Jak učit o přírodě?

Jak učit o přírodě - 18. 8. 2010 - Michal Bartoš

Do Ekolistu unikla pracovní verze mého textu. Mou vinou. Šlo by upravovat jistě donekonečna, ale všechno musí nějak končit. Proto přikládám verzi, kterou považuji za svou.

Jak učit o přírodě?

Několikero zamyšlení nad v jádru nezodpověditelnou otázkou.

Jednou z mnoha možných podob učení o přírodě může být opatrný vstup do hájemství „myšlení přírody“, vzájemného sdílení prostoru, kde je utvářena společná dohoda o povaze vztahu člověka a přírody. Krajina environmentálního vzdělávání by měla být svobodnou, nenásilnou, proměnlivou, imaginativní mozaikou všech možných projevů přírody zachycených v lidských prožitcích, vyprávěních, znalostech. Následující zamyšlení svědčí o jedné možné variantě osobního hledání, občasného nacházení, současného pochybování i častého ztrácení se. V osamění, na cestě pochybností i okouzlení, bylo možno se zastavit, nedechnout se a … přemýšlet. Už jen toto zamyšlení, vlastně dnes každé vyslovené a napsané ALE, je bohužel považováno (v stále technizovanější době vyplněné samými PROTOŽE a SAMOZŘEJMĚ) za filosofii, navíc filosofii, která lidem nic praktického nepřináší. Následující využití „rozvrhu ALE“ nemá být použito pro zpochybnění PRAVDY, tedy i pravdy vědy, třeba ekologie. Je snahou o rozvíjení vztahu člověka a přírody jako úsilí o porozumění bytí, které vychází spíše ze zkušenosti než z teorií nebo poznatků.

PŘÍRODA SI BEZ ČLOVĚKA VYSTAČÍ, ale opačně to nejde. Jen o máločem v lidských životech lze říci tuto větu. Její smysl je natolik samozřejmý (zakládající, ustavující), že je snad právě proto zasunut pod civilizací nakupenými a stále se množícími samozřejmostmi. Je to prostý (první a poslední) FAKT o způsobu propojení všeho živého v jednom celku, jehož jsou lidé součástí. Lidé takto nejsou pány přírody a dokonce ani jejími „správci“. Prožitek tohoto faktu může být otřásajícím poodhalením toho, že domnělý „pastýř“ je sám „pasen“ (napájen, udržován „při životě“) rozmanitými projevy živého. Otřes existence smrtelného člověka v trvajícím, z pohledu lidí jakoby ne-smrtelném, stále proměnlivém, „věčně“ živém celku.
Lidé a učitelé rádi říkají, že příroda funguje a chtějí objasnit a dokonce naučit JAK. Ale problém je možná v tom, že příroda nefunguje. Tento výraz zdá se pramení spíše z touhy po ovládnutí a manipulaci s přírodou, než z úcty k ní. Po slovech poznáme je. Můžeme přece říkat, že se příroda evolučně utváří, komplikovaně splétá. Nelze ji zkonstruovat na základě lidmi vytvořeného plánu, opravit chyby a pak stále stejně (strojově, mechanicky, FUNKČNĚ) přistupovat k jejímu uchopování. Nelze ji popsat jedním vzorcem, modelem, popisem. Příroda se proměňuje s pomocí chyb, náhod, tu a tam bývá chaotická. Není hezká a romantická, jak si ji často představují (po svém) lidé. Je jiná - a snad i krásná - tím, jak ji lze nalézat ve všem, co známe. Naše myšlení o této zdrojnici našich životů, úvah, může být obohaceno prožitkem vlastních omylů, vědomím existence náhod a občas opatrně vnímanými průniky živelnosti do lidsky stanovených řádů. Proč? Pro zpestření života, pro překvapující změny udržující při životě to, čím a jak jsme živi.
Nejdůležitější aplikací, smyslem a cílem přírodního dění může být „POUHÉ TRVÁNÍ“ živého, to že příroda jest, jest „jen tak“. Toto „jen tak“ je zdrojem pro vše živé, které ho následně po svém způsobu užívá, včetně člověka. Opětovné okouzlování neocenitelné hodnoty tohoto „BYTÍ JEN TAK“ patří k jedné z nejsložitějších dovedností člověka. Jeho žití v pokoře a úctě k druhým lidem a jinak živým. Toto prosté „jen tak“ v sobě ukrývá můj DOMOV, vše co znám, VŠE díky kterému jsem právě tím, čím jsem.
Život trvá také díky tomu, že vše zrozené umírá a uvolňuje cestu jinému a jinak živému. Ochrana přírody není jen ochranou života, svým způsobem je i ochranou smrti. Protože SMRT je nezbytnou součástí toho, jak život je.
Při snaze o společné porozumění tomu, jak se příroda proměňuje, proměňují se časem i obecně přijímané a sdílené poznatky o těchto proměnách. I samotná věda a porozumění světu má svou evoluci. Ekologie může být popisem evolučního utváření života-schopné podoby lidského domova. Environmentální vzdělávání může být vyhledáváním situací, kdy si lze lépe uvědomit a ocenit, že se nám tento domov stává vlastním, kdy si upřesňujeme způsoby, jak v něm můžeme přebývat. Společně s jinými lidmi, s ostatními živými tvory, s vlastní přirozeností.
Jakékoliv svědectví o přírodě je vždy pouze svědectvím o části celku, protože prostorovost a časovost přírody uniká i nejdivočejším lidským představám, modelům a plánům. Výklad jakékoliv části či projevu přírody je jen jednou z mnoha možností, jak se k ní vztáhnout. Příroda tak není podána jako CO, příroda je KDYŽ … (a za KDYŽ lze doplňovat svá pojetí našeho vztahování se k přírodě, … například vědecky, poeticky, prakticky, umělecky, hravě, dramaticky, … či jakkoliv jinak).
K určitému výkladu přírody je vždy možné nalézat další a další ALE. Klást si otázky ke všem absolutním pravdám, které v lidském světě existují. Alespoň ve vztazích člověka a přírody je důležité vyhledávat otázky k již hotovým a jasným odpovědím, které lidé (rodiče, škola) tak rádi poskytují, včetně pravd ekologických. Mohlo by být environmentální vztahování se ke světu věčným koloběhem neustále otevíraných otázek k již vyhledaným odpovědím? Proč? Kvůli uchování pestrosti světa a jeho tajemství.
V jiných rychlostech času, mimo pouze geometricky ovládaný prostor (pouhou překážející rozprostraněnost hmotných předmětů), můžeme vyhledávat a nacházet příležitosti pro to, abychom každý sám, a vždy s ostatními, mohli svobodně utvářet své vlastní pojetí vztahování se k přírodě. Varianty těchto lidských uchopení přírody působí na uchování pestrosti projevů života (jeho možností, životních příležitostí, diverzity). I lidé mohou mít podíl na tom, že se nadále otevírají další a další způsoby, jak je možno trvat v proměnách.
Fakta a vědecké přírodovědné poznání je možno a záhodno doplňovat poznatky společenských věd, uměleckými prožitky, dramatickou výchovou, příběhy, pohádkou, mýtem, vírou, poutnictvím v krajině, atd. Tuto variabilitu přístupů k živému světu vnímám jako cestu vedoucí k ekologicky bohatému světu, utvářenému mnoha alternativními zdroji (možnostmi) pro jeho uchovávání se, jeho trvání.
Lze si představit subverzivní vzdělávací cíl, kterým se stávají smysluplné zájmy učitelových žáků. Učební metodou pak není poznání přírody, ale motivace k neustálému poznávání jejích podob.
Nenahraditelnou roli v porozumění přírodě má uchování zcela konkrétního poznávání přírody, přímo v otevřené krajině. Tedy navýsost INTIMNÍHO kontaktu s živou přírodou. Toto „TĚLESNÉ pobývání (obcování) s živým“ nelze nahradit technologicky, administrativně, institucionálně. Dokonce ani čistou duší ho nevykoupíš.
Život může být naplněn uměním vyhledávat místa a situace, kdy a kde (KDYŽ) se může stát (PŘIHODIT), že prožiji zasvěcující poodhalení ustavující role přírody, prozření k vědomí její prosté existence, otevření se pro další vnímavost k drobným zázrakům přírodního dění při pohybu životem, krajinou. Vztah k přírodě je rozprostřen do často dlouhých období čekání na okamžiky, když mi tajemná „řeč“ přírody promluví (přivane) nečekaně do tváře.
Prostor krajiny „vzdělávání o přírodě“ by měl byt tvořen tak, že jeho mluvčí žijí tím, co vyslovují, a vyslovují to, čím žijí. S vědomím, že je to vždy jen výsek světa a ne svět sám. Environmentální vzdělávání je krajinou, kde by měly být upřednostňovány prostory kontextů, porozumění vztahům a souvislostem, před místy, kde se hromadí data a konkrétní aplikace poznatků. Důraz je tu kladen na smysl, na povahu bytí, na tvůrčí imaginaci a hledání vhodné formy pro svědectví, jak poukázat na zakládající souvztažnost přirozenosti člověka a živého světa.
Důležité při takto koncipovaném svědectví je, že „ta pravá“ učební metoda, její evaluace či standardizace, je pouze oporou pro hledání smyslu, ne smysl sám. Školní provoz by mohl být odrazem preferencí otázek po smyslu ustavujícího vztahu lidí a přírody. Neměl by být zaměřen pouze na změny vnějších forem, ale usilovat i o vnitřní proměnu všech zúčastněných, cílící k možnostem, jak pobývat blíže k podstatě života.
Toto úsilí není snadné. Environmentální kontext je vždy z podstaty komplikující, složitý, vlastně neuchopitelný a dotýká se „těžkých“ (temných, skrytých) věcí. To platí i v jednom z jeho mnoha projevů, v Polis. Pokrok a růst obce je však propojen s ideami stále snadnějšího (lehkého) pobývání na světě, rozumem prosvětleného a tím přehledného žití, s neustálým pokrokem a jasnou (měřitelnou) prokazatelností „růstu růstu“.
Přírodu není možno ohodnotit lidmi, nikdy není a nebude součtem jakkoliv lidmi nastavených hodnot. Příroda je dokonalá po svém způsobu, svým proměnlivým trváním, tím, že je, je dokonalá (a tak hodnotná) sama sebou. Je zakleto v přirozenosti lidí, že chtějí do nekonečna zdokonalovat přirozenost, dokonce i přirozenost v sobě.
K přírodě svým způsobem vedou mnohé lidské stezky, některé pozapomenuté, ztracené v nedůvěře moderny: úcta, víra, mlčení, reflexe neočekávaných omylů, sen, živelnost, imaginace, atd.
Kéž by vztahování k přírodě mohlo být okořeněno humorem, který si je vědom nespoutanosti přírodních živlů, v dobrém i zlém. Humorem, který zajišťuje ozdravný odstup od našich pokusů ovládnout zcela vše, co se vyskytuje v našem dosahu. Humoru vyvěrajícího z vědomí ustavující nesouměřitelnosti mezi mocí přírody a mocí člověka, která je svým způsobem života-dárnou komickou (tragickou) SITUACÍ. Nejde se na ní bavit, posmívat se z ní, lze z ní však přinášet svědectví o životě v radosti i smutku. V přírodě nikdy nevíš, kdo se směje naposled.
Příroda (ZEMĚ) nikdy nepoděkuje svým svědkům (přátelům, dětem), kteří se za ní snaží promlouvat.
Poznání moci přírody již dávno nepatří k určujícím civilizačním příběhům. Bojácnost byla vypleněna domnělým vysvětlením odkouzlujícím tajemství světa. Mnozí si nepovšimli, že toto vysvětlení všeho je TOTALITNÍ REDUKCÍ divů přírody. Ustavující princip „moderny“ již mluví jinak, příroda je domněle pokořena, stává se hmotou, materiálem. Pojetí přírody jako zdroje pro vše živé se stalo velmi alternativním (okrajovým) mýtem. A svědci tohoto mýtu se stali podivíny. Proč tedy setrvávat na okraji POLIS, být dobrovolně „BLÁZNY VE SVÉ VSI“ při nazírání na soužití lidí a přírody?
Třeba pro prostou radost ze společně sdílených, nejprostších, doteků se světem života, z radosti o snahu porozumění přírodě a jejím proměnlivým podobám. Radosti z otevření se bohatství celku, který mne přesahuje, z potěšení ze zázraku, jehož jsme všichni součástí, který existuje sám o sobě, který člověk nesestrojil, ale sám jím byl stvořen a je tak sám zázrakem. Ze setrvalé radosti, že jsem, a mohu být, překladatelem (tlumočníkem, svědkem, převozníkem) v nejistém prostoru mezi přírodou a člověkem (přírodou v člověku).

Tolik pár osobních a subjektivních zamyšlení, které se zaměřily na problematiku možného směřování (orientaci) environmentálně pedagogického úsilí. Jde o přemítání v okolí jeho smyslu. Tento pokus považuji za cestu, která nemá jasně realizovatelný cíl, je pouhou ideou v šeru, nezřetelnou pěšinou, tajemnou a tím vzácnou. Je vzácná předmětem učiva. Snad právě proto, že příroda je všechno možné, ale ne pouze předmět.
K čemu je mi ale ono „být si vědom toho“, že příroda se svou povahou vymyká jednoduchým uchopením, když toto „vědomí“ nemá nikdy přesnou praktickou a změřitelnou aplikaci? Jsem přesvědčen, že toto promýšlení vztahu člověka a přírody se vždy nějak konkrétně projeví v tom, co právě říkám, co dělám, jak učím. I proto může mít smysl.
Jisté (již zmíněné) nebezpečí spočívá i v tom, že toto úsilí není nikdy dokončeno, příroda mi za ně nepoděkuje. Navíc porozumění přírodě je utkáno i z podlomení důvěry v absolutní lidskou moc. Tím asi bude vždy jakýmsi „civilizačním undergroundem“, subverzí panství člověka nad SVĚTEM. Se všemi důsledky pro osobní postavení a uznání v POLIS (obci).
Pokud cesta, po které se ubíralo toto zamyšlení, připadá čtenáři nebezpečná či nezajímavá, lze se z ní vrátit. Třeba k bezpečí a útěše již známých a osvědčených ekologicko pedagogických desater. Pokud Vás však nějak zaujala, pak je nutno říci, že lze na ní snadno zabloudit. Následování mé představy, či sestoupení z ní, vlastní ukročení bokem, je na vlastní nebezpečí. Přesto vřele doporučuji prošlapávání vlastních stezek.
Byl bych rád, pokud by vlastní hledání způsobu environmentálního vzdělávání, nesměřovalo ke skepsi těch, kteří se mu věnují, ale naopak k radostným prožitkům při společném „myšlení přírody“. Při složitém a nikdy nekončícím hledání své vlastní, osobní podoby ekologické výchovy, jako součásti svého pobývání mezi nebem a zemí.

Michal Bartoš
prázdniny 2010

Poděkování „sluňákovcům“ za bouřlivou diskusi k tématu mezi pálavskými vinohrady v Mikulově.
Poděkování Aleši Máchalovi, Tereze Stöckelové, Zdeňkovi Vermouzkovi, Petrovi Pokornému a Janě Honecové za jejich připomínky k textu, Jiřímu Fialovi za KDYŽ, Zdeňkovi Kratochvílovi za „přírodu co si vystačí“, Zdeňkovi Neubauerovi za podobu jeho vnímání přírodní filosofie a mnohé další, Václavovi Bělohradskému za růst růstu, Bohuslavu Reynkovi za „blázna ve své vsi“.
Poděkování všem, kteří mi poslali či pošlou svůj pohled na toto téma.

michal.bartos@slunakov.cz
www.slunakov.cz