Carsharing – když chcete s autem jenom jezdit

Bez auta se nedá normálně žít, taková je zkušenost mnoha lidí. Samozřejmě, lze s dětmi, kočárkem, koly a hromadou nezbytných věcí dojet na hory vlakem, ale jen v případě, že máte rádi extrémní sporty. Mnohem pohodlnější je všechny krámy naložit do auta a vyrazit. Z auta coby dobrého sluhy se ale může stát zlý pán: autem se pak jezdí, i když to není vůbec nutné. A jak se ukazuje v praxi, v mnoha případech je vlastní automobil z ekonomického hlediska pěkně drahý dopravní prostředek. Pokud přijmeme myšlenku, že autem potřebujeme jezdit, ale nepotřebujeme ho nutně vlastnit, pak se nabízí ekonomicky úsporná a ekologicky šetrná možnost – carsharig, neboli sdílení auta.

Jistě, logických a rozumných argumentů, které jsou proti sdílení vozu, vychrlí každý zkušený motorista na počkání tucet. Velká většina z nich se bude odvíjet od nedůvěry v ostatní uživatele a to, jak bude auto ve společné péči vypadat. I lidé, kteří mají s carsharingem letité zkušenosti, potvrzují, že právě nedůvěra Čechů v cokoli společného je tou největší překážku pro rozšíření carsharingu u nás. Myslí si to například Václav Řehák, který s má s carsharingem u nás bohaté zkušenosti. Podílel se na pražském pokusu o carsharing (o kterém bude ještě řeč), aktuálně sdílí vůz s dalšími dvěma lidmi.

Nejde ale jen o nedůvěru v ostatní, svou roli hraje i ekonomická stránka věci. „Lidé si neumějí spočítat reálné náklady na provoz vlastního auta. Každý počítá jen cenu paliva,“ říká Řehák. Přitom je potřeba vzít v úvahu celou řadu s provozem vozu souvisejících nákladů. Od samotného pořízení vozu, pravidelnou obměnu pneumatik a provozních kapalin, pojištění, dálniční známky a další. „Pod nějakých 4-5 Kč/km se nedostanete,“ tvrdí Řehák. Carsharing je výhodný zejména v případě, kdy ročně nenajezdíte víc než 10 tisíc kilometrů. Pro velké automobilové cestovatele, kteří ročně najedou desítky tisíc kilometrů, se výhody carsharingu ztrácí.

Fajn, řeknete si, tak mi tedy ukažte nějaký fungující carsharing, kam se mohu zapojit. Nebude to snadné. V podstatě jedinou organizovanou a fungující carsharingovou možností v Česku je brněnské občanské sdružení Autonapůl, které provozuje sdílení aut úspěšně už devět let. Momentálně má k dispozici devět aut, od menších a na provoz levnějších jako je Škoda Felicie, která má celkové náklady na provoz 5,50 korun za km, po velká vícemístná auta typu Volkswagen Sharan, jehož provoz se vším všudy vyjde na 7,10 korun za km.

Jak to funguje? Uživatelé Autonapůl hradí měsíční paušální poplatek 100 Kč a pak sumu podle nákladů daného vozu na ujetý kilometr. V praxi to vypadá tak, že před a po jízdě uživatel opíše stav tachometru, přiloží své účty za tankování pohonných hmot a jednou za čtvrt roku pak dostane vyúčtování. Platí pak pouze za najeté kilometry a nestará se o údržbu, čištění auta, pojištění apod. Rezervace vozu probíhá přes internet a na předání vozu se dohodne s tím, kdo měl vůz před ním.

Jaké to má výhody? Auto si každý člen vybírá podle své aktuální potřeby. Pokud jede s celou rodinou, použije velký Volkswagen Sharan, na méně náročnou cestu postačí maličký a úsporný Ford Fiesta. Účelně tak ovlivňuje své výdaje a současně i množství emisí, oboje totiž souvisí s velikostí a spotřebou vozu. A jak ukazuje švýcarský výzkum provedený za účelem porovnání emisí vyprodukovaných vlastníkem vozu naproti účastníkovi carsharingu, ten, kdo auto pouze sdílí, má na svědomí o 290 kg CO2 ročně méně.

Emise vzniklé během jízdy ale nejsou to jediné. Pětina všech emisí a zatížení klimatu vzniklých výrobou a provozem automobilu je spojena s procesem výroby. Při dobře zorganizovaném sdílení nahradí jeden vůz pět až šest vozidel. Členové carsharingu tak spolu sdílí i emise spojené s výrobou automobilu.

Carsharing po sousedsku

Jednou z častých výhrad ke sdílení auta je problematika předání vozu. Konkrétně to, že k autu, které chcete použít, si musíte někde vyzvednout. Špatné zkušenosti s tím má Berenika Kučerová, která se pokusila carsharingu v Praze rozjet, ale pak to vzdala. „Pokud nemáte dostatek členů, jsou vzdálenosti v Praze příliš velké. Mnohdy jsme najeli dvacet kilometrů jen v rámci logistiky předávání auta,“ popisuje.

Těmto problémům se můžete úspěšně vyhnout, pokud sdílíte auto se svými sousedy. Novinář Adam Šůra se do pražského pokusu také zapojil a jeho neúspěch ho od myšlenky sdílet auto neodradil. Jen změnil styl. Už skoro rok sdílí stařičkou Felicii se svým sousedem. A ve společném používání deset let starého kombíka vidí jen výhody. „Dělíme se o náklady i o péči o vůz. A každý si platí to, co projede,“ popisuje jednoduchou dohodu. Částka za pravidelná servis, která se vydělí dvěma, je prý hned o poznání milejší.

Jako výhodu sdílení jednoho vozu vidí i to, že obě rodiny musí uvažovat nad tím, zda auto v daném okamžiku opravdu potřebují či ne. „A často zjistíme, že nepotřebujeme,“ říká Šůra. Jejich vlastní způsob sdílení je založen čistě na ústní dohodě a absolutní důvěře. „O péči o auto se dělíme rovným dílem, ale nepíšeme si to. Spoléháme na naší sociální inteligenci.“ Předpokládá, že v případě nehody bude vzniklé problémy řešit ten, kdo řídil.

„Samozřejmě, tenhle model funguje jenom u lidí, pro které je auto prostředkem pro dopravu, ne předmětem zbožňování,“ dodává Adam Šůra. Se sousedským sdílením má dobré zkušenosti i v úvodu zmiňovaný Václav Řehák. „Díky osobním vztahům nebyly nikdy problémy domluvit se na úhradě vzniklých škod,“ doplňuje Václav Řehák svou osobní zkušenost.

Pokud někdo auto sdílí s dalšími lidmi, významně to ovlivňuje jeho vztah k využívání auta, a tím i životní styl. Vlastní auto pro mnohé majitele znamená nejen jeho praktické využívání, ale spíše zneužívání. Stačí trochu deštivého počasí nebo únavy a zařizování věci snadno dostupné veřejnou dopravou raději absolvujeme autem. Konec konců, čeká tak příjemně pohodlně před domem. A když už ho máme, tak ať slouží. Naproti tomu, když vlastní auto nemáme, zrealizujeme ve stejném případě cestu bez auta. A pravděpodobně se nám to nebude zdát ani nijak zvlášť obtížné. Auto totiž nebude nedílnou součástí naší existence. Odhlédneme-li od ekologické stránky věci, můžete se zamyslet i nad tím, jak s využíváním auta klesá množství přirozeného pohybu nebo jaký je rozdíl mezi vnímáním světa zpoza volantu a během chůze či z okna tramvaje.

Situace v zahraničí

V zahraničí je carsharing běžnější než u nás a mnohdy je podporován státem jako druh enviromentálně šetrné dopravy. Například v Belgii stát organizuje informační besedy či napomáhá vzájemnému vyhledávání zájemců o sousedské sdílení auta. Obvyklé také bývá zvýhodněné parkování pro carsharingové automobily.

V Itálii mohou sdílená auta využívat pruhů pro autobusy a mohou parkovat v modré parkovací zóně. Uvolnění parkovacích míst je také jeden z pozitivních efektů, který pociťují hlavně větší města.

Převratnou podobu má carsharing v Chicagu, kde ho organizuje nezisková organizace I-Go Car Sharing. Ta vlastní zhruba sto vozidel, která jsou zaparkovaná po celém městě. Jako člen sdružení získáte kartu, která funguje zároveň jako klíče od vozidla. Na internetu si podle mapy vyhledáte nejbližší vyhovující vozidlo, zarezervujete a můžete jet.

Tak tahle idyla je našim podmínkám ještě na hony vzdálená, ale třeba přijde doba, kdy se tomuto způsobu automobilové dopravy začne dařit i u nás. Optimistou je v tomto směru i Václav Řehák: „V zahraničí tenhle osvědčený model funguje a jeho ekonomická výhodnost pro nájezd do cca 10.000 km ročně je nesporná.“

---

reklama

---