http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/madagaskar-i-aneb-maly-kontinent-mezi-afrikou-a-asii
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Madagaskar I. aneb Malý kontinent mezi Afrikou a Asií

17.4.2013 01:46 | MADAGASKAR (Ekolist.cz)
Trnité sucholesy ze západní části Madagaskaru s baobaby, pachypodii, ceropegiemi, euforbiemi a dalšími bizarními skupinami, snášejícími zimní sucha a bleskurychle rašícími a rozkvétajícími po prvním dešti, patří mezi nejčastěji zobrazovaní výjevy madagaskarské krajiny
Trnité sucholesy ze západní části Madagaskaru s baobaby, pachypodii, ceropegiemi, euforbiemi a dalšími bizarními skupinami, snášejícími zimní sucha a bleskurychle rašícími a rozkvétajícími po prvním dešti, patří mezi nejčastěji zobrazovaní výjevy madagaskarské krajiny
Foto | Jialiang Gao / Wikimedia Commons
Mému příteli a spolucestovateli Tomáši Polívkovi

Spíše nežli velký ostrov – čtvrtý největší po Grónsku, Nové Guinei a Borneu – představuje Madagaskar díky své svébytnosti cosi jako malý kontinent (Nová Kaledonie by podle stejné logiky představovala kontinent úplně miniaturní). Co do plochy je lehce větší než Francie, jeho někdejší koloniální paní, a leží už poměrně hluboko pod rovníkem zhruba mezi 13. až 25. stupněm. Podle dnešních odhadů se Madagaskar oddělil v rámci rozpadu prakontinentu Gondwany od Afriky před zhruba 150 miliony lety a od Indie asi před 90 miliony – obvyklý náhled, že jeho fauna je proto tak zvláštní, že se od gondwanské masy oddělil v době před vznikem moderních savčích skupin, dostává značné trhliny.

 

Zdá se totiž, že nejen lemuři, ale i řada skupin žab a sladkovodních ryb se sem musela dostat z afrického kontinentu později, ovšem jak? Známá představa stromů či křovin driftovaných mořem, na nichž nebohý pralemur sedí, je zjevně z říše bajek a na vzdálenost stovek kilometrů by nefungovala. Věc je o to prekérnější, že nějak se tam musely dostat i zmiňované sladkovodní ryby a žáby, které jakýkoli kontakt s mořskou vodou nesnášejí, a také hroši, byť trpasličí, kteří vyhynuli až v době těsně před příchodem Evropanů (o prasatech štětkounech, Potamochoerus larvatus, se dnes vypráví, že je přivezli z kontinentu lidé, na každý pád nejsou na Madagaskaru dlouho – že by další plovoucí ostrůvek?). Co se zdálo za Wallaceových časů jasné, je dnes zašmodrcháno víc než kdy jindy.

Rostliny

Madagaskarská flóra, čítající skoro patnáct tisíc druhů, je z osmdesáti procent endemická, ostrov obzvlášť oplývá orchidejemi (kolem 900 druhů) a palmami (kolem 170 druhů), stromů je na ostrově přes 1500. Obzvlášť často zobrazované jsou sucholesy a trnitá společenství ze západní části ostrova s baobaby, pachypodii, ceropegiemi, euforbiemi a dalšími bizarními skupinami, snášejícími zimní sucha a bleskurychle rašícími a rozkvétajícími po prvním dešti. Kolem města Toliara jsou i polopouště, trochu připomínající ty jihoafrické. Od centrálního pohoří, poměrně plochého, na východ jsou, či lépe řečeno byly, deštné pralesy jak se sluší a patří, ve vyšších horách mlžné, s mnoha rostlinami upomínajícími na Asii, třeba bambusy, stromovými kapradinami či láčkovkami, místy najde návštěvník k svému podivu i malá rašelinišťátka a porosty lišejníku podobného naší dutohlávce sobí.

Madagaskarská erbovní rostlina, „strom poutníků“, Ravenala madagascariensis příbuzná banánům, jíž jsem čekal několik přežívajících exemplářů v nejodlehlejších místech rezervací, je ve skutečnosti nejhorším plevelem na pralesních pasekách (nedáme si do znaku pýr?), v typickém případě tím posledním, co v husté monokultuře z pralesa nakonec zbude – je ovšem tak jako tak fascinující.

V madagaskarském létě (oproti našemu samozřejmě „přepólovaném“) může návštěvník sledovat bujení a kvetení vegetace a aktivitu hmyzu, v méně dusné a suché zimě, kdy na náhorních plošinách (hauts plateaux) bývá v noci i citelná zima, se zase lépe cestuje – pohodlnost staršího pána se ve mně prala s nadšením biologa, který na Madagaskar musí podobně, jako muslim do Mekky, až jsem nakonec vybral variantu zimní. Madagaskar představuje svým způsobem jakousi soft-formu tropů: jeho deštné lesy nemají téměř trnité či žahavé rostliny v podrostu, na člověka nepadají mravenci, obávané terestrické pijavky jsou v době sucha zalezlé, žádný tamní had není jedovatý, na celém ostrově není šelma, která by si troufla na člověka, a v současnosti ani žádné původní zvíře, vážící více než řekněme dvanáct kilogramů.

