Tomáš Vrška: Zelená policie vyšetřuje a zasahuje!

Foto | Majda Slámová / Greenpeace

Autor v něm mimo jiné uvádí, že environmentální hnutí „…..ztratilo komunikační spojení se stakeholdery, a dalšími důležitými hráči…..“. A nezbývá (bohužel) než dodat, že se snaží i dál tento příkop prohlubovat.

Posledním podnětem k tomu, abych si dovolil reagovat, je příspěvek Greenpeace v Ekolistu, kde Greenpeace prezentuje výsledky svého „vyšetřování“ (máme se začít bát nové samozvané Zelené policie?) v otázce transportu dříví do Rakouska.

Tento příspěvek není namířen a priori proti ekonevládkám, autor v nich v mládí také působil a považuje je za důležitou součást otevřené občanské společnosti, ale je jeho pokusem o zpětnou vazbu, kdy je evidentní, že od publikování příspěvku Jana Krajhanzla se vlastně nic moc nezměnilo.

Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Zdeňka Kováříková / Ekolist.cz

Část první: 120 let a dost!

Samozřejmě můžeme vést diskusi o tom, co je to starý strom nebo starý porost a co má smysl chránit. Ale podívejme se prakticky, co by hnutím Greenpeace (bohužel s podporou dalších ekonevládek) navržený paušální zákaz těžeb v lesích 120+ přinesl.

Při pěstování dubu letního i zimního v lese věkových tříd je nejčastěji používáno obmýtí porostů 140 let (a často též 160 let) s dvaceti- nebo třicetiletou dobou obnovní. Navržený zákaz by s okamžitou platností ukončil těžbu veškerého mýtně zralého dubu v České republice. Jaké by to mělo dopady?

V řádu nižších jednotek měsíců by začaly krachovat pily, které řežou dub, protože by neměly co řezat. V pilařských provozech to není tak, že každá pila může řezat cokoliv – používají se jiné typy technologií pořezu pro jehličnaté dříví a jiné pro listnaté, stejně tak následné zpracování dřevin zkrátka nelze zaměnit.

Následně by krachovaly firmy postavené na výrobních programech z dubu – na trhu by přestaly být dostupné parkety, nábytek z dubu, dubové dýhy, dubová spárovka a spousta dalších výrobků, které jsou nadprůměrně trvanlivé a na rozdíl od lesa jako ekosystému se mohou významněji podílet na zvýšení vázání uhlíku v jeho globálním koloběhu. Respektive – obchodníci by je dovezli na trh ze zahraničí – to chtějí ekohnutí?

Les samozřejmě uhlík váže, ale je to do jisté míry principem průtokového ohřívače, kde vhodným pěstováním (v lesích mírného pásma) lze docílit 10-15% zvýšení online vázaného uhlíku (podobně funguje doakumulování v lesních rezervacích, které jsou samovolnému vývoji dosud ponechány jenom nižší desítky let), ale ne více.

Dlouhodobost ukládání uhlíku je v trvanlivých výrobcích z masivu, které se používají generace (kdo by neznal například židle „Tonetky“ z napařovaného a ohýbaného buku po našich babičkách a dědečcích, které užíváme v domácnostech doposud?), tedy v pěstování co nejvyššího podílu kvalitního dříví v lese s využitím přírodě blízkých modelů hospodaření. Tedy princip cirkulární (bio)ekonomiky, tak jak jej požaduje evropský Green Deal.

Opačný příklad je ze smrkového hospodářství – s ohledem na probíhající klimatickou změnu se obmýtí smrkových porostů postupně snižuje, současně máme minimum modelů (hospodářských souborů), které by obmýtí smrku prodlužovaly nad 120 let. Vyšší obmýtí mají porosty ve smrkovém hospodářství vyšších poloh – nad 1000 m n. m. Přesto i tam dochází častěji ke snížení obmýtí z jednoho prostého důvodu – chřadnutí porostů se zrychluje a snížením obmýtí si lesní hospodář zabezpečí nejenom produkci (tedy i dříví pro trvanlivé výrobky, svoji mzdu atd.), ale třeba i přirozenou obnovu, protože dosud méně stresované porosty plodí, poskytnou stín nové generaci lesa včetně podsadeb chybějících, stín snášejících listnatých dřevin, pomocí nich lze vhodnou pěstební technikou vytvořit následné, prostorově diferencované, smíšené porosty apod.

