Saxaulové keře mají vrátit život do okolí vysychajícího Aralského jezera
Do kdysi rozlehlého Aralského jezera přiváděly vodu řeky Amudarja a Syrdarja. Jenže pak někoho v Sovětském svazu napadlo odklonit podstatnou část přítoku a vodou zavlažovat rozlehlé lány žíznivé bavlny. Přítok, který v šedesátých letech činil 63 kilometrů krychlových ročně, se snížil na 3,2 km3 v roce 1990. Výsledek je vcelku očekávatelný. V průběhu několika desetiletí se rozloha jezera snížila o 90 % a prakticky rozdělila na několik menších, částečně propojených vodních ploch. Hladina se snížila o dvacet až třicet metrů. A z míst, odkud kdysi proudilo 98 % produkce ryb v Uzbekistánu, se stala poušť.
Horší než sucho? Jedovatý prach
Totální rozvrat regionálního hospodářství dodnes dobře demonstrují rezavějící torza rybářských lodí, které se kdysi houpaly na vlnách. Jenže problémů bylo víc. Rapidně zvýšila slanost vody (9-12x), takže v ní prakticky nedokázalo nic přežít. Kontaminována byla i voda pitná. K mrtvé vodě se brzy přidala půda. Odhalené dno bylo plné splavených sedimentů, prosycených pesticidy a herbicidy. Těmi se totiž udržovaly bavlníkové plantáže v provozu. A suchý vítr je při prašných bouří roznášel z plantáží pryč. V okolí bývalého jezera se tak rapidně zvýšila nemocnost obyvatel a také mortalita. Přibližně dvojnásobně proti uzbeckému průměru.
Strom, který přežije všechno
I když se zbývající místní stále nemohou smířit s tím, že místo vody teď mají 45.000 kilometrů čtverečních slané toxické pouště, přemýšlí, jak přežít. Prvním krokem k tomu by mělo být zastavení písečných bouří, které vanou z bývalého dna. Postarat se o to mají porosty saxaulu křovitého (Haloxylon ammodendron), dřeviny natolik neodbytné a odolné, že by ji jinde považovali za škůdce. Jako jedna z mála dokáže přežít v zasolené půdě s minimem vláhy a svými hlubokými kořeny je schopna fixovat až deset tun horniny.
Možná za 150 let tu bude les
Pokud by se usadila v místě nynější pouště, mohla by změnit nejen tvář zdejší bezútěšné krajiny, ale i životy obyvatel. „Ať je mráz anebo praží slunce, sadíme jeden hektar saxaulu za dva týdny,“ říká Orazbay Allanazarov, místní lesník. V pravidelných desetimetrových odstupech, jeden kus za druhým. V současnosti je zalesněno saxaulem okolo půl milionu hektarů, ale další tři miliony ještě lesníky čekají. „Přežije každý druhý, ale do mezer doplňujeme další. Je to únavné. Ty, které jsme nasadili před pěti lety, jsou dnes 1,5 – 2 metry vysoké. To nám trochu dává naději. Zhruba za 150 let by tu mohl být les.“ A potom? „Třeba se sem vrátí život.“
reklama