http://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/libi-se-nam-zeleny-les-slovo-estetika-k-sumave
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Líbí se nám uschlý les? Slovo estetika k Šumavě

16.8.2011 12:30 | PRAHA (Ekolist.cz)
Les, který se po napadení kůrovcem sám obnovuje
Les, který se po napadení kůrovcem sám obnovuje
Foto | Hugo Charvát / Ekolist.cz
V současné diskusi nad Šumavou zaznívá celá řada argumentů, z nichž kromě těch přírodovědeckých zaznívá i řada emotivních, a v neposlední řadě pak estetických. Dalo by se dokonce říci, že především ze strany odpůrců „přírodovědecko-aktivistického“ snažení zaznívá výrazná nespokojenost s estetickým výsledkem dosavadní praxe jako jeden ze základních argumentů proti dosavadnímu managementu v národním parku.
 

Zjednodušeně řečeno, argumentuje se tu tím, že výsledkem působení kůrovce, nebo snahy o „divočinu“, je velmi ošklivá krajina. Tu ale tzv. veřejnost nechce, ať již z toho prostého a pochopitelného důvodu, že rekreovat se v krajině ošklivé nikdo nechce (a je třeba se tedy obávat poklesu cestovního ruchu a především peněz z něj). Obdobně je celkem pochopitelná nechuť místního obyvatelstva k rozsáhlým plochám suchých stromů.

Osobně by mě sice mohlo takové zvýznamnění či uvědomění si estetické dimenze krajiny těšit, zejména v zemi, kde se mnoho lidí rozhodujících o jejím osudu tváří, že vůči hlediskům ekonomickým, ale i přírodovědným jde o úplnou prkotinu. Ve skutečnosti ale nějak zvlášť velkou radost pochopitelně nemám, vzhledem k emocím, které podobné diskuse vzbuzují, i vzhledem k  stavu přírody, které se to týká.

Nerad bych se zde pokoušel proniknout do celé složité a mnohdy již zcela nepřehledné problematiky, která se kolem Šumavy rozhořela a která zahrnuje spory v oblasti přírodovědecké, ochranářské, lesnického hospodaření (výslovně tyto oblasti rozděluji), legislativní, stejně jako spory mezi skupinami obyvatel na místní i celorepublikové úrovni a které se všechny prolínají s vášněmi stejně jako s ekonomickými zájmy. Pokusím se jen přispět z pozice estetika, a to ještě jen z úhlu pohledu především historika estetického postoje k přírodě, protože pouštět se do obecných sporů, co vlastně estetický soud a hodnota je, přesahuje možnosti krátkého textu.

Podle mě je vhodné rozdělit problematiku týkající se estetické dimenze v podstatě na dvě oblasti. Jednak na samotný a čistě estetický spor, zda je současná krajina ošklivá. A za druhé, jestli procesy, které se v posledních dvaceti letech v parku rozeběhly, tj. masivní podpora divočiny, ponechání volné ruky přírodě, patří vůbec do této geografické oblasti, která divočinou v podstatě dříve byla v mnohem menším stupni. Protože je to právě estetická rovina, která tento trend v historii Evropy pomohla spoluvytvářet.

Pryč s ošklivostí

Nejdříve tedy – jak je to s ošklivostí současných oblastí, kde ve značném měřítku stojí mrtvé stromy? Samozřejmě, nemůžeme očekávat odpověď ve stylu přírodních věd, nejlépe zakončenou nějakým číslem. Takto se v oblasti estetiky bohužel/bohudík orientovat nelze, přesto je možné alespoň něco zjistit. Předně je dobré si uvědomit, jak a do jaké míry se v historii estetické ocenění Šumavy proměňovalo. V každém případě je zřejmé, že postoj ke kráse šumavských hvozdů prošel značnou vývojovou křivkou. I ty zdravé, zelené, hluboké a divoké lesy nebyly velmi dlouho v evropské kultuře považovány za nic esteticky hodnotného a jejich případné pokácení by většina evropského obyvatelstva minimálně do 18. století spíše přivítala. Za ideál byla považována krajina zemědělsky obdělávaná, pokud možno rovná, když už les, tak nějaký prosvětlený, pastevní. Podobný názor nalezneme u místního obyvatelstva ještě do 19. století, ne-li do 20. století.

