Předjaří

Slunce se s oblohy lije v zlatistém dešti
a dvůr i kout každý dnes prostoupí v milostném štěstí;
a není žádného, byť byl hluboký jako ta studna,
by se v něm nesmálo prstýnkem duhovým u dna.

A stromy a keře a pahýly, kořání,
všecko, co člověk serve a ve zlobě poraní,
ať hvozdy to temné, ať prosvitlá doubrava,
vše se mu v důvěře odkrývá a v lásce se oddává.

Tys také, ó srdce, jediná rána a jediný úpal,
nepřítel zlý tě celé zrubal i zdupal;
kde však slunce tvé svítí, chudáku zpleněný,
aby tě objaly jeho hojivé plameny?