http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/august-bedrich-piepenhagen-chvala-zpustle-krajiny
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

August Bedřich Piepenhagen: Chvála zpustlé krajiny

27.3.2010
Jakkoli někdy budí Národní galerie diskuse svým přístupem k umělcům 20. století, nelze ji upřít, že starší české či v Čechách tvořící umělce se snaží veřejnosti prezentovat na poměrně důstojných výstavách. A to nejen obecně známé tvůrce, jako byli Václav Hollar či Mikoláš Aleš, ale i ty širší veřejnosti poněkud skrytější, jako byli například Wilhelm Riedl, Otakar Lebeda či August Bedřich Piepenhagen. Právě Piepenhagenovi a jeho dcerám je věnována výstava, která na Pražském hradě potrvá až do konce dubna. Pomineme-li výstavu v Hlinsku v roce 2004, je dílo Piepenhagenových na větší výstavě prezentováno po velmi dlouhé době padesáti let a rozhodně stojí za vidění. August Bedřich a jeho dvě dcery mohou totiž nabídnout divákovi celkem reprezentativní ukázky romantického krajinářství.
 
August Bedřich Piepenhagen: Na kluzišti (40.–50. léta 19. století)
August Bedřich Piepenhagen: Na kluzišti (40.–50. léta 19. století)
Licence: Všechna práva vyhrazena, svolení k použití na serveru Ekolist.cz u článku o výstavě obrazů Piepenhagenových.
Foto: Národní galerie Praha

Není to ovšem většinou romantismus okázalých a efektních západů slunce, divokých bouří, dramatických rytířských výjevů na pozadí stejně tak dramatické krajiny, ba ani romantismus lesních scén plných troubících jelenů, putujících rytířů a podobných rekvizit. August Piepenhagen – jehož dílo na výstavě dominuje – maloval spíše neokázalá, barevně střídmá plátna menších rozměrů. A i když na výstavě uvidíte spoustu alpských výjevů, nočních scén s měsícem, starých zřícenin, horských smrčin i bystřin a vodopádů, celek působí spíše klidným a melancholickým dojmem. Na jeho plátnech nebo kresbách sice většinou najdete nějakou menší lidskou stavbu, ruinu nebo osamělého poutníka, ale ti se většinou téměř ztrácejí uprostřed přírodní scenérie.

Tato charakteristika platí pro celé jeho dílo, a i když zejména na počátku Piepenhagenovy tvorby najdeme sem tam výjimky, závěr tvoří většinou barevně celistvé obrazy laděné do hnědých či hnědozelených tlumených a temnějších tónů s minimem figur, malované stále volnějším rukopisem. Svébytnou a pěknou kapitolu tvoří dynamické monochromní malby asfaltem, kdy je výsledný živý dojem zvyšován i používáním obráceného konce štětce a kde se obrysy často přímo rozplývají v mlze či vegetaci pozadí.

Malebnost

Pro Piepenhagena je typický nejen jeho rukopis, ale i výběr motivů, nad nímž by se jistě radoval hlavní teoretik pojmu malebna (picturesque) William Gilpin – jde o určitou kostrbatost či roztřepenost a neurčitost obrysů stromů, keřů a zřícenin, dokonce i kamenů. Právě jistou kostrbatost či drsnost (roughness), ba zpustlost a nepravidelnost považoval tento spisovatel a kreslíř z konce 18. století za základní znak malebného objektu, tedy objektu vhodného zvláště pro zobrazení v malířství. A jakkoli má pojem malebna dnes v češtině jistý nádech idyličnosti (označili bychom tak asi třeba jihočeskou krajinu vesniček a rybníků), původně se tímto pojmem označovala spíše krajina rozeklaných hor, pokroucených stromů, neuspořádaných keřů, polozřícených ruin chatrčí i hradů, krajina vandráků, žebráků a cikánů. Možná by se dalo použít i české slovo pitoreskní (které je vlastně odvozeno z obdobného základu v evropských jazycích: picturesque – pittoresque – pittoresco), kdyby v sobě při běžném použití v našem jazyce neobsahovalo i určitý nádech komičnosti či bizarnosti, což už dojmu z Piepenhagenových obrazů většinou neodpovídá. Jednoduše řečeno, Piepenhagenovy krajiny jsou jako vystřižené z různých teoretických děl o malebnu, a ačkoli současná čeština už cítí tento pojem jinak, stojí za to si připomenout Piepenhagenem oceňovaný typ krajiny. Při pohledu na jeho zasněné, zamlžené scenérie vnitřků lesa, na dramatické vrcholky Alp, ale třeba i na bezejmenné zříceniny v „obyčejném“ lese u cesty si uvědomíme, že naše krajina postupně takový ráz už ztratila – pokud ho samozřejmě kdy měla. Napřímené toky potoků i řek, vzrostlé monokultury smrků, rovné asfaltové silnice stejně jako umně dostavované a „cíděné“ zříceniny, nebo i všudypřítomné informační tabule, okázalé barevné oblečky cyklistů či goretexové modely turistů už moc „klasickou“ malebnost nepodporují.

Charlotta Piepenhagenová: Horské jezírko (80. léta 19. století)
Charlotta Piepenhagenová: Horské jezírko (80. léta 19. století)
Licence: Všechna práva vyhrazena, svolení k použití na serveru Ekolist.cz u článku o výstavě obrazů Piepenhagenových.
Foto: Národní galerie Praha

Život

Jak neokázalé jsou krajiny Piepenhagenovy, takový byl i jeho život. Pocházel z Pruska, narodil se roku 1791 a u otce se vyučil knoflíkářem. Na cestách se ale ve Švýcarsku seznámil s krajinomalbou a samozřejmě i se zdejší přírodní scenérií, kterou Evropané stále víc obdivovali. Zaměstnání však nakonec našel v Praze na Starém Městě u místního knoflíkáře a prýmkaře. Poté, co mistr zemřel, vzal si jeho vdovu a měl s ní čtyři dcery, z nichž dvě po něm zdědily i malířské zájmy. Piepenhagen se tedy v Praze usadil a po celý život se věnoval knoflíkářskému řemeslu, které mu skýtalo stabilní zdroj obživy. Podnikal však i cesty po Evropě, kde čerpal motivy pro své obrazy – stejně jako ostatní romantici své malby ale komponoval až v ateliéru, respektive doma, na podkladě cestovních skicářů, vlastních vzpomínek a především fantazie.

Zdá se, že se příliš nesnažil dosáhnout nějakých vysokých uměleckých met. Rozhodně nesplňuje představy o rozervaném romantickém umělci, který se nešťasten potlouká světem, s bolestí tvoří i žije, aby pak zemřel mlád, chudý a všemi opuštěn. Naopak, Piepenhagen se úspěšně usadil, oženil, živil se skromným řemeslem a současně rozesílal vzorníky svých obrazů po střední Evropě, aby pak na objednávku vybraný výjev namaloval a prodal. Žil – zdá se - spokojeně a bez výstředností, a roku 1868 zemřel v požehnaném věku sedmasedmdesáti let. Od 20. let své obrazy signoval už jen monogramem a i ten později většinou chybí, řemeslné dílo jako by nepotřebovalo podpisu, stejně jako ho nepotřebuje knoflík. Piepenhagen nicméně mezi respektované pražské umělce patřil, pravidelně vystavoval v Krasoumné jednotě a o jeho kvalitách svědčí i slova jeho přítele, spisovatele a krajináře Adalberta Stiftera, která jsou citována v katalogu k výstavě: „S nepopsatelnou líbezností a něhou dýchá své krajiny na plátno a dává jim přeliv sladké vůně a veškerého kouzla vskutku romantické poezie. Divák cítí mimoděk výzvu k básnění a touží nadzvednout mlhový závoj, který výtvarník hodil jedinečným mistrovstvím na tu či onu partii. Anebo vyčerpává se v dohadech, co by mohlo být za ním. Piepenhagen je větší poeta a romantik než leckterý vychvalovaný spisovatel nebo básník. Mezi malíři jsem zatím nenašel nikoho, v jehož dílech se projevuje typ romantismu tak čistě a krásně jako na obrazech Piepenhagenových.“ Jeho dílo představuje na svou dobu skutečně zdařilou kapitolu české krajinomalby, kterou obohatil především o vysokohorské švýcarské scenérie a o romantická, tichá a poněkud zpustlá zákoutí lesních krajin.

Piepenhagenovy dcery, Charlotta a Louisa, po svém otci převzaly do jisté míry styl i témata obrazů a s úspěchem prodávaly romantické krajinky ještě na konci 19. století, kdy už byl klasický romantismus poněkud z módy. I ony cestovaly po Evropě, mimo jiné do Švýcarska, Německa, Belgie, Nizozemí i Itálie. Čerpaly z cest motivy svých prací, které stejně jako otec vystavovaly v Krasoumné jednotě. Zejména Charlotta zdědila otcův talent a řada jejích pláten je stejné kvality, Louisa zase doplnila výběr tradičních „piepenhagenovských“ motivů dalšími tématy, byla mimo jiné dobrou vědeckou ilustrátorkou květin.

August Bedřich Piepenhagen: Lesní krajina (50.-60. léta 19. století, asfalt na papíru)
August Bedřich Piepenhagen: Lesní krajina (50.-60. léta 19. století, asfalt na papíru).
Licence: Všechna práva vyhrazena, svolení k použití na serveru Ekolist.cz u článku o výstavě obrazů Piepenhagenových.
Foto: repro z katalogu 45. Výtvarné Hlinecko 2004

Ačkoli tedy nepatřili Piepenhagen a už vůbec ne jeho dcery mezi nějaké světové průkopníky nových směrů (nepatří dnes ostatně ani mezi všeobecně známé umělce), jejich dílo rozhodně stojí za vidění. Romantický pohled na krajinu, zvláště v jejich neokázalém podání, se ukazuje jako stále zajímavý, a i když dnes už těžko bude někdo malovat jako oni, je jejich pohled v lecčems živý i ve smyslu preferencí konkrétní krajiny. Naopak oslnivé obrazy mnoha romantiků, na nichž rudne zapadající slunce na pozadí dramatických lesních výjevů, dnes často vzbuzují rozpaky. A jsou to bohužel rozpaky nejen nad krajinou namalovanou, ale i nad skutečnou scenérií. Mnoho lidí si tak dnes povzdechne třeba nad rudými červánky: „Krásné, i když je to kýč!“ Romantici a především jejich následovníci jaksi zdiskreditovali i některé pohledy na přírodu, která, nebožák, samozřejmě kýčem není. Avšak scenérie, které často zobrazovali Piepenhagenovi (i když i u nich se sem tam nějaké červánky najdou), jistě i dnes vzbuzují naše zalíbení, aniž bychom měli pocit nějaké nepatřičnosti.

Další informace |
August Bedřich, Charlotta a Louisa Piepenhagenovi. Autorky výstavy: Naděžda Blažíčková-Horová, Šárka Leubnerová, kurátorka: Š. Leubnerová; 6. 11. 2009 – 30. 4. 2010, Národní galerie – Sbírka 19. století, klášter sv. Jiří na Pražském hradě. Bližší informace byly v době zveřejnění tohto článku tady: http://www.ngprague.cz/cz/3/sekce/klaster-sv-jiri/
Expozice je umístěna v několika místnostech kláštera, představuje zdařilý a střízlivě vystavený průřez dílem Piepenhagenových, kde uvidíte nejen obrazy, ale i kresby, malby asfaltem či původní nabídkové katalogy krajinomaleb v originálních paspartách. Výstavu doprovázejí komentované prohlídky i další programy, mj. pro děti (autor jeden ke spokojenosti dětí i vyzkoušel), další informace byly v době zveřejnění tohto článku tady: http://www.ngprague.cz/cz/30/sekce/doprovodne-programy/
K výstavě byl vydán i poměrně objemný katalog s řadou reprodukcí, škoda jen, že textová část je poněkud krátká. Najdeme v ní ale i několikastránkový dopis Adalberta Stiftera Piepenhagenovi, z něhož jsme v článku citovali. (Blažíčková-Horová, N.: August Bedřich, Charlotta a Louisa Piepenhagenovi. Národní galerie: Praha 2009, 320 s.)
Menší galerie Piepenhagenových obrazů byla v době zveřejnění tohto článku na stránkách serveru iDnes: http://kultura.idnes.cz/foto.asp?r=vytvarneum&c=A091127_215624_vytvarneum_jaz

K dalšímu čtení:
- Katalog k výstavě: 45. Výtvarné Hlinecko 2004. August Bedřich, Charlotta a Louisa Piepenhagenovi. (Text J. Moravcová) Národní galerie a Městské muzeum a galerie v Hlinsku: místo neuvedeno 2004.
- o malebnu: http://en.wikipedia.org/wiki/Picturesque
- a trochu teorie dokládající posun významu pojmu malebnost v češtině: Hostinský, O.: Co jest malebné, v: O umění. Praha: ČS spisovatel 1956, s. 481-489.

Tento text je jedním z popularizačních výstupů projektu GA ČR č. 408/09/0447.

foto - Stibral KarelKarel Stibral
Estetik a historik přírodních věd. Zabývá se vzájemnými vztahy kultury a přírody, především historií estetického a uměleckého postoje ke krajině. Je vedoucim Ústavu estetiky a dějin umění na FF JU v Českých Budějovicích a docentem na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Příběhy české přírody
   

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist