Solení silnic zvyšuje bezpečnost na silnicích, ale také škodí životnímu prostředí. Alternativy tu jsou

Zasněžená Kanada používá sůl jako osvědčený recept k zajištění průjezdnosti svých cest od padesátých let minulého století. Na snímku posypový vůz v Torontu.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Can Pac Swire / Flickr

Zasněžená Kanada používá sůl jako osvědčený recept k zajištění průjezdnosti svých cest od padesátých let minulého století. Roční spotřeba se pohybuje kolem pěti milionů tun, přičemž některá města poblíž jižního Ontaria využívají kolem 100 000 tun. To Spojené státy americké vyzkoušely sůl poprvé už v zimě roku 1941, ve státě New Hampshire. Prvních 5000 rozprášených tun se osvědčilo a předznamenalo tak začátek éry plošného solení. Objem soli, které se dnes na území USA ročně používá, kolísá mezi 10-15 miliony tun. A snad proto, že sůl na silnicích skutečně efektivně řešila problém s kluzkostí a náledím na vozovkách, nepřemýšlelo se už o tom, že by mohla přinášet i nějaká negativa.

Soli skutečně nelze upřít výsledky: studie z roku 1992 potvrdila, že zasolení vozovek během a po sněžení snižuje nehodovost silnic o 87 %. Sůl totiž snižuje bod mrazu vody a tak nedochází k rychlé tvorbě ledovky. Jenže stejně jako v gastronomii se i v dopravě stala sůl předmětem závislosti. Nesolí se jen za sněhové vánice, ale také preventivně, před příchodem sněhu. A solí se i v lokalitách, kde ne vždy nemrzne. Spojené státy americké teď stojí závislost na soli 2,3 miliard ročně. „A na více než pět miliard ročně přijdou škody solí způsobené,“ doplňuje bilanci Xianming Shi, profesor inženýrských studií Univerzity ve Washingtonu. „A to se pořád bavíme jen o o hlavních mezistátních cestách.“

Sůl totiž krátce po své aplikaci ze silnic zmizí, je odplavena spolu s roztátým sněhem. A nepřekvapí, že pak končí v příkopech vedle silnic, kde se také velmi často nachází nejrůznější říční koryta, potoky, bažiny a mokřady. V nízkých koncentracích je „přírodní“ sůl neškodná, ale v nyní aplikovaném množství už může být pro vodní živočichy fatální. Sladkovodní bezobratlí stejně jako ryby prostě nejsou stavěni na slanou vodu. Což je trochu problém, protože prakticky 27 % všech vodních těles se v Severní Americe nachází „na dohled“ od nějaké dopravní komunikace, která je solí v zimě ošetřována. Jak ale poznat, že koncentrace soli už překročila kritickou mez ještě předtím, než se vytvoří formace slaných kapes na dně jezer a ty se stanou z biologického hlediska mrtvými zónami?

Kanadským biologům hledání odpovědi chvilku trvalo, protože zkoumané vodní prostředí je solí již desítky let ovlivňované a neměli proto dostatečné historické srovnání. Odpověď jim nakonec dal podrobný chemický rozbor složení jílů ve vodních tělesech ontarijského regionu Muskoka. V těch se totiž postupně sedimentují nejrůznější částice, písky, pyly, odumřelé schránky živočichů a také chemikálie. A právě v tomto bahnitém archivu zaznamenali souvislou proměnu stávajících společenstev zooplanktonu, od původních druhů k těm, jež jsou vůči zasolení tolerantní.

„Plný dosah této změny není zatím přesně pochopen, ale když změníte základnu potravní pyramidy, můžete tím ovlivnit celý ekosystém,“ píší ve své zprávě. Jisté je, že v zimě na silnici pomáhající sůl evidentně může pořádně uškodit.