Živočichové

Vedle lemurů jsou snad nejznámějším symbolem Madagaskaru baobaby. Ty na snímku jsou nedaleko obce Morondava
Vedle lemurů jsou snad nejznámějším symbolem Madagaskaru baobaby. Ty na snímku jsou nedaleko obce Morondava
Foto | Frank Vassen / Wikimedia Commons

Vůbec nejbizarnější a nejznámější jsou madagaskarští savci. Až na zmíněné hrošíky, vymřelé krátce před příchodem Evropanů a v pověstech přežívající až donedávna, tu nikdy nežili kopytníci. Z místních již vymřelých bizarností lze připomenout rod Plesiorycteropus, připomínající vzdáleně africké hrabáče. Bodlíni (Tenrecidae) jsou svérázná čeleď podobná našim hmyzožravcům, upomínající vzhledem i bionomií na ježky, rejsky, ba i norky (rod Limnogale): vykazují různé bizarní anatomické detaily, třeba kloaku jako ptáci či ježury. Krom Madagaskaru žijí ve třech akvatických druzích (vydříci, rody Potamogale a Micropotamogale) i v kontinentální Africe a jsou příbuzní tamním bércounům a zlatokrtům, s nimiž tvoří řád Afrosoricida. Endemická je i jediná madagaskarská čeleď hlodavců, Nesomyidae.

Také tamní šelmy jsou prazvláštní – dnes bývají oddělovány od cibetek do samostatné čeledi Eupleridae, největší z nich, známá fosa, připomínající tak nejspíš štíhlou pumu, je opředena hrůzostrašnými pověstmi a chápána nejen jako nelítostný hubitel drůbeže, ale i lidí – fosilní nálezy ukazují, že v dřívějších časech bývaly až dvojnásobně veliké, odhadem zhruba dvacet kilogramů.

Nejvíc je Madagaskar proslulý samozřejmě lemury, jichž se dnes rozeznává kolem stovky. Je to určitě značně přehnané, protože touha popsat si nový druh primáta vede k povyšování každé sebe méně odlišné lokální populace do druhového statutu: aplikováno na lidi by vedle Čecha byl už Ital novým druhem, Malgaš by zajisté vydal na samostatný rod. Lemuři velikostně kolísají mezi velikostí myši a předškolního dítěte (indri, který navíc pro podtržení podobnosti jako jediný z lemurů nemá ocas), dnes vyhubené obří formy byly dimenzí srovnatelných s gorilou či šimpanzem (Archaeoindris, Megaladapis, Palaeopropithecus).

Řada lemurů vykazuje převážně denní aktivitu a jejich poloochočené populace, zřejmě potajmu lákané do blízkosti správních budov rezervací přikrmováním, patří k základním turistickým lákadlům. Žijí většinou v rodinných skupinách vedených dominantními samicemi, většina druhů je zcela býložravá a některé, např. známý lemur kata, se výtečně množí i v zajetí. Na lemurech fascinuje propojení výrazné „zvířecí“ hlavy, upomínající tak na kočku či lišku a rovněž takovéhoto ocasu s ručkama téměř lidského typu.

Dva typově nejvýraznější druhy lemurů byly pojmenovány vlastně omylem: Daubentonia, zvaná ve většině jazyků aye-aye, bizarní noční bytost velikosti statného kocoura s chlupatým ohonem, obrovskýma očima, jakoby veverčími hlodáky a kostnatým prstíkem na rukou, jímž vytahuje larvy zpoza odhlodané kůry (vlastně ekologicky nahrazuje datly, kteří na ostrově z nějakého nezbadatelného důvodu chybějí), vděčí za své jméno vzrušeným výkřikům Malgašů k francouzskému přírodovědci Sonneratovi, který jim ukazoval zvíře, jež kupodivu vůbec neznali. Tento malgaštiny neznalý muž popletl i jméno indriho, dnes nejkoloritnějšího a největšího černobílého listožravého lemura, známého svým srdcervoucím ranním teritoriálním pokřikem: zvířeti samému říkají Malgaši babakoto, ale ukazovali na ně se slovem indri, podívej se!

Zatímco populace indriho mizí jako sníh na slunci, aye-aye, kdysi považovaný za zvíře extrémně vzácné, je v mnoha lesích i na plantážích dosud k zastižení. Ač Malgaši většinou lemury neloví a považují je za fady, tabu, je osud mnohých z nich velmi nakloněn a jen nemnoho druhů přežije zánik primárního pralesa. Mne osobně z devíti druhů, které jsme viděli, nejvíce fascinoval sifaka Propithecia diadema – těžko si představit krásněji vybarvené a decentnější zvířátko.