Jak v nižších polohách, tak v horách jsou v krajině roztroušeny i převážně smrkové biologicky cenné porosty, které mají zvýšenou biologickou hodnotu a které si zaslouží ochranu – ať formou speciálních managementových opatření nebo i bezzásahového režimu. Ale jejich identifikace by měla probíhat na základě odborného průzkumu, protože vždy se jedná o originály a důvody jejich zachování nelze paušalizovat na plochu státu – tedy stylem „zastavme těžby v porostech 120+“.

Dovolím si uvést příklad: v letech 2015-2018 zpracoval odbor ekologie lesa VÚKOZ, v.v.i. studii o tzv. přestárlých porostech v CHKO Šumava, kterou platily společně Lesy České republiky a Správa NP a CHKO Šumava. Výsledkem bylo překvapující zjištění. Lesní porosty ve věkových stupních 15, 16, 17 vykazovaly přítomnost organismů vázaných na pralesní ekosystémy (etalonem byl Boubínský prales) a také přítomnost mnohem starších stromů – tedy stromů, které v podúrovni přežily šumavskou vichřici v roce 1870 a podržely pralesní biologické dědictví do dalších generací lesa.

Naproti tomu porosty ve věkových stupních 13 a 14 s sebou nenesly téměř žádné srovnatelné biologické dědictví. A odpověď na to, co chránit, kde provádět speciální zásahy pro udržení biodiverzity, je jasná. A netřeba bránit v obnově jiných porostů starších 120 let, kde naopak diferencovanou obnovou a vnesením chybějících dřevin můžeme stav zlepšit.

Na příkladu buku si ukážeme další myšlenkový nonsens – nejenom Greenpeace, ale prakticky všechna ekohnutí volají po uplatnění přírodě blízkých způsobů obhospodařování lesů. Jenže ty nejsou spojeny s modelem lesa věkových tříd, tudíž se v nich s údajem o věku porostu postupně (během přechodu od pasečných k nepasečným – přírodě blízkým – modelům pěstování lesů) přestává pracovat. Co v nich budou po lesnících požadovat naše ekohnutí?

Na našem univerzitním majetku máme například v provozním uplatnění jako jeden z modelů hospodaření „hodnotové přírůstné hospodářství buku“, kde máme stanovenou cílovou tloušťku pro těžbu (nikoliv věk) 50-55 cm (s ohledem na lokální limity přírodních podmínek pro růst buku). Na výzkumných plochách s pokročilou fází přestavby víme, že této tloušťky dosáhneme v cca 80 letech díky precizní práci s růstovou odezvou buku na uvolnění. A přitom jsme schopni generovat mohutné stromy (větší než ve 120 letých stejnorodých bučinách), z nichž některé mohou plnit roli biotopových stromů, ponechaných k dožití a rozkladu.

Tyto porosty navíc poskytují světelnou mozaiku v podúrovni, takže se rozvíjí bylinné patro, jejich velké kulovité koruny poskytují řadu příležitostí ke hnízdění ptáků a mikrobiotopů pro jiné organismy – tedy mnohem lepší prostředí pro podporu biodiverzity než husté bučiny s úzkými korunami, předržené k dlouhému (až 140letému) obmýtí. Co tedy bude u nás Greenpeace vyšetřovat, když nebude znát věk porostů?

GPS trackery v bukovém kmeni.

Foto | Ibra Ibrahimovič / Greenpeace

Část druhá: obchod s dřívím

Laik, který přijde do lesa a vidí hromady silných výřezů, si skutečně může položit otázku, jak to, že tam dříví tak dlouho leží a jak je to s jeho kvalitou a odbytem. Ale už nevidí, že cenné výřezy pro dýhárenské a pilařské zpracování už tam dávno nejsou, ty se odvážejí obratem (zejména u citlivého buku, který je na primární zpracování nejnáročnější a přitom cenově mnohem méně atraktivní než zmíněný smrk nebo dub).

Méně kvalitní dříví, které se používá na výrobu buničiny (tedy se chemicky zpracovává), dřevotřísky, paliva atd. leží v lese někdy déle – to je příklad právě roku 2023, kdy došlo k velkým výkyvům na trhu s dřívím.

I nám v univerzitních lesích leželo až do září několik tisíc kubíků listnatých výřezů, protože firmy zpracovávající tyto sortimenty prostě ve druhém čtvrtletí zastavil příjem dříví z důvodu sníženého odbytu jejich výrobků, které na trhu neuplatnily (přestože si surové dříví u nás v zimě kontraktovaly – ovšem nikdo si nekontraktuje závazná množství a že by např. zaplatil zálohu, tak o tom se v lesnictví nikomu ani nesní).

Jenže vy toto dříví těžíte, směrujete, přibližujete, manipulujete v prvním čtvrtletí, abyste ho měli na druhé čtvrtletí nachystané, to nejsou procesy na jeden nebo dva týdny. Je třeba si uvědomit, že trh s dřívím je globální, ale hajný na svém úseku řeší lokální otázku pěstování lesa.

Jestliže v bývalém ČSSR bylo socialistickými plánovači rozhodnuto, že listnatá vláknina se na buničinu bude zpracovávat v Ružomberoku (protože Slovensko má výrazně vyšší zastoupení listnáčů než Česko) a jehličnatá v Česku (Štětí, Paskov) a tyto obří podniky byly po sametové revoluci zprivatizovány a noví vlastníci do nich nakoupili nové technologie ovšem se stejným výrobním programem, tak dnes není možné prodávat hlavní objemy vlákninových sortimentů na zpracování buničiny jinam, protože jiné fabriky prostě nejsou.

A jestliže si LČR našly odbyt do rakouského Lenzingu, tak dobře udělaly – neboť se jedná o firmu, která z méně kvalitního dříví vyrábí vlákna pro výrobu oděvů, průmyslových tkanin, domácích textilií atd. Tedy z pohledu cirkulární ekonomiky (jeden z cílů Green Dealu) výborné řešení – je to blízko v Evropě bez hranic, nahrazuje to na vodu extrémně náročnou bavlnu!

I my z univerzitních lesů prodáváme listnaté vlákninové sortimenty do jiné obří firmy na Slovensku, která z nich předpřipraví výrobky, které putují na finalizaci do celého světa a to s pompou takzvaně šetrného FSC (kterému nevadí transport této komodity přes kontinenty).

Ilustrační snímek bukové lesa.

Foto | Jan Řezáč / Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti

Část třetí: politický vliv

„…stále se opakují stejná jména. Protože jsou prakticky všechny environmentální problémy spojeny s otázkou komunikace, bez vykročení z vlastního světa a oslovení „těch druhých“ je změna nemožná. …..potíž je v tom, že o těch má české ekohnutí jenom velmi mlhavé představy. Ekonevládky znají relativně dobře politickou reprezentaci, ale málo vědí o „běžných“ lidech – o tom, jak uvažují, jak se rozhodují, co je pro ně v životě důležité, na co jsou alergičtí.“

Naše ekohnutí ale nedalo zatím přednost nikomu – sice konfrontuje politickou reprezentaci, ale konfrontuje i odbornou veřejnost (tedy provozní lesníky). Jak chcete spolupracovat, diskutovat s lesníkem, kterého nejdříve veřejně zkritizujete, označíte za pachatele nepřípustných činů a pozvete na něj ČIŽP? (v 95 % případů bezdůvodně – ústní sdělení pracovníka inspekce, jehož totožnost znám).

Totiž komunikací s lidmi v lesnickém provozu by členové ekonevládek získali alespoň částečný vhled do způsobů hospodaření, do rozhodovacích procesů, do užití možných technologií atd. Samozřejmě, že v lesnictví se řada věcí nedělá správně, ale nejprve je třeba analyzovat, kde je problém a potom teprve „vystřelit“.

Takhle ekohnutí často míří na špatný terč a plýtvají náboji. Zásadní objev o transportu dříví do Ružomberku a Lenzingu jako výsledek vyšetřování Greenpeace je přesně ukázkou neschopnosti komunikovat se stakeholdery a současně odhaluje profesní neznalost celé problematiky často samozvaných „expertů“ v ekonevládkách.

Nic není ideální, lesnictví má co dohánět a jsou případy, kdy dochází k flagrantnímu porušení zákonných předpisů a ekonevládky očekávatelně plní roli hlídacího psa, to je správně. Ale tam, kde bych čekal pozitivní přístup a ochotu se nejprve zeptat na věci, kterým nerozumím, stále vidím jenom mentální blok, tendenci „bojovat“ namísto schopnosti normální komunikace.

Přesně jak napsal JK: „..českým ekonevládkám chybí zkušenosti z přímé komunikace s lidmi i znalost podrobných dat, která by jim uvažování české společnosti přiblížila“. Platí to i o lesnictví. A mrzí mě to.