Jakkoli musíme vždy pochybovat nad jednoduchým (a nesprávným) chápáním umění jako „odrazu reality“, nejsou pravděpodobně daleko od postoje místních ještě v 19. století k šumavským hvozdům např. názory vyjádřené v Klostermannovi. Ten vkládá do úst jedné své místní obyvatelky: „Nu, jakpak se líbilo mladému pánovi? Špatně, špatně, není-li pravda? Není divu. U nás je krajina ošklivá, samý les, samý vrch – to je v kraji českém jinaká krása! Všechno pěkně rovno, všude pole, všude čisto.“ (Klostermann, K.: Ze světa lesních samot. Praha 1999, s. 29) A aby nebylo pochyb, tento názor obdobně prezentuje i dřevař na jiném místě knihy (na s. 17). Jestli někdo naučil lidi z města, stejně jako „místní“, obdivovat estetické hodnoty místního kraje, pak to byli oni (i dnes) nepříliš oblíbení intelektuálové a umělci, mířící sem již od dob romantismu a vůbec pak v průběhu 19. století.

Ani zdravé a zelené lesy nebyly v evropské kultuře dlouho považovány za něco hezkého. Za ideál byla považována krajina zemědělská, pokud možno rovná. Obdivovat les nás naučili intelektuálové a umělci. Od romantismu se tak les oblíbeným tématem středoevropského kulturního okruhu. Na ilustračním obrázku malba Caspara Davida Friedricha Chasseur v lese z roku 1813
Ani zdravé a zelené lesy nebyly v evropské kultuře dlouho považovány za něco hezkého. Za ideál byla považována krajina zemědělská, pokud možno rovná. Obdivovat les nás naučili intelektuálové a umělci. Od romantismu se tak les oblíbeným tématem středoevropského kulturního okruhu. Na ilustračním obrázku malba Caspara Davida Friedricha Chasseur v lese z roku 1813
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Repro z publikace C. D. Friedrich. Největší malíři: Život, inspirace a dílo. Eaglemoss 2000

Paradoxně už romantici kromě smyslu pro hluboké lesy či vysoké hory silně zvýznamnili i rozměr umírající krajiny – s oblibou zobrazovali a citově se rozplývali nad přírodou, kde byl přítomen zmar a smrt. Suché stromy by na ně pravděpodobně – a paradoxně – působily vysloveně přitažlivě. Od dob romantismu se ovšem už leccos změnilo a je i zřejmé, že vše má svoji míru. Romantik sice „obdivoval“ uschlý starý strom, stejně jako pustotu skal, ale těžko zde mluvit o nějaké zálibě v rozsáhlých terénech s mrtvými stromy. V této (historicko-kulturní) oblasti jednoduše nenalezneme nějaký jednoznačný argument pro to, že by se současná krajina líbit měla, a je asi zbytečné ho takovým způsobem hledat. To, že romantici stejně jako dekadenti nacházeli zálibu v mrtvých stromech či mrtvé krajině, není pochopitelně směrodatné pro její obracení do takového stavu v současnosti.

Stejně tak je ale asi zbytečné snášet argumenty na druhou stranu – např. že tento typ krajiny (s mrtvými stromy) se člověku nelíbí, protože jak ukazuje i psychobiologie, Homo sapiens považuje za hezké především terény porostlé vegetací (je bytost fytofilní) či s dostatkem vody (je hydrofilní) atd. Ani tyto teorie stojící na bázi přírodních věd nám nepomůžou při ochraně přírody. Z těchto tezí by totiž jistě neměla plynout snaha třeba zalesnit písečný přesyp u Vlkova, který je pěkný i nehledě na tato zjištění.

Celkem očekávatelné zjištění, že estetické preference, resp. vkus se v průběhu času proměňuje i ve vztahu k přírodě, ovšem nezakládá irelevantnost estetického argumentu – ukazuje spíše na to, že tato dimenze má v evropské kultuře významné postavení a bylo by svého druhu barbarstvím tvářit se, že něco takového neexistuje. A je zcela oprávněné, chtít mít kolem sebe krásnou krajinu tak, jak ji jako krásnou pociťujeme dnes, i když si uvědomujeme historickou proměnlivost tohoto pocitu.

Pak by se ale tento argument neměl skrývat za jiné (přírodovědné, historické atp.) a mělo by se jasně říci, že z tohoto důvodu se také příroda chrání a udržuje v určitém stavu. Jistým příkladem by mohla být britská síť „rezervací“ Area of Outstanding Natural Beauty (AONB) či National Scenic Area (NSA), která byla založena přímo s cílem chránit krajinářsky – „esteticky“ a „výtvarně“ hodnotné úseky krajiny, jak napovídá i jejich název. A to i když zde pochopitelně přírodovědné důvody hrály důležitou roli a i když se i zde v poslední době více směřuje k „objektivizaci“ ochranářských kritérií (tj. ke snaze převést jiné hodnoty na přírodovědné kategorie).

Takový přístup by se ale měl jasně deklarovat, a v důsledku to znamená pak mít Šumavu v kategorii parků V. stejně jako Krkonošský národní park, kde se chrání v podstatě kulturní krajina, a ne přírodní procesy, resp. „divočina“, jako tomu má být u kategorie II., na kterou aspiruje Šumava. Případně je zde teoreticky možné akceptovat, že se jedná o hospodářský les s rekreačními a tedy estetickými účely, rezignovat na ideje národních parků zcela a řídit se např. učením politika a lesníka Heinricha von Salische, který již na sklonku 19. století vypracoval podrobnou lesnickou estetiku (Forstästhetik, 1885), která se pak i přednášela na vysokých lesnických školách, skládali se z ní (alespoň v Německu) i zkoušky a spustila doslova vlnu odborných a popularizačních textů (a to i u nás). Jakkoliv se mnohé české lesy tomu nezdají nasvědčovat, středoevropští lesníci mají i v oblasti propojení estetické a hospodářské hodnoty lesa poměrně bohatou a inteligentní teorii.

Patří sem divočina? A je vůbec hezká?

Mnozí z těch, kteří se k Šumavě vyjadřují, uvádějí jako významný argument, že zde vlastně žádná divočina v posledních dvou stovkách let (a pravděpodobně i podstatně déle) nebyla a je tedy poněkud absurdní snaha ji sem zavádět. To je samozřejmě argument zcela relevantní a zakládá se na pravdě – opravdu zde byl lidský vliv v nějaké podobě v posledních tisíciletích. Můžeme ovšem namítat, že na rozdíl od jiných částí naší republiky ne tak silný a ve chvíli, kdy není jinde alespoň trochu divoká příroda, je dobré ji „dopustit“ (Míchal) alespoň na nějakém místě pro to vhodném. Můžeme poukazovat na vysokou přírodovědeckou hodnotu možnosti pozorovat zde probíhající procesy, přesahující z celospolečenského hlediska pouhé hospodářské hodnoty (vysvětlit to však není úplně jednoduché…). To je ovšem věcí jiných typů odbornosti. Zde se můžeme jen podívat, zda vůbec něco takového jako divočina do kulturní krajiny střední Evropy vůbec patří, nebo zda se jedná o absurditu vynucovanou úzkou vrstvou specializovaných přírodovědců či ochránců přírody.

Zde by bylo dobré říci, že „návrat divočiny“, protože o nic jiného nejde, do Evropy je v první řadě důsledkem nikoliv přírodovědných teorií, ale právě proměny evropské kultury (přírodní vědy jsou pochopitelně také součástí kultury, ale to teď není podstatné). Je založen na proměnách postoje k přírodě celé kultury, reprezentované uměním, ale i proměnami spousty každodenních postojů a směřující v důsledku k její ochraně.

Pokud dnes diskutujeme o tom, zda „divočina“ do evropské kulturní krajiny vlastně patří, pak odpovědí je jednoznačné ano. Na ilustračním obrázku dřevoryt Josefa Váchala Z pralesa pod Luzným, který se roku 1931 objevil v knize Šumava umírající a romantická
Pokud dnes diskutujeme o tom, zda „divočina“ do evropské kulturní krajiny vlastně patří, pak odpovědí je jednoznačné ano. Na ilustračním obrázku dřevoryt Josefa Váchala Z pralesa pod Luzným, který se roku 1931 objevil v knize Šumava umírající a romantická
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Repro z knihy Šumava umírající a romantická

A ochrana přírody samozřejmě nenavazuje na nějaké snahy panovníků chránit určité úseky lesa z důvodů soukromé honitby, ale na radikální proměnu ocenění přírody v průběhu 18. století. Tehdy se přestala v první řadě oceňovat krajina utvářená člověkem, krajina polí, pastvin a zahrad, a začala se oceňovat příroda „jak vzešla z ruky Boží“, tedy příroda volná, ba divoká. S tím se masivně prolínaly i tehdejší teorie, které zjistily, že krása nesouvisí s pravidelností, proporcionalitou ani užitečností a vhodností (Shaftesbury, Burke, Kant), a že právě volná, divoká příroda v podobě chaotických velehor i nepřehledné změti pralesů tomuto ideálu vlastně odpovídají nejlépe. Objevily, že estetická hodnota, úzce související s emocionalitou, není až tak založená na měřitelných proporcích, umělé pravidelnosti, které možná těší náš rozum, ale nikoliv cit. Přišli myslitelé, kteří přímo zpochybnili hodnotu naší civilizace (Rousseau), stojící na vytváření umělých, pravidelných věcí (jak v konkrétním, tak přeneseném významu) a začali obdivovat přírodu. Důsledky tohoto obdivu k přírodě se pak projevily jak v zahradní architektuře anglického parku, tak třeba v nebývale četných cestách vyšších vrstev do krajiny za jejími krásami, které daly počátky turismu v podobě, jak ho známe dnes (dřívější cesty nobility směřovaly totiž především do měst a společnosti). A v neposlední řadě, to již ale v období romantismu a vůbec v průběhu 19. století, daly vzniknout i pokusům zachránit původní zbytky přírody „jak ji stvořil Bůh“, především v podobě pralesa (viz náš Žofínský prales).

