Blanka Křivánková a Ingrid Mitáčková: Agroekologie – cesta k budoucnosti bez hladu?
Za bohatou sklizní farmářky nestojí nadměrné používání hnojiv, ani čáry místního šamana. Fatima na svých polích užívá agroekologické praktiky, které spočívají v kombinování různých plodin, stromů či keřů. Spolu s rybníkem, který slouží nejen k chovu ryb, ale také jako zásobárna vody, se jí postupně daří odpoutat se od závislosti na dešťových srážkách a zajistit si stabilní úrodu.
Farmářka čerpá ze znalostí tradičních zemědělských praktik, které jí pomáhají zvýšit úrodnost půdy, její schopnost zadržovat vodu (rostliny vytvářejí stín, který pomáhá déle udržovat vláhu v zemi) a zlepšit odolnost pěstovaných plodin proti výkyvům počasí. Jednotlivé rostliny na sebe zároveň vzájemně působí a chrání se proti škůdcům, aniž by bylo třeba používat chemické prostředky.
Zapojením rostlin z čeledi bobovitých (např. fazole, hrách, nebo strom leuceana), které produkují dusík a přirozeně tak obohacují půdu, je možné zvýšit nebo alespoň stabilizovat výnosy a zároveň tak mít další zdroj potravy, či přivýdělku, podle toho o jaký druh a konkrétní rostlinu se jedná. Tyto praktiky tak zajišťují rostoucí výnosy, stabilní různorodou úrodu a jsou z dlouhodobého hlediska šetrné ke svému okolí.
Od tradice k intenzivnímu zemědělství
Opakem agroekologických postupů je monokulturní intenzivní zemědělství, se kterým se běžně setkáváme při projížďce českou krajinou, kdy pozorujeme dlouhé žlutě zbarvené lány řepky nebo nekonečná pole kukuřice. Za těmito praktikami stojí snaha dosáhnout co nejvyšších výnosů na dané ploše. Aby byla produkce a následný zisk co nejvyšší, přistupují zemědělci k použití umělých hnojiv, chemických pesticidů a jiných ochranných prostředků či využívají nejmodernější biotechnologické postupy.
Třebaže se za uplatňováním intenzivního hospodaření skrývá záměr vyprodukovat co nejvíce, aby bylo možné nasytit rostoucí světovou populaci (a samozřejmě také vidina vysokého zisku a posílení konkurenceschopnosti na světovém trhu s potravinami), přináší tento druh zemědělské produkce řadu negativních účinků.
Základním kamenem intenzivního zemědělství je pěstování monokultur, tj. jedné plodiny na dané ploše. Při tomto postupu se v průběhu několika málo let, kdy délka se může lišit u různých plodin a zvolených postupů, značně sníží výnosy dané plodiny. Dojde totiž ke snížení úrodnosti půdy, což vede ke zvýšení nutnosti dalšího užití hnojiv a chemických prostředků a tím i vody. Náklady tak začnou převyšovat zisk a vše může skončit až u nevratného vyčerpání dané půdy.
Nadměrné užívání umělých hnojiv, pesticidů a dalších chemických látek škodí životnímu prostředí a přírodním zdrojům nejen v daném místě, ale i v přilehlém okolí (znečištění podzemních vod, splavy chemikálií z polí, pokles úrodnosti půdy atd.). Intenzivní zemědělství tak není udržitelné a šetrné ke svému okolí a ani z hlediska výnosů a zvyšujícího se zisku není z dlouhodobého hlediska výhodné.
Stinné stránky monokultur
O stinné stránce tohoto způsobu pěstování se postupně přesvědčuje i Hellen Yego, která hospodaří pár set kilometrů od Fatimy, v západní Keni nedaleko města Eldoret. Hellen na svých polích pěstuje především kukuřici, kterou nestřídá ani nemíchá s jinými plodinami. Přestože její farma zatím vykazuje profit, výnosy se postupně snižují, půda podléhá stále větší erozi a vyžaduje stále větší přísun hnojiv i vody.
Vzhledem k tomu, že má Hellen farmu střední velikosti a zároveň i středně velké stádo krav, vedl ji k pěstování kukuřice zejména finanční motiv. Předpokládala, že si tak zaopatří nejen část krmiva pro zvířata a jednu ze základních potravin pro svou rodinu, ale že část úrody také prodá a za získané peníze si bude moct dokoupit zbývající potraviny a další potřebné věci. Je tak ale plně závislá na počasí nejen v době produkce, ale i po sklizni (když zaprší v nevhodnou dobu, nemá Hellen kde svou produkci skladovat a může tak přijít o úrodu), a na výkupních cenách kukuřice na trhu.
Dlouhá cesta k agroekologii
Hellen začíná tyto nedostatky pociťovat a ráda by se tak z této situace vymanila. Vzhledem k tomu, že má systém intenzivního zemědělství hluboce zažitý, bude se jí od něj jen těžko upouštět. Prvními kroky na cestě k agroekologii by mohlo být obohacení kukuřičných polí vysázením bobovitých rostlin, ať už fazolí, či rovnou stromů. To prospěje půdě, zlepší její kvalitu, vytvoří další zdroj potravin pro zvířata i farmářčinu rodinu a zamezí citlivosti na výkyvy cen potravin na trhu.
Pokud by se k přechodu na agroekologický způsob hospodaření odhodlali všichni „intenzivní“ zemědělci, jednalo by se o krok udržitelným směrem. Zbavili by se problémů s nedostatkem vody a klesající úrodností půdy a do budoucna by si zajistili dostatek kvalitního prostoru pro život i půdy pro hospodaření.
Stejně jako Hellen, ani ostatní zemědělci nemohou opustit v současnosti zažitý model hospodaření ze dne na den, třebaže se v podstatě jedná o návrat k historicky ověřeným tradičním praktikám. Nicméně návrat k praktikám vycházejícím z tradic se především v rozvojových zemích jeví jako nezbytnou nutností. Pokud se tamní zemědělci rozhodnou vydat cestou agroekologie, budou muset obohacovat stávající systém postupně a s trpělivostí. Čím dříve však s přechodem začnou, tím dříve začnou sklízet na svém poli plody agroekologie v podobě trvalého a udržitelného příjmu potravy.
reklama
Glopolis - nezávislé analytické centrum (think-tank) se zaměřením na globální výzvy
