Tučňáci se chytili do ekologické pasti. Hledají potravu tam, kde už dávno není.
Velmi neradostným způsobem to dokládá i společná studie biologů z univerzit v Exeteru a Cape Townu, publikovaná v únoru v žurnálu Current Biology. Populace ohrožených jihoafrických tučňáků brýlových, mimochodem vůbec prvních tučňáků, které Evropané kdy viděli, totiž nedokáže na trend proměnlivého výskytu své potravy reagovat. A tím se, jak píší biologové, tučňáci ocitli na samém okraji nebezpečné ekologické pasti, ze které pro ně už možná nebude úniku. Jedná se přitom o druh, který již jednou riziku bezprostředního vyhynutí čelil a jen díky komplexní ochraně a nemalému úsilí se podařilo jeho početnost opět navýšit na 90 000 jedinců.
„Naše výsledky ukazují, že se mladí tučňáci dostávají do problémů,“ říká biolog Richard Sherley, vedoucí výzkumu. „Vydávají se totiž hledat potravu do míst, kde se buď vlivem pozměněného klimatu, nebo činnosti rybářů už nenachází.“ Jak to? Když se mladí tučňáci poprvé vydají na dobrodružnou a dalekou výpravu do moře za potravou, snaží se sledovat určitá znamení. Například vyšší koncentraci planktonu ve vodě, protože ta je také obvykle zárukou přítomnosti ryb. Jenže rychlý posun areálu výskytu planktonu, diktovaný klimatickými změnami, je často vede do míst, kde už ryby nejsou. Mezitím je totiž stačily důsledně vylovit pohotové flotily rybářských lodí. Ty dnes pro vyhledání rybích hejn využívají průzkumné metody satelitní technologie a na rozdíl od tučňáků tak jedou k lovištím najisto.
Ryby i plankton jsou sice teoreticky pořád v mořích dostupné, ale už ne tam, kde je mladí tučňáci marně hledají. Tučňáci si navíc výsledek své první cesty dobře zapamatují. „A tím se stávají prakticky polapenými v ekologické pasti,“ konstatuje Sherley. „Pořád totiž budou hledat potravu v místech, kde už není hojná, byť tu jsou jiné možnosti a místa, které by jejich populaci dokázaly uživit.“ Na tučňáky zůstává jen „druhořadá“ skladba potravy, tedy po energetické stránce méně vydatné ryby a medúzy. Naznačený problém přitom nemá právě snadné řešení. Na jedné straně by totiž vyžadoval dlouhodobý a efektivní boj proti klimatickým změnám, a na druhé pak schopnost velmi dynamicky reagovat (a regulovat) pohyb rybářských lodí.
Tučňákům přitom mnoho času nezbývá. Během praktického experimentu odchytil Sherley spolu s kolegy mladé tučňáky brýlové na osmi hnízdištích při pobřeží Jihoafrické republiky a Namibie a vybavil je sledovacím zařízením. Díky němu pak odhalili, že většina z nich skutečně zamířila do tzv. BCLME – studenomořského masivu vodního ekosystému Benguela, který dříve skutečně oplýval hojnosti sardinek a ančoviček. „V posledních desetiletích se však intenzivní a lokalizované rybaření Namibie postaralo o to, že ryby a plankton se tu dnes nevyskytují spolu,“ vysvětluje Sherley. „Problém je v tom, že to zatím nikdo neřekl tučňákům.“
Jak tučňáci hledají ryby?
Minimálně v případě tučňáků brýlových se jedná o poměrně sofistikovaný a částečně ještě nepopsaný navigační systém. Tučňáci jsou totiž schopni překonat tisíci kilometrové vzdálenosti, aby dorazili do míst s relativně nízkou teplotou povrchu hladiny. Právě tady se totiž dá očekávat přítomnost planktonu, který „zastiňuje“ vodní sloupec a zabraňuje přehřívání. Reagují přitom na koncentraci chlorofylu ve vodě, uvolňovaného z fytoplanktonu. Ne všude se však výskyt planktonu překrývá s rybími hejny, nicméně tučňáci přesto míří na správné lokality. Jednou z dosud nedoložených teorií je, že tučňáci reagují na stresové chemické látky, které vypouští fytoplankton do vody, je-li konzumován rybami (podobně jako látky, které vypouští sekaný trávník nebo spásaná louka). Zmíněný systém navigace ale nyní dostává vážné trhliny a počty hnízdících tučňáků brýlových v důsledku hladovění nyní klesají o 50 %.
reklama
