Proti hluku, proti zvěři
Opatření proti hluku jsou dělena na aktivní a pasivní. Ta aktivní se přímo snaží zabránit vzniku hluku, tedy třeba u železniční dopravy se zabývají stykem a svarem kolejnic, typem upevnění kolejnic, kolejovým ložem apod. Pasivní opatření se snaží bránit hluku, který už vznikl, ovlivňovat okolí, zejména obytné zóny. Částečně pomáhá výměna oken za těsnější, avšak tím se řeší pouze hluk uvnitř bytů a jen v době, kdy jsou okna zavřená. Proti hluku venku nepomáhají, a proto se nasazuje silnější kalibr – protihlukové bariéry. Ty se stavějí z betonu, dřeva, kovových tabulí, plastových tabulí, průhledných skel akrylátových nebo polykarbonátových, používají se i gabionové stěny z kamenů nebo zemní valy. Každá z těchto metod má různé přednosti i zápory. Například přes průhledné stěny je vidět a nezasahují tedy opticky tolik do okolního prostředí. Zároveň se ale uvádí, že odrážejí zvuk, takže sice odcloní jednu stranu silnice nebo kolejí, druhá však dostane „dvojnásobnou“ dávku hluku. Další nevýhodou je i to, že se musejí čas od času čistit. Stěny z pórovitých materiálů údajně lépe pohlcují zvuk, nevýhodou je ale jejich estetické působení v krajině. Někdy se používají i zemní valy. Ty jsou však nejen neprůhledné a představují pořádný zásah do krajiny, hlavně ale zabírají mnohem víc místa než relativně tenké stěny.
Zejména cestujícím ve vlaku se neprůhledné protihlukové bariéry moc nelíbí. „Tyto stěny dokonale zabraňují cestujícím ve výhledu do otevřené krajiny i lidských sídel. Cestování vlakem je teď dobře srovnatelné s pocity člověka zavřeného na samotce a zírajícího do stěn nebo převáženého jako uhlí, byť v novém kontejneru. Pryč jsou časy, kdy maminka přidržovala dítě u okna, aby lépe vidělo ‚Čechy krásné‘, protože není co vidět,“ napsal v diskusi na serveru 4koridor.cz jeden z mnoha rozčilujících se čtenářů. Lidem vadí nejen to, že kvůli vysokým stěnám nevidí z vlaku, ale i to, že se tyto víceméně jednolité plochy brzy stávají cílem sprejerů. Cestující si stěžují i na to, že kvůli snížené viditelnosti špatně rozpoznávají, kudy zrovna vlak jede a jestli už nemají vystupovat.
 |
|
| Protihluková stěna. | |
| Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz |
Mezi kritickými názory zaznělo i to, že v místech, kde jsou bariéry po obou stranách koridoru, se neúměrně zvýšil hluk uvnitř soupravy, což je sice z pohledu účelnosti bariér vedlejší, ale neúměrné z pohledu cestujícího. Ondřej Jiříček, předseda České akustické společnosti, k tomu podotýká, že to tak být může i nemusí. „Když jsou bariéry správně navržené a postavené, zvýší se mezi nimi hluk jen mírně. Když jsou postavené špatně, tak se zvýší hodně. Problém se ale týká spíš starých vlaků. V nových soupravách bývá klimatizace a vnitřní prostor je akusticky izolován.“
Jsou vůbec protihlukové stěny tak efektivní, jak udávají jejich výrobci? „Výrobci mají tendenci uvádět mnohem lepší vlastnosti. Naopak odpůrci protihlukových stěn zase uvádějí mnohem horší vlastnosti,“ říká Ondřej Jiříček. „Nejde to ale zjednodušovat. Na fungování každé protihlukové bariéry má velký vliv například počasí. Pokud je inverze nebo padá mlha, tak stěna téměř nefunguje,“ vysvětluje Ondřej Jiříček. Dodává, že je tato záležitost poměrně komplikovaná. Zvukové vlastnosti se totiž nedají zajistit, což se ovšem těžko vysvětluje lidem, kteří bydlí poblíž hlučné komunikace. Co se týče vlivu protihlukových stěn na krajinu, i Ondřej Jiříček říká, že se mu moc nelíbí. „V případě železničních koridorů jsem pro výstavbu bariér, v případě silnic už je to s otazníkem, avšak v mnoha případech lepší řešení zatím nemáme.“
Ačkoli se odborníci shodují na tom, že by se protihlukové stěny měly stavět pouze v případech, kde není možné snížit škodlivé účinky dopravního hluku jiným způsobem, a že by měly být co nejlépe začleněny do krajiny, rostou zejména kolem nově budovaných dopravních koridorů jako houby po dešti. Například na železniční trati z Benešova u Prahy do Strančic, která je součástí IV. tranzitního železničního koridoru, má postupně na úseku o délce 24 kilometrů vzniknout 18 kilometrů protihlukových zdí za finance z prostředků Státního fondu dopravní infrastruktury a Evropské unie prostřednictvím Fondu soudržnosti.
To, že se protihlukové zábrany staví nejen v obydlených oblastech, ale i ve volné krajině, však nedělá radost biologům a ochráncům přírody. Bariéry můžou krajině škodit nejenom z estetického hlediska. Výrazně totiž přispívají k fragmentaci krajiny, tedy k rozdělování původně větších krajinných celků na stále menší plochy. V určitém okamžiku jsou už tyto plochy tak malé, že přestanou umožňovat dostatečné přežívání populací, výměnu genetického materiálu a dlouhodobou existenci. „Protihlukové stěny jsou úplnou bariérou pro většinu živočichů a výrazně přispívají k fragmentaci krajiny,“ říká Václav Hlaváč z Agentury ochrany přírody a krajiny, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá. „Pokud jsou postavené pouze po jedné straně, můžou kromě toho i zvyšovat úmrtnost některých druhů, protože zvířata se snaží přeběhnout, narazí na stěnu a musejí zpátky na koleje.“
Na to, zda pro populace zvířat znamená větší ohrožení právě fragmentace krajiny, nebo sražení vlakem, není po¬dle Václava Hlaváče úplně jednoznačná odpověď. „Pro některé druhy jsou významnější ztráty při střetech s vlakem, pro jiné fragmentace prostředí. Vliv fragmentace se taky velmi obtížně hodnotí. Mrtvá zvířata jde relativně snadno spočítat, ale vliv bariéry na populace se projeví až za řadu let,“ vysvětluje Václav Hlaváč. Dodává, že významná je taky míra fragmentace krajiny – většina druhů (populací) je schopna jistý stupeň fragmentace vydržet. Pokud však hustota bariér přesáhne určitou mez, druh z krajiny najednou zmizí. A vadí zvířatům hluk z železniční dopravy? Obecně si prý zvířata, která trvale žijí v blízkosti trati, na hluk zvyknou. „Jsou známé i případy, kdy například liška nebo jezevec vychovali v norách přímo v železničním náspu mladé. Pro migrující zvířata, která nejsou na tento hluk zvyklá, to však určitě problém je,“ říká Václav Hlaváč. Různé druhy jsou taky k rušení různě tolerantní. Co nevadí lišce, může vadit losovi, rysovi nebo medvědovi.
Průhledné protihlukové stěny jsou navíc považovány za významný faktor ohrožení ptáků. „Zvláště v situaci, kdy ptáci vidí za prosklenou stěnou keř nebo strom, můžou být počty usmrcených ptáků značné,“ vysvětluje Václav Hlaváč. „Zkušenosti ukazují, že siluety dravců nalepené na skle problém příliš neřeší. Daleko účinnější jsou například hustší svislé nebo vodorovné pruhy, které ptáky upozorní na překážku a zabraňují pokusům o průlet sklem.“
| Jak škodí hluk
Hluk může poškodit sluch i ovlivňovat funkce různých systémů organismu. „Za dostatečně prokázané nepříznivé zdravotní účinky hluku je v současnosti považováno poškození sluchového aparátu, vliv na kardiovaskulární systém, rušení spánku a nepříznivé ovlivnění osvojování řeči a čtení u dětí. Omezené důkazy jsou např. u vlivů na hormonální a imunitní systém, některé biochemické funkce, ovlivnění placenty a vývoje plodu nebo u vlivů na mentální zdraví a výkonnost člověka,“ uvádí Státní zdravotní ústav. „Ve srovnání s ostatními faktory životního prostředí a životního stylu je účinek hluku cca 10–11 %,“ shrnul zase před třemi lety pro Ekolist výsledky dlouholetých průzkumů Petr Šišma z Hygienické služby hl. m. Prahy, který před téměř třiceti lety s průzkumy zdravotních dopadů hluku na našem území začínal.
|
Tento článek je převzat z tištěného Ekolistu 12/2007.
reklama