Pokud tedy dnes diskutujeme o tom, zda „divočina“ do evropské kulturní krajiny vlastně patří, pak odpovědí je jednoznačné ano. Paradoxně se totiž stala nejvýše oceňovanou částí naší krajiny, místem, kde ale nevládne člověk – ale Bůh, nebo Příroda, přírodní procesy atp., jak každý chce podle své víry. I zde je ovšem dobré si uvědomit, že jde o rozhodnutí v podstatě primárně kulturní, řekněme filosoficko-nábožensko-estetické, nikoliv přírodovědecké. Divočina se tak do naší kulturní krajiny samozřejmě včleňuje na základě našeho rozhodnutí – je i ona tedy jakýmsi výsledkem lidské kultury, jakkoli to zní paradoxně.

Co se týče estetické hodnoty divočiny, pak zde by byl na místě delší rozbor, na který bohužel není místo. Jednak do důsledku bráno, něco zcela „divokého“, „chaotického“ často ani nevnímáme, nebo se nám příliš nelíbí, protože naše vnímání potřebuje rozeznávat vůbec nějaké struktury, „figury“ od pozadí. Alpská kamenná moréna vzniklá z napadaného kamení, stejně jako divoké houští příliš nadšení nebudily ani dříve, ani dnes. Nečekejme z tohoto ohledu zážitky krásy v nejdivočejších terénech. Je to ovšem otázka zkušenosti – jako zcela nevábné a nestrukturované vidí prales či morénu pouze nezkušené oko. Pokud třeba v pralese jdeme více dní, zjistíme, že se naše vnímání diferencuje a že zde nacházíme stále nová „prostředí“, struktury i detaily. Problematické je samozřejmě i vnímání současného člověka, který na rozdíl od jeho předchůdců z 18. a 20. století většinou neprošel zkušeností vlastní výtvarné tvorby, stejně jako je ovlivněn současnou architekturou, která většinou navazuje na teorie, které se značně rozešly s obdivem k přírodním nepravidelným tvarům.

Ještě jinou otázkou je, jak dalece se podaří takovouto „kulturní“ divočinu znovu uvést v život. To je občas a bohužel provázeno značně paradoxními činy – navazujícími již na ono známé vyhnání původních indiánských obyvatel z Yosemitů. To, že zde američtí „otcové zakladatelé“ obdivovali např. krásné louky, které však vznikly vypalováním ze strany těchto domorodců, se ukázalo až později. Nehledě na jistou absurditu onoho přístupu, který se domnívá vidět divočinu tam, kde již po tisíce let žijí a působí lidé. Obdobně by stálo za hlubší úvahu, zda je vlastně správné vyhánět lidi z šumavských lesů i tam, kde se po staletí pohybovali, a celý proces směřovat k podivnému rozparcelování míst, kde lidé již prakticky nesmějí ani šlápnout mimo stezku, a o kousek dál se budují cyklostezky, kde proudí tisíce halekajících lidí v pestrobarevných oblečcích, aniž by vlastně do „přírody“ byť jen vkročili. A kteří jakýkoliv dojem či zážitky z volné přírody (a právě ty estetické) spolehlivě naruší.

Zde se samozřejmě již dostáváme na další a další pole otázek či argumentů i značných paradoxů v současném přístupu k přírodě. Jakkoliv se jedná v případě Šumavy v mnoha ohledech o složité otázky a přístupy, bylo by dobré si přiznat, ať chceme nebo ne, že estetický úhel pohledu zde hraje velkou roli. Mělo by se však jasně deklarovat, kde dáme přednost jemu a uznáme ho za plnohodnotný důvod nějakých rozhodnutí, stejně jako kde na něj z jiných oprávněných důvodů budeme rezignovat.

foto - Stibral KarelKarel Stibral
Estetik a historik přírodních věd. Zabývá se vzájemnými vztahy kultury a přírody, především historií estetického a uměleckého postoje ke krajině. Je vedoucim Ústavu estetiky a dějin umění na FF JU v Českých Budějovicích a docentem na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist