Výzkum: V malých obcích může být stejně znečištěný vzduch jako v průmyslových městech
Dopravní zácpy, stojící kolony aut vypouštějících množství jedů a nehnutý vzduch. Když přijde inverze, škodliviny se kumulují. Nejhorší jsou staré vozy a dieselové motory. Doprava přispívá k celkovému znečištění ovzduší v Praze přibližně 70 %. Vedle všech výše zmíněných látek působí taky malé částice prachu. Nejhorší jsou takzvané frakce PM10, částice o průměru menším než 10 mikrometrů, a částice PM2,5. Na ně se škodliviny vážou a rozptylují do okolí. Zjednodušeně řečeno: když takto malé částice vdechneme, už je z velké části nikdy nevydechneme.
Zatížená ale nejsou jen centra, znečištění ovzduší zasahuje i okraje měst - měření Českého hydrometeorologického ústavu prokázala, že škodliviny se s pomocí prachových částic, na které se navážou, šíří po celém městě a vzduch je tam taky toxický. Vzhledem k bezprahovému působení těchto látek na lidské zdraví není významný rozdíl, dýcháme-li vzduch v centru města, nebo na periferní stanici na pražské Libuši. Platí to zejména v případě polyaromatických uhlovodíků.
 |
|
| Nahoře se dýchá dobře, pod mraky je to ale horší. Inverze na Lysé hoře v Krkonoších. | |
| Foto: www.hydronet.cz |
Spal holiny, ušetříme za plyn
Zatímco města trpí hustou dopravou, tam, kde by jejich obyvatelé hledali svěží vzduch, je v zimních měsících taky "husto". Měření kvality ovzduší na venkovských stanicích, které měří takzvané pozaďové koncentrace a jsou tedy považované za čisté lokality, v zimě často vykazují vysoké koncentrace znečišťujících látek.
Čtyři nákladní auta plná prachu, bazén 30 krát 60 metrů a 2,5 metru hluboký oxidu siřičitého a trochu menší oxidů dusíku, 60 kg směsi polyaromatických uhlovodíků, 250 gramů olova a 145 gramů arsenu. To vše vyprodukovali obyvatelé Havlovic u Trutnova, tedy podhorské vesnice o 850 obyvatelích a 300 popisných číslech. Respektive jejich kamna za jeden kalendářní rok. Došli k tomu odborníci ze Státního zdravotního ústavu v právě ukončeném výzkumu zátěže malých sídel škodlivinami z ovzduší, který zaplatilo ministerstvo životního prostředí.
Přestože se zdá, že relativně hustá síť měřicích stanic pokrývá ČR dostatečně, u venkovských sídel to neplatí. Měření je totiž soustředěno do oblastí s vysokou hustotou obyvatel a databáze informací o kvalitě venkovního ovzduší tak zahrnuje pouze města, ve kterých žije od 15 tisíc do jednoho milionu obyvatel. O venkovské populaci tím pádem neexistují žádná data, která by se dala k odhadu expozice škodlivinám z ovzduší použít. Přitom v obcích, které mají míň než 10 tisíc obyvatel, žije skoro polovina obyvatel republiky. Řada těchto sídel je podle výzkumníků umístěna ve špatně provětrávaných údolích, což společně s lokálními topeništi, ve kterých je často spalován i domácí odpad, může vést k výskytu znečišťujících látek, o jejichž koncentracích a variabilitě zatím odborníci nemají představu. Proto si hygienici ze SZÚ v roce 2001 vybrali k měření Habartice u Klatov, Havlovice u Trutnova a Třešť u Jihlavy, tedy tři menší obce, z nichž má každá různý počet obyvatel a převažuje v ní jiný typ vytápění i používaná paliva než v obou ostatních.
Jak měření z let 2002-2003 dopadla? Jednoznačně se ukázalo, že koncentrace škodlivin v ovzduší rostly s klesající teplotou, podobně i nejvyšší koncentrace polyaromatických uhlovodíků spadaly do zimních měsíců, kdy se intenzivně topí. Podle výsledků studie záleží v menších obcích především na palivu, které se k vytápění používá. V malé vesničče Habarticích, jež leží v podhůří Šumavy, se topilo hlavně dřevem a naměřené hodnoty tam byly nejnižší. Naopak nejhůř dopadly zmíněné Havlovice, kde se ve velké míře stále spaluje hnědé uhlí. Hodnota ročního imisního limitu pro benzo(a)pyren (nejznámější PAU s karcinogenními účinky) tady byla překročena dokonce víc než sedminásobně a rovnala se tak hodnotám ve velmi zatížených lokalitách, jako je Ostrava nebo Karviná. Nepříliš povzbudivě tu dopadlo i měření arzénu, u něhož jsou ze sledovaných měst vyšší hodnoty než v Havlovicích jen v Ostravě.
Co se týká ostatních látek, hodnoty oxidu siřičitého neznamenaly větší problém, v případě manganu, kadmia a olova jsou hodnoty podobné málo zatíženým městům v ČR. Znečištění miniaturními prachovými částicemi bylo v malých obcích ovšem stejné jako ve velkých městech.
Zpátky k uhlí
"Ačkoliv venkovské lokality budí na první pohled dojem relativně čistého prostředí vhodného k trvalému pobytu a k rekreaci, skutečnost může být odlišná," upozorňují proto autoři studie a zdůrazňují, že možností, jak nedýchat tolik škodlivin, existuje hned několik. Lidé o nich většinou i vědí, jenomže všechny lezou do peněz. Jednak je možné pořídit si modernější kotle a kamna, v nichž dochází k dokonalejšímu spalování. Taky se dá kupovat kvalitnější uhlí. Důležitým krokem je podle výzkumníků ale hlavně snaha dodržovat zákony a nespalovat v kamnech odpad, ať už jde o různé plasty, PET lahve, stavební materiály, papíry atd.
Situace na venkově však příliš nadějné vyhlídky nedává. Po zdražení elektřiny a neúspěšné akci s přímotopy odmítají mnozí venkované i stále dražší plyn a vracejí se zpátky k tuhým palivům. K uhlí s vysokým obsahem síry v lepším případě. Spolu s výše zmíněnými látkami přitom při spalování různých materiálů za obvyklé teploty v kotli nebo v kamnech vznikají i velmi nebezpečné dioxiny. Látky, které vzbuzují zděšení obyvatel při stavbách spaloven komunálního odpadu. Nic nepomáhá, že se odpady podle zákona můžou spalovat pouze v zařízeních k tomu určených. Soukromé osoby jsou stran toho, co nacpou do kamen, skoro nepostižitelné. A tak se lokální topeniště stávají hned vedle velkých stacionárních zdrojů a dopravy nejvýznamnějším zdrojem znečištění ovzduší.
| Protože se překračují, tak se nezpřísní
Limity pro PM10 jsou součástí nařízení vlády z roku 2002. To stanovuje čtyřiadvacetihodinový limit, který nesmí víc než 35krát během roku překročit hodnotu 50 mikrogramů/m3 a roční limit nesmí překročit hodnotu 40 mikrogramů/m3. Ještě v tomto nařízení byla přísnější druhá etapa, podle níž denní limit nesměl být překročen víc než sedmkrát za rok a roční limit byl 20 mikrogramů/m3. Tato druhá etapa měla začít platit od roku 2010. Nicméně i limity z první etapy jsou všude překračovány, takže nařízením z roku 2005 byla druhá etapa zrušena a platí jen ta první. Pro částice PM2,5, které zdraví škodí nejvíc, zatím v Evropě limit stanoven nebyl. |
Tento článek byl převzat z tištěného EkoListu 03/2006.
reklama