Nejvíc je Madagaskar proslulý samozřejmě lemury, jichž se dnes rozeznává kolem stovky. Většina druhů je zcela býložravá a některé, např. známý lemur kata (na snímku), se výtečně množí i v zajetí
Nejvíc je Madagaskar proslulý samozřejmě lemury, jichž se dnes rozeznává kolem stovky. Většina druhů je zcela býložravá a některé, např. známý lemur kata (na snímku), se výtečně množí i v zajetí

Ptáci Madagaskaru, ač mnohdy také endemičtí, se těm africkým podobají díky své schopnosti létat neskonale více – na ostrově jich hnízdí asi dvě stě druhů, obzvlášť koloritní jsou třeba černí papoušci vasa, rod Coracopsis. To nejbizarnější z madagaskarské avifauny bohužel už vyhynulo: obří orli (rody Stephanoaetus a Aquila), lovící zřejmě velké subfosilní druhy lemurů, a několik metrických centů těžcí masivní pštrosi rodu Aepyornis, vyhynulí snad před tisícem let, ale díky četným nálezům fosilizovaných vajec živí v malgašském folklóru i v době příchodu Evropanů (podobně jako madagaskarské ptáky moa je však žádný věrohodný cizinec nikdy neviděl na vlastní oči – přírodovědně zainteresovaný francouzský kupec Étienne de Flacourt je, byť z druhé ruky, plasticky popisuje spolu s obřími lemury ve své knize Histoire de la grande isle de Madagascar, 1658).

Zatímco madagaskarských ptáků je na druhy asi tolik jako středoevropských, tamních plazů je udáváno kolem dvou set šedesáti druhů (pomysleme, kolik je plazů a obojživelníků u nás). Madagaskar je centrem rozšíření chameleonů v mnoha rodech i druzích, od obrů délky metr a půl po chameleónky kratší než malíček a cupitající v lesní opadance, známí jsou i madagaskarští gekoni (Phelsuma, Uroplatus a další) a zemní želvy – ty největší už jsou rovněž vyhubené (Obří terestrické želvy byly kdysi i na ne zas tak vzdálenách Maskarénách: Mauritiu, Réunionu a Rodriguesu, sopečných ostrovech s Madagaskarem spřízněných i výskytem nelétajících ptáků – chyběli tam ovšem savci. Jejich fauna kolonizací zcela neobyčejně utrpěla: i obří želvy se společně s bizarními palmami rodu Lodoicea udržely v celém širém okolí jen na Seychelách).

Téměř dvě stovky jsou i madagaskarských obojživelníků, lépe řečeno žab, protože mloci i červoři na ostrově chybějí – madagaskarské žáby ukazují jako pars pro toto velmi hezky povahu tamní diverzity: většina druhů je úhledná a decentní, zároveň málo nápadná a mezi sebou nepříliš odlišná – často obývají jen malý region a jsou extrémně snadno ohrozitelné. O tom však bude řeč až v souvislosti s lidmi, v rámci tamní fauny poměrně recentní inovací.

Lidé

Sám název ostrova, který dnes používají i Malgaši sami (Madagasikara), není původní a pochází od Marca Pola (jako Magastar), který ostrov ze zaslechnutých referencí podrobně, ale dosti nevýstižně popisuje ve svém Milionu, zejména zde nechává hemžit faunu afrického kontinentálního typu – snad ostrov směšoval se zprávami o Somálsku a městě Mogadišu. Je ovšem pozoruhodné, že zmiňuje obrovské dravé ptáky jménem rúch, o nichž výslovně říká, že jsou podobní orlům a údajně tam loví slony – jedno pero z jejich křídel mělo být i v Kublajchánových sbírkách. Je to evidentní ohlas výskytu už zmiňovaných obřích orlů, vyhubených až krátce před příchodem Evropanů.

Arabům byl Madagaskar znám už dávno předtím jako Džazírat el-Komor, ostrov Měsíce, toto jméno ovšem přešlo později na nedaleké Komorské souostroví. Arabských vlivů v kultuře Madagaskaru je dosti – asi 7 % obyvatelstva, zvláště na pobřeží a ve velkých městech, jsou muslimové, i hluboká víra v osud (vintana) možná pochází z islámu – z arabštiny jsou vypůjčené názvy dnů v týdnu, nejobvyklejší pozdrav salama! a arabským písmem zvaným sorabe se sporadicky zapisovala malgaština mezi 15. a raným 19. stoletím.

Malgašové sami připluli ve známých vahadlových kánoích na Madagaskar z Bornea někdy kolem přelomu křesťanského letopočtu, zjevně asi podél pobřeží Indie, Arábie a Afriky, vln bylo do roku 1000 po Kr. zřejmě několik. Výše zmiňovaná madagaskarská megafauna, naprosto nezvyklá na lidi a jejich úklady, podlehla velmi brzy a proces odlesňování pro účely zemědělství, který dnes kulminuje, započal už tenkrát.

Fyzicky jsou Malgaši spíše drobní a štíhlí, za celou dobu jsem neviděl jediného, který by obzvlášť vynikal výškou či objemem. Typově jsou přesně uprostřed mezi řekněme Malajci a africkými černochy, na pobřeží, zejména západním, jsou africké vlivy jazykové i rasové zřetelnější (též jména domácích zvířat jsou původně bantuská). Po Asiatech mají Malgaši ploché obličeje a poněkud mandlové oči, po Afričanech kudrnaté vlasy a v typickém případě oříškově či tmavě hnědou, nikoli ale černou barvu. Jedinci s rovnými vlasy, kteří se v populaci sporadicky vyskytují, působí jako odněkud z Indonésie, velmi zřídka se vidí i albíni, sem tam má některý z mužů pleš, všichni jsou naopak obřezaní a příslušný obřad je v jejich životě významnou slavností. Mnoha Malgašům chybějí zuby, funkci zubaře ještě leckde zastává spíše kovář.

I madagaskarské šelmy jsou prazvláštní – dnes bývají oddělovány od cibetek do samostatné čeledi Eupleridae. Největší z nich je známá fosa (na snímku), připomínající tak nejspíš štíhlou pumu, je opředena hrůzostrašnými pověstmi a chápána nejen jako nelítostný hubitel drůbeže, ale i lidí – fosilní nálezy ukazují, že v dřívějších časech bývaly až dvojnásobně veliké než dnes, odhadem zhruba dvacet kilogramů
I madagaskarské šelmy jsou prazvláštní – dnes bývají oddělovány od cibetek do samostatné čeledi Eupleridae. Největší z nich je známá fosa (na snímku), připomínající tak nejspíš štíhlou pumu, je opředena hrůzostrašnými pověstmi a chápána nejen jako nelítostný hubitel drůbeže, ale i lidí – fosilní nálezy ukazují, že v dřívějších časech bývaly až dvojnásobně veliké než dnes, odhadem zhruba dvacet kilogramů
Foto | Bertal / Wikimedia Commons

Asijských vlivů, povahových i kulturních, je vidět mnoho: pěstování rýže na terasových polích, záliba v květinách a bambusu (z něj se dělají i tubulární kytary, zdejší tradiční nástroj jakoby uteklý z Bornea), dvoukolé káry tažené dobytkem zebu (ten je ale evidentním importem z Afriky), požadavek zdvořilé rezervovanosti v jednání a zákaz ukazování prstem jako hrubé neslušnosti, celková neagresivnost – navzdory neobyčejné bídě a dezorganizaci se na Madagaskaru nevraždí, ba ani téměř nekrade, byť se místní obyvatelé třeba rádi pro zábavu perou. Malgaši africkými černochy neobyčejně pohrdají, zejména v senegalských střelcích, které koloniální správa často proti nim nasazovala, viděli poloviční zvířata – vědomí vlastní superiority není třeba učit lidi nikde na světě.

Na to, v jak biologicky exotické a bizarní krajině Malgaši žijí, je to etnikum velmi střízlivé, které většinu technických inovací přejalo z nejrůznějších stran (to my také), zemědělské (kromě rýže pěstují zejména maniok, arašídy a celou paletu tropických i mírnopásemných zelenin a ovoce, včetně třeba našich broskví), též malgašská kuchyně je velmi „usedlá“ a očekávaný dušený lemur v pachypodiové omáčce se nekoná – ba i pojídání žab tam zavedli zřejmě až Francouzi (ti kuchyni dosti značně ovlivnili a jídelní lístky v restauracích se, k radosti cestovatelů, podnes píší v tomto jazyce). Typickým malgašským jídlem, s nímž si většina lidí vystačí, je vařená rýže s dušenou zeleninou, o velikých svátcích s kouskem kuřete, popř. nějakou na oleji smaženou placičkou. Nadšen jsem byl místním zvykem vyrábět po domácku vanilkový jogurt, ba se tu z mléka místních krav vyrábějí i jakési variace na téma camembert.

Krávy vůbec hrají po africkém vzoru v malgašské společnosti, zejména u horských pasteveckých kmenů, zcela klíčovou reprezentační úlohu: „kolik krav a volů máš?“ zní obvyklá otázka po společenském statutu. Hovězí hlava je spodobněna i na mincích nové malgašské měny ariary a centrální trh na dobytek v malebném horském městečku Ambalavao s tisíci pestře strakatými zebu patří k nejexotičtějším sociálním podívaným celého ostrova. Navzdory prestižnímu statutu jsou zebu hnáni neustálými údery klacků, ale zdá se, že jim to v jejich tupé dobromyslnosti příliš nevadí – je to jakýsi hořký předobraz „pastorálního státu“, v němž také žijeme. Snad proto jsou pastevci tak zdvořilí a dobře vychovaní, že se předtím vyřádili na svých chovancích. Smutnější pohled je na zebu, když přivázáni za ocasy cestují v kamionech na jatka.

Dnes se na Madagaskaru chovají všechna myslitelná domácí zvířata s výjimkou oslů, což mne překvapilo, protože by se zejména do sušších oblastí jako soumaři velmi hodili. Ze svého asijského domova si Malgaši přivezli asi jen domácí kury, drůbež obecně je u nich vysoko v kurzu, méně se chovají krátkosrsté ovce a kozy. Francouzský vliv prozrazuje obliba husí (čínských, ty naše se v krátkém tropickém dni nemnoží), a to včetně produkce játrových paštik, a dále kachen a králíků.

Na rozdíl třeba od Číny, která si přes penetrantnost evropských zvyků uchovala v mnohém svůj svéráz, malgašská společnost na vlně importů doslova „jede“: Tajné očekávání cizincovo, že potká třeba poloopičáře s cvičeným lemurem či objeví televizní kanál, kde po celý den zpívají místní tradiční hrdinský epos, je marné. Levný textil z Číny už dávno vytlačil jakoukoli domácí produkci, z přístavu Toamasina do hlavního města jedou po jedné z mála kloudných silnic dnem nocí kamiony s dováženými tovary a cisternami nafty. Čím zaplatit? Tak nejspíše dřevem vytěženým z pralesů …

Náboženství a tradice

V pramenech se uvádí, že pouze o něco méně než polovinu obyvatelstva tvoří křesťané, počet kostelů nejrůznějších denominací (potkat lze i mnoho katolických jeptišek místní provenience), nověji nejvíce protestantských sekt typu „církev apokalyptická“, však budí dojem, že většina obyvatelstva je pokřtěná, byť nová víra, podobně jako u nás, tvoří jen lehký nátěr na starší tradici. Tradiční šamani, léčitelé a věštci jsou stále vysoko v kurzu, slavnosti s upadáním do extází, nověji i při „letničních“ bohoslužbách, jsou běžné.

Madagaskar je centrem rozšíření chameleonů v mnoha rodech i druzích, od obrů délky metr a půl po chameleónky kratší než malíček a cupitající v lesní opadance. Na snímku chameleon přecházející cestu v národním parku Ankarafantsika
Madagaskar je centrem rozšíření chameleonů v mnoha rodech i druzích, od obrů délky metr a půl po chameleónky kratší než malíček a cupitající v lesní opadance. Na snímku chameleon přecházející cestu v národním parku Ankarafantsika
Foto | Frank Vassen / Flickr

Velmi významný je i kult mrtvých, všude velmi silný, ale region od regionu co do formy jiný – pohřebiště jsou významnými dominantami v krajině a objektem veliké péče. Zvlášť známý je svátek famadihana, doslova cosi jako „obracení kostí“, některých kmenů na vysočině, který jsem měl možnost spatřit jen z dálky (cestovní kanceláře zprostředkovávají i přímé exkurze za tučný poplatek, ale vzhledem k intimně-rodinné povaze obřadu bych se musel propadnout hanbou). Každých sedm let se za velkého popíjení alkoholu slavnostně otevře rodinná hrobka, kosti a pozůstatky předků se vyjmou, nově balí do mušelínu, parfémují, ba s nimi jejich potomci i tančí a představují jim nově narozené členy rodiny. Mnohdy prý slavnost končí orgií neobyčejného formátu jako poukaz k bytostnému propojení zrození a smrti (není ostatně třeba chodit až na Madagaskar – Klostermannovy popisy konců kolektivního modlení u mrtvých na staré Šumavě naznačují, že nikoli nepodstatná část miminek byla zplozena právě tam).

Malgaština je austronéský jazyk, jí nejbližší je maanjanština z poříčí řeky Barito na Borneu, netřeba zdůrazňovat, že se jedná o jazyk pro Čecha zcela nesrozumitelný, bohatý na samohlásky a dlouhá slova – zapamatovat si osobní jména, začínající často hláskou R, jakož i jména osad je, není-li nám šestnáct, značný problém. Ve srovnání s Novou Guineou, podobně velkou i geograficky disponovanou, je největším madagaskarským překvapením, že na celém ostrově se mluví v zásadě jedním jazykem a nikoli v každé vesnici zcela jiným (je to jistě dáno i relativní nedávností osídlení, ale i jakýmsi jiným faktorem, který vedl k madagaskarskému sjednocení z vlastních sil ještě v předkoloniálních časech oproti neobyčejnému novoguinejskému partikularismu). Malgaština se u jednotlivých kmenů, jichž bývá tradičně rozlišováno 18 a které se značně liší zvyky a mnohdy i vzhledem, sice rozpadá do odlišných dialektů – asi ve stylu slovanských jazyků – spisovný jazyk však vznikl jen jeden.

Dosti značně se liší kmeny náhorních rovin, odkud vyšly státotvorné snahy, od pobřežních, francouzsky běžně zvanými côtiers, na něž shlížejí shůry nejen geograficky (rozdíl je patrný už ve stavbách obydlí – cihlové patrové domky s verandou oproti chatrčím ze štípaného bambusu, prken či tyček omazaných hlínou). Je pozoruhodné, že z náhorních planin, nikoli snad z pralesů, vycházely kulturní a státotvorné snahy leckde na světě, vzpomeňme jen na staré Mexiko či Peru (když jsem projížděl území kmene Betsileo, holou a poměrně chladnou pláň, kde pastevci v dekách na způsob ponča a kloboucích popásají místo lam krávy a kde je vidět vesnice z nepálených cihel s občasnými políčky a pěstovanými eukalypty, měl jsem dojem, že jsem kdesi na peruánském altiplanu – když se u silnice objevil podivín pasoucí u svého domečku hejno morčat, nevěděl jsem už, zda sním či bdím).

Starší historie

Nejpočetnější, nejagilnější a nejvíce asijsky působící kmen Merina (žijící v území jménem Imerina), projevoval od druhé poloviny 18. století snahu Madagaskar vojensky sjednotit, což se nakonec ve druhém desetiletí 19. věku podařilo. Protože bizarní historie merinské říše je u nás téměř neznámá, ztratím zde o ní několik slov.

Merinská společnost, odpovídající neliterárním vojenským etnikům železné éry, řekněme Keltům či Germánům našich zeměpisných šířek, byla striktně kastovní, sestávala se ze šlechticů – andriana, svobodných – hova a nejpočetnějších andevo, vlastně otroků, s nimiž se zacházelo velmi bezohledně. První dvě jmenované kasty byly přímými potomky asijských přistěhovalců a protože bývalá merinská nobilita podnes ze značné části hýbe Madagaskarem, jsou na ní vyšší postavy, ploché obličeje a světlejší odstín vidět dodnes.

S merinskou říší souvisí i jediná madagaskarská jakás-takás pamětihodnost neovlivněná koloniální érou či evropskými staviteli, slavná Rova poblíž městečka Ambohimanga, nedaleko dnešního hlavního města Antananarivo (fr. Tananarive). Vrch se dá přirovnat svým klíčovým symbolickým významem i chudobou památek tak nejspíš k našemu Vyšehradu. Je tam mimo jiné barbarsky působící megalitická brána, skromné hradby z cementu, který Merinové vynalezli nezávisle na Evropě (byla to ovšem záležitost značně nákladná, protože pojivem byl bílek z 16 tisíc vajec), dřevěný královský palác či spíše velká chata s překříženými krokvicemi a centrálním palisandrovým sloupem z roku 1788 (merinské stavitelství i původní oděvy podivuhodně připomínaly polynéské, konkrétně maorské artefakty), královské hroby a rituální lázeň, o jejíž vodu se po použití poddaní drali, jakož i obětiště, kde byli zemřelým panovníkům obětováni otroci a podnes zvířata. Celé místo čímsi asociuje i praslovanskou Retru na Rujáně.

Nejpočetnější, nejagilnější a nejvíce asijsky působící je kmen Merina (žijící v území jménem Imerina). Od druhé poloviny 18. století projevoval snahu Madagaskar vojensky sjednotit, což se nakonec ve druhém desetiletí 19. věku podařilo. Na snímku lidé Merina při ceremonii v paláci Ambohimanga
Nejpočetnější, nejagilnější a nejvíce asijsky působící je kmen Merina (žijící v území jménem Imerina). Od druhé poloviny 18. století projevoval snahu Madagaskar vojensky sjednotit, což se nakonec ve druhém desetiletí 19. věku podařilo. Na snímku lidé Merina při ceremonii v paláci Ambohimanga
Foto | Merina / Wikimedia Commons

Aby věc nebyla jednoduchá, stejné jméno Rova má i královský sídelní kopec v Antananarivu, kam přenesli merinští vládcové (konkrétně Andrianampoinimerina, vyslov kdo umíš) roku 1796 své sídlo, místo srovnatelné významem řekněme s našimi Hradčany: všechny stavby na něm stavěli, ještě za dob nezávislosti říše, evropští architekti v historizujících slozích.

Merinská říše stála v menším měřítku před touž otázkou jako třeba Japonsko nebo Siam, a sice jak zemi v duchu Evropy zmodernizovat a zároveň nepadnout do jejího područí. Co se odehrávalo v Bangkoku jako drama, odvíjelo se v Antananarivu s některými rysy levné operety a černého románu.

Král Radama I., syn už zmíněného mocnáře a plný sjednotitel celého Madagaskaru, se orientoval na Británii, přijal křesťanství a povolal ke dvoru lingvisty z Londýnské misijní společnosti, kteří vytvořili za jeho nadšené pomoci dnešní spisovnou malgaštinu psanou latinkou – za základ ovšem vzali rafinovaný dvorský jazyk, prostý lid mluvil jinak a spisovná a hovorová řeč se podnes velmi rozcházejí.

V roce 1828 Radama poměrně mladý zemřel a na trůn nastoupila jeho vdova Ranavalona I., tradicionalistka a masová vražedkyně, za jejíž vlády se prý díky krvavým raziím zmenšil počet obyvatel říše o pětinu. Podnes se vede diskuse, ne nepodobná diskusím o zulském králi Šakovi, zda se jednalo o patologickou sadistku či hrdinnou vlastenku. Patrně šlo (v obou případech) o obojí, ostatně i její manžel byl ve svých metodách značně drsný, z hlediska Evropanů ovšem na té „správné“ straně (na audienci u ní byla i slavná rakouské cestovatelka Ida Pfeifer, která po splnění mateřsko-manželských povinností biedermaierovské éry nadšeně procestovala celý svět).

Celé další dějiny merinského království, až do jeho pádu do rukou Francie v roce 1896 byly, jako předznamenání stylu madagaskarské politiky vůbec, poznamenány snahou o noblesu a reprezentaci a politickými zmatky, intrikami a vraždami (osoby z rozvětvené královské rodiny bylo nutno rdousit či topit v nedalekém jezeře Anosy, aby nebyla prolita jejich krev – existovaly dokonce speciální vidlice ze vzácného dřeva k jejich držení pod vodou). Karel Čapek označoval podobná operetní království jako „cářství trebinzonské“.

Výraznou postavou byl intrigantní, ale nepochybně schopný dlouholetý premiér Rainilaiarivony, který pocházel z kasty hova a nemohl se tudíž stát králem, zato si vzal za manželky tři po sobě jdoucí královny. V jeho paláci je muzeum královských památek, dnes příznačně zavřené, neboť někdo odcizil korunu a policie se rozhodla předcházet dalším krádežím takto (i hlavní palác antananarivské Rovy je dnes uzavřený a kolem celého pustého areálu pobíhají lidoví „průvodci“, lovící ojedinělé turisty).

V roce 1895 byla už monarchie tak ztyřelá, že nekladla postupujícím francouzským vojskům sebemenší odpor a všechny ztráty byly způsobeny jen tropickými nemocemi a pochodem těžkým terénem. Následujícího roku byla poslední královna Ranavalona III. odvezena se svým premiérem-manželem do alžírského exilu a merinské horní vrstvy se brzy přimkly k novým pánům, byť je potají nenáviděly – jejich děti však záhy studovaly na francouzských univerzitách a dělaly kariéru v koloniální administrativě.

(Není zde místo líčit dějiny evropských objevů a četných pokusů o kolonizaci Madagaskaru ze strany nejen Francouzů, ale i Portugalců, Holanďanů a Angličanů počínaje 16. stoletím, koncentrované většinou na pobřeží, takže děje na madagaskarské vysočině většinou vůbec neovlivňovaly. Většina snů o úrodných a bohatých impériích, založených v tropickém ráji, bídně ztroskotala, zbyly po nich jen freneticky nadšené dobové spisy. Nemohu zde ale nejmenovat uherského dobrodruha Mórice Benyovszkého, narozeného ve Vrbovém na dnešním Slovensku a zabitého na Madagaskaru v osadě Mauritania (pojmenoval ji po sobě) francouzskými expedičními vojáky roku 1786. Na Madagaskaru strávil léta 1774–76 (posledního roku se nechal provolat několika lokálními náčelníky „králem Madagaskaru“) a opět 1785–86, uměl i poněkud malgašsky. K této koloritní postavě, která napsala do mnoha jazyků přeložené memoáry, je přeobsáhlá sekundární literatura, mnoho uměleckých zpracování jejích osudů a bylo vedeno mnoho sporů o její etnickou identitu ve stylu „nejslavnější slovenský objevitel…“.)

Pozdější dějiny

Z hlediska technického a vzdělanostního pokroku Madagaskar zajisté pod francouzskou správou vzkvétal, násilné obšťastňování spojené s odnárodňováním a výběrem daní (či jejich nahrazení robotou) však nadchne málokoho, byť Francie zrušila otroctví, což byla i záminka pro anexi – mnoho otroků, tak jako leckde jinde, ovšem u svých pánů sloužilo dál. První protifrancouzské povstání vypuklo už rok po obsazení, podobně jako kdysi v Peru – lidu teprve se zpožděním došlo, o co vlastně jde.

Vrch Ambohimanga, s jedinými madagaskarskými pamětihodnostmi neovlivněnými koloniální érou či evropskými staviteli, je považován za nejvýznamnější místo madagaskarské kulturní identity. Vrch se dá přirovnat svým klíčovým symbolickým významem i chudobou památek tak nejspíš k našemu Vyšehradu
Vrch Ambohimanga, s jedinými madagaskarskými pamětihodnostmi neovlivněnými koloniální érou či evropskými staviteli, je považován za nejvýznamnější místo madagaskarské kulturní identity. Vrch se dá přirovnat svým klíčovým symbolickým významem i chudobou památek tak nejspíš k našemu Vyšehradu
Licence | Volné dílo (public domain)
Foto | Jose Antonio / Wikimedia Commons

V zemi zvané též „la Grande Île“ se usadilo mnoho kolonistů, okolo 30 tisíc, ať už v administrativě nebo jako majitelé plantáží, i četní další Evropané, zejména Řekové, a rovněž indičtí a čínští obchodníci, rychle se budovala infrastruktura. Mnohá malgašská města, zejména Antananarivo a Fianarantsoa, rozložená na kopcích se spletitým systémem silnic, četnými katolickými kostely a domy se střechami z červených tašek, mají podnes výrazný jihofrancouzský či téměř italský ráz (většina měst má také dvě jména, malgašské a francouzské).

Podnes se drží na Madagaskaru sto a jeden francouzský zvyk, od pečení baget až po kloboučky a parasoly starších dam ve stylu počátku 20. století (tropy nejsou až tak exotické, jako spíš starobylé a konzervativní – v policejní úřadovně v zapadlé osadě Soanierana-Ivongo jsem ještě našel používanou příručku bertillonáže!). Mezi válkami také začala ve větší míře vznikat malgašská literatura, byť mnoho místních autorů psalo z počátku pouze či převážně francouzsky – Joseph Rabearivelo, talentovaný pokračovatel „prokletých básníků“, spáchal v roce 1937 sebevraždu, když z  ostrova nebyl na koloniální výstavu v Paříži zaangažován on, ale skupina dovedných pletačů košů – netušil, nebožák, že francouzsky píšících básníků je v hlavním městě dost, ba příliš (malgašská tradice byla vždycky spíše orální, Merinové prosluli jako dovední řečníci i předvaděči tradičních divadel a zpěvů).

Madagaskar zůstal ušetřen obou světových válek, za té druhé se na ostrově, patřícím vládě ve Vichy, vylodili Britové a předali jej de Gaullovi. Bizarní a neuskutečněný byl plán nacistického Německa s přesídlením evropských Židů na Madagaskar (s Madagaskarem jako alternativní novou vlastí ale operoval i zakladatel sionismu Theodor Herzl), který se nezrealizoval zejména pro neustálý válečný stav s Velkou Británií na moři – v roce 1940, kdy z něj definitivně sešlo, nikdo netušil, že celá věc nakonec dopadne neskonale strašnějším způsobem.

Největší krveprolití nastalo na Madagaskaru v roce 1947, kdy Malgaši povstali proti Francouzům a zároveň jednotlivé kmeny a frakce proti sobě navzájem – počet mrtvých bývá odhadován až na 80 tisíc. V roce 1960 propustila Francie ostrov prakticky dobrovolně, první prezident samostatného Madagaskaru Philibert Tsiranana byl ostatně velmi frankofilní a kolonisty v zemi vítal jako „19.kmen“. K jejich vyhnání došlo až za marxisticky orientovaného vladaře viceadmirála Didiera Ratsiraky, který prezidentoval v letech 1975–93 a opět 1996–2001. Tehdy odešli i Indové, zůstalo jen něco Číňanů (nejoblíbenější madagaskarská nudlová polévka se podnes jmenuje soupe chinoise). Ratsirakovy pokusy o plánované hospodářství a orientace na země sovětského bloku zemi ekonomicky zruinovaly tak, že se z toho podnes nevzpamatovala.

Záměrně zde vynechávám různé údaje o pučích, politických vraždách a manipulovaných volbách, které patří k Madagaskaru jako k velbloudovi hrby – detaily ať si laskavý čtenář najde sám. Oblíbencem Západu byl prezident Marc Ravalomanana, 2001–09, původně výrobce jogurtu v malém i ve velkém, jehož po puči roku 2009 vystřídal starosta Antananariva Andry Rajoelina, původně DJ a mediální hvězda. Ten se díky svému způsobu uzurpace vlády netěší západní podpoře a přízni a země, kam do značné míry přestaly proudit investice i turisté, se dostala do deprese. V době mé návštěvy se oba pánové sešli a rokovali, kudy z mizérie ven – stalo se tak na Seychelách, protože nový prezident odsoudil ve víru původního nadšení starého k dvaceti letům nucených prací.

Další informace |
Nenechte si ujít druhou část článku nazvanou Madagaskar II. aneb Nikdy nebylo tak dobře jako dnes
foto - Komárek StanislavStanislav Komárek
Autor je profesorem na Univerzitě Karlově, přednáší především o vztazích příroda-kultura, o biologické estetice nebo o dějinách přírodních věd. Kromě odborné práce hojně publikuje v masmédiích, napsal tři romány a rovněž tři básnické sbírky.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist