http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/listy-v-lahvich-vzkazy-renesancniho-cloveka-stanislava-komarka
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Listy v lahvích – vzkazy renesančního člověka Stanislava Komárka

22.2.2011
Přebal knihy Listy v lahvích
Přebal knihy Listy v lahvích
Zdroj | Dokořán
Jako renesanční bývá obvykle označován někdo, kdo si v průběhu svého života osvojil řadu dovedností a znalostí v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Před téměř dvěma a půl tisícem let byl Aristotelés schopen pojmout veškeré vědění své doby, ještě před dvěma sty let byl Kant stejně kompetentním odborníkem v oborech, které jsme o něco později začali označovat jako přírodní a humanitní vědy. Od 20. století se tato jednota vědění stále rychleji vytrácí. Dochází k tomu ze zcela pochopitelných důvodů: v důsledku akcelerujícího růstu našich znalostí a schopností. Je stále obtížnější vědět aspoň „všechno o něčem“, neřkuli „něco o všem“.
 

Jedním ze zásadních vedlejších produktů tohoto procesu je postupující ztráta kontextů. Jsme součástí neustále se zesložiťující společnosti, setkáváme se ve zvýšené míře s jevy a skutečnostmi, jimž pořádně nerozumíme nebo na jejichž porozumění jsme rezignovali. Přestáváme většinově klást tu nejdůležitější otázku, která stála u základů celé tzv. západní civilizace: proč? Pro každou společnost je proto důležité, aby se v ní navzdory všem okolnostem nacházeli lidé, kteří chtějí – a mohou – trávit většinu svého života čtením namnoze již starých a zcela „neaktuálních“ knih a následným promýšlením světa, v němž žijí. Biolog, filosof, beletrista a básník, vysokoškolský pedagog a cestovatel, Stanislav Komárek má určitě s lidmi, jež většinově řadíme mezi „renesanční“, mnoho společného. Od poloviny 90. let minulého století, kdy začal v Čechách publikovat své knižní počiny, si získal širokou obec vděčných čtenářů a příznivců a není ho snad proto třeba podrobněji představovat. Zájemcům lze doporučit například jeho webové stránky.

Nejlepší je ve dvou

Komárek ovládá mistrně především kratší literární útvary: eseje – ty vycházejí knižně v různých autorských výběrech prakticky bez přestání – a novinové sloupky. Jejich druhý svazek vydalo nakladatelství Dokořán pod názvem Listy v lahvích na podzim loňského roku. Kniha obsahuje sloupky z let 2007–2009, otištěné převážně v Lidových a Hospodářských novinách. Stanislav Komárek v jejím úvodu, podobně jako u předchozího svazku s názvem Sloupoví aneb Postila, upozorňuje, že novinový sloupek je zvláštní útvar, který v typickém případě nepřežije do druhého dne, kdy je se zbytkem novin vyhozen do koše, zároveň však dodává, že již při psaní myslel na jejich souborné vydání. Výsledkem je kniha sebraných textů, které ani po letech neztrácejí na aktuálnosti, a to dokonce ani tehdy, když se vyjadřují k některým dobovým událostem (finanční krize, pekingská olympiáda či brdský radar). Pro snazší čtenářskou orientaci rozdělil autor sloupky do sedmi volných tematických okruhů, z nichž jsou patrny jeho hlavní záliby: lidská duše, soudobá civilizace, živý svět, politika, vzdělání, média a samozřejmě Čína. Vše je zkrátka připraveno tak, abyste mohli knihu kdekoli otevřít (nebo vybrat text dle určitého tematického okruhu) a kousek „učíst“.

Právě v důsledku specifické povahy knihy je obtížné podat nějakou ucelenou zprávu o přečteném díle. Spíše snad několik rad. Těm, kteří se s texty Stanislava Komárka setkávají poprvé, lze opravdu jen doporučit „metodu“ navrženou už samotným autorem: náhodně knihu otevřít a číst, a poté zase přeskočit někam jinam. Vyšší úrovní téhož je četba ve dvou: každý ze své vlastní knihy předčítá druhému „to nejlepší z Komárka“. Tento přístup může nabýt dokonce až podoby jakéhosi imaginárního souboje, kdy se jeho účastníci/účastnice předhánějí v dohledávání co možná nejvtipnějších a nejpozoruhodnějších autorových myšlenek. Může to vypadat jako velká ztřeštěnost, ne-li vůbec něco horšího, ale lze to jen doporučit.

Evoluční past

Pro pokročilejší znalce Komárkova díla bude přeci jen vhodnější „tradičnější“ způsob čtení, je totiž pravděpodobné, že je v knize nic výrazně nepřekvapí, ale ani to není chyba. Není totiž možné, aby se jednotlivé texty vzájemně tematicky i myšlenkově nepřekrývaly nebo z části neopakovaly to, co již autor napsal v esejích či jiných textech dříve. Koneckonců repetitio est mater studiorum. Pozorný čtenář si tak připomene, jak důležití jsou pro Komárka myslitelé A. Koestler, C. G. Jung nebo A. Portmann. Též si osvěží význam i skrytá nebezpečí tzv. sociomorfního modelování (více ve sloupku Roschachův test) a navzdory mediálním klišé se možná společně s autorem opětovně shodne na tom, že žijeme v době s nejmenším množstvím rizik v dějinách (sloupek s přitažlivým názvem Léčba tupolevem).

Mezi pomyslné stálice Komárkových témat patří také sociální stát, soudobé katastrofické vize – se zvláštním důrazem na ekologickou –, postupující proces „masifikace“ vysokého školství a síla osudové moci, neboť náš osud, jak autor upozorňuje, k nám jaksi bytostně patří a nikdo ho z nás nesejme (více např. ve sloupcích Uvnitř a vně či Krabice krabů). Kdo se snad ještě neseznámil s Jungovým principem enantiodromie, protiběhu, tomu lze jen doporučit text nazvaný Květy a plody.

V knize lze nalézt i sloupek, jenž po svém uveřejnění vyvolal na jaře loňského roku nebývale silnou a kritickou odezvu. Jedná se o příspěvek s názvem Evoluční past, v němž Stanislav Komárek označuje za takovou evoluční past všeobecné volební právo, které podle něho současnou euroamerickou kulturu začíná pomalu ohrožovat – lidé se většinově v politice neorientují a volí ty, kteří naslibují více, i když to reálně nemohou splnit (podle autora se tento vývoj vlastně nedá zastavit, neboť diskuse o omezení volebního práva se nepřipouští). Krátké shrnutí končím upozorněním na zmínku ve sloupku nazvaném Proti všem, která snad potěší nejen příznivce Komárkovy románové tvorby: autor si prý „pohrává s myšlenkou napsat román z husitské éry“.

Fragmenty a parafráze

Závěrem se vraťme k úvaze, zda má vůbec smysl vydávat knižně texty, které byly otištěny v denním tisku a jež s ním sdílely i jeho osud, tedy brzký konec – v lepším případě v nádobě na tříděný odpad. Autor se s tímto problémem snaží vypořádat v předmluvě k většině svých souborně vydávaných původně novinových nebo časopiseckých textů či esejů a vždy dospívá k závěru, že přestože bylo a bude publikováno ohromné množství knih, má smysl živit v sobě naději, že právě ty jeho přežijí, třeba ukryté kdesi za trámem něčího krovu.

Nevěřme však Komárkovi jeho přílišnou skromnost, má již na svém kontě více jak dvě desítky knih a jak sám píše ve sloupku nazvaném To je moje píseň..., v němž se zamýšlí nad ryze novověkým fenoménem autorských práv: „...mám-li být upřímný, vždycky mě potěšilo, nežli rozhořčilo, když jsem viděl nějaké fragmenty a parafráze svých vlastních textů na nejrůznějších serverech, někdy s ledabylým odkazem, někdy i zcela bez něj“. Stanislava Komárka stále stojí za to číst, neboť v našich luzích a hájích není už mnoho těch, kdo umí klást otázku „proč?“ i tam, kde se na obdobné snahy obvykle rezignuje. To ovšem neznamená, že s jeho pohledem na svět budeme vždy souhlasit.

foto - Hudeček OndřejOndřej Hudeček
Autor je recenzent serveru Ekolist.cz
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Příběhy české přírody
   

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist