Vyhlašování přírodních rezervací musí být rychlé. Jinak lidé stihnou přírodu vyrabovat. Jak se již opakovaně stalo
Tým environmentalistů z univerzity v kalifornské Santa Barbaře nikterak nepopírá, že mořské rezervace jsou zapotřebí. Hrají klíčovou roli při řešení klimatických změn, zabraňují degradaci habitatů, chrání desítky druhů.
Jenže to, co se na takových lokalitách děje předtím, než je tu režim zvýšené ochrany vyhlášen, si také zaslouží pozornost. Rybáři si totiž taková místa v předstihu opravdu vychutnají, až tu nakonec není moc co chránit.
Příkladem může být třeba Chráněná oblast Fénixových ostrovů (PIPA), která byla oficiálně vyhlášena republikou Kiribati v lednu roku 2015. Zabírá 408 250 kilometrů čtverečních (z toho jen 29 km2 souše) a počítá se mezi největší mořské rezervace světa.
Že má tahle oblast mimořádný potenciál se vědělo už od šedesátých let minulého století. A tak nikoho příliš nepřekvapilo, že byla horkým kandidátem na úplný zákaz rybolovu. Ostatně, částečné zákazy se tu aplikovaly už od roku 2009.
Když se ale opravdu přiblížilo oficiální vyhlášení, zamířili sem houfně rybáři z celého ostrovního státu. A v časově omezené sezóně dokázali z vody vytáhnout takové množství ryb, jako by tu lovili rok a půl nepřetržitě a bez omezení.
Celá PIPA tak po oficiálním hned po přijetí zákazu rybolovu neprosperuje a nebují podmořským životem, naopak ji ještě čekají dlouhá léta pomalé rekonvalescence. „V ochraně přírody to přitom rozhodně není neznámý fenomén,“ říká environmentalista Kyle Meng. „Jen se o něm raději moc nemluví.“
Jako názornou demonstraci uvádí třeba přijetí amerického Zákona na ochranu ohrožených druhů z roku 1973. Těsně před jeho přijetím došlo k nejmasivnějšímu pozorovanému úbytku dřevin na území Severní Karolíny za celé generace. Proč? Majitelé pozemků se raději v předstihu zbavili stromů, aby se vyhnuli omezení vlastnických práv. Nechtěli, aby jim do dalšího hospodaření mluvili ochránci přírody.
Výsledkem je, že Severní Karolína patří mezi státy s nejnižším zalesněním uvnitř obcí a měst z celého kontinentu, a ptačí druhy, které měl zákon chránit, tu prakticky nenajdete.
„Podobných případů ze souše je známo více, ale v případě zranitelných mořských rezervací se jedná o vcelku neprobádanou oblast,“ dodává Meng. Jeho týmu se teď podařilo statisticky doložit, že snaha o ochranu oceánských oblastí vede k výraznější zátěži průmyslového rybolovu. V průměru o 65-72 %.
„Chráněná území jsou pak na tom hůř, než v kdyby chráněná nebyla,“ říká Meng. „Každý si z nich chce nabrat co nejvíce ryb, dokud to ještě jde. Někdy to může vést až k úplnému vymizení druhů, kvůli nimž se ochranný režim zřizuje.“ Řešením je prý potlačovat v cílových oblastech ono preventivní přelovení a rezervace pokud možno vyhlašovat co nejrychleji.
reklama