Drak na polní cestě

Oba protagonisté studovali, ale na vesnici se vrátili a dávají farmě celé své já. Práci vnímají jako navazování na dílo předků, hospodaření občas dost bolí, ale baví je a jsou na ně hrdí – nemohou jinak. Autor nesmírně citlivě vykreslil jejich vzájemnou pracovní a lidskou důvěru, která ve zkouškách obstojí, i když drak nakonec vítězí. V novější české literatuře jsem ještě nečetl tak neokázalý, bez ironie či relativizování vylíčený pracovní a sousedský vztah a pevné přátelství dvou zralých mužů.
Do toho prožívá mladší z obou hrdinů vztah s Kristýnou, o 20 let mladší ženou, která se do Lhotce vrací po 10 letech strávených v Praze. Do místa a práce pevně zakořeněný padesátník má Kristýnu rád a nechce žít sám, jenže oba jsou příliš různí - ona se stále hledá a návrat do vesnice je pro ni překážkou ve vlastní emancipaci. Jejich rozhovory protíná řada vztahových vláken odkazující na rodová prokletí a sousedské bolístky, před nimiž se z vesnice obvykle utíká - ale i s nimi se dá nakonec žít.
„Trochu spolu a trochu vedle sebe,“ vyjadřuje Hájíček dočasnost sblížení, avšak nemožnost splynutí. Dvě postavy, starší muž a mladší žena, zde nejsou jen samy o sobě, ale ztělesňují různící se směřování progresivnějšího městského principu s principem konzervativnějším, venkovským. Toto pnutí přesně vyjadřuje jejich společný projekt záchrany památkově cenné budovy s obnovou místního pěveckého sboru.
Přečtěte si také |

Drak na polní cestě je o tom, jak si podnikatelé v zemědělském byznysu vyhlédnou dobře fungující podnik a díky oslabeným mezilidským vztahům na vsi (většinu občanů pohlcují osobní problémy a jsou rádi za peníze navíc) ho postupně přebírají. Bez vztahu k dotyčné krajině a jejím lidem, s cílem zavřít méně výdělečné provozy a propustit část zaměstnanců, jakkoli je podnik jako celek v plusu. Prý je budoucnost zemědělství v „globálním byznysu“, ne v „lokální péči“.
Dost lidí se mně poslední týdny ptalo, zdali to Hájíček nepřehání a zbytečně nehrotí.
Za svou praxi jsem zažil řadu převzetí menších i větších zemědělských podniků ze strany různorodých investorů – občas à la 90. léta, jindy probíhalo jednání rukavičkách. A venkovem krouží stále víc investičních draků, kteří hledají dostupná aktiva.
Mě osobně kultivovaně realistický román především připomněl odkud pocházím, kdo jsem, co dělám a proč. A za to děkuju.
reklama

Další články autora |
Online diskuse
Všechny komentáře (2)
pavel peregrin
20.12.2024 06:51Jaroslav Pokorný
22.1.2025 12:46 Reaguje na pavel peregrinMého synovce manželka je z někdejšího velkého statku v naší vesnici. Rodiče samozřejmě byli sdružstevněni, ale dál ve statku žili. Po Velké Sametové otec hned vzal svá pole zpět, využil dotace, přebudoval stodolu na stáj, choval 20 krav a hospodařil. Pracoval "od nevidím do nevidím", 7 dní v týdnu, 375 dní v roce. Dcera i vnučky mu chodily pomáhat. Ale vrátit se na statek? Nikdy! Měl -jen - 4 dcery, dvě provdané do města, jedna má moderní dům za statkem, čtvrtá je bohužel mentálně postižená. Manželka mu pomáhala, ale když jí kráva překopla ruku, sebrala tu dceru a odstěhovaly se do místního domova soc. péče. On ještě pár let na statku dřel, dokud mohl, pak krávy prodal a dožil. Statek polnosti i les jsou nyní na prodej, jsem zvědavý, kdo to koupí.
Z někdejšího velkého JZD - 7 vesnic - kde byla zaměstnána polovina vesnice zůstalo pár hospodářů. Většina práceschopných obyvatel jezdí za prací do města.