybky a krevety nevidí mezi jednou nebo druhou trávou zásadní rozdíl. Ano, vzrostlý rákos nedělá dobře želvám, protože zastiňuje jejich snůšky. Ale když do zarostlých mokřin přiletí během migrace ptáci? Záleží, jak momentálně vysoko je hladina vody. Když je výš, sedí ptactvu spíše rákos. A podobně to mají i drobní hlodavci. Takže biologické zápory rákosin opravdu jen lehce převažují nad klady.

Rákosiny na pobřeží jsou k nezaplacení

Jenže rákos toho svede mnohem víc. Je totiž ve svém kořenovém systému schopen vázat těžké kovy. Tráva Spartina to sice umí také, ale polutanty uchovává ve svých uvadajících listech. A tím znečišťující látky zase pouští do oběhu.

Rákos je vynikající, i když přijde na vázání oxidu uhličitého. Takže dost efektivně bojuje proti klimatickým změnám. Přeci jen, jeho nárůst je skutečně dynamický. Absorbuje taky dost dusíku, čímž brání vytváření vodního květu a vytváření mrtvých zón ve vodě.

Rákos navíc velmi dobře snáší nadlimitní zatopení, je dost kompaktní. Pobřeží dokáže velmi rychle „obalit“ svou prorostlou biomasou a vytvořit tak jakousi ochranou nárazníkovou zónu.

Svým způsobem by se tak rákos obecný mohl stát velmi efektivním opatřením, které by chránilo zranitelné pobřežní mokřady před ničivými záplavami.

„S ohledem na současná velká témata, zvyšující se hladinu oceánů a nejisté přežití pobřežních mokřadů, mi nepřijde správné investovat do úplného zničení rákosin,“ soudí Weisová. „Je to nepraktické a nákladné, často vůči místním druhům až škodlivé. Prostě mrhání zdroji. Mnohem lepší by bylo přesunout naši aktivitu od likvidace takových rákosin k tomu, abychom uvnitř nich vytvářeli a modifikovali plochy vhodné i pro druhy, kterým rákos zrovna nepřeje. A tím bychom mohli zachovat i další užitečné funkce, které nám rákos nabízí.“

---

reklama

---