Kočky chceme chránit. Ale kdo ochrání přírodu před kočkami?

V České republice se objevila iniciativa požadující změnu legislativy týkající se domácích koček. Její autoři upozorňují na závažné ekologické důsledky jejich nekontrolovaného pohybu, především na predaci volně žijících živočichů. S touto částí argumentace lze bezvýhradně souhlasit. Kočka domácí je nepůvodní predátor, který představuje významnou hrozbu pro biodiverzitu. Potíž nastává ve chvíli, kdy se podíváme na konkrétní opatření, která iniciativa navrhuje. Ve výzvě adresované členům Parlamentu České republiky a sloužící zároveň jako petice, která se opakovaně dovolává ochrany přírody, totiž nenajdeme jediný požadavek na omezení volného pohybu domácích koček. Namísto toho požaduje povinné čipování, registraci, kastrace a zákonnou odpovědnost obcí za kočky bez domova, včetně odpovídajícího financování. Nabízí se proto otázka, zda navrhovaná opatření skutečně odpovídají deklarovanému cíli ochrany biodiverzity, nebo zda odrážejí především jiné priority.

Kočka domácí do naší přírody nepatří. A co její tradiční lov hlodavců?

Kočka domácí je domestikovaný potomek divokých koček pocházejících především z Blízkého východu a severní Afriky. Přestože člověka provází tisíce let, její dlouhodobá přítomnost v lidských sídlech z ní nedělá přirozenou součást středoevropských ekosystémů.

Na rozdíl od původních predátorů je početnost domácích koček do značné míry udržována člověkem. Jsou pravidelně krmeny, dostávají veterinární péči a jejich přežívání není bezprostředně závislé na dostupnosti přirozené kořisti. Přesto si zachovávají silnou loveckou motivaci. Mohou tak lovit ptáky, drobné savce, plazy a další živočichy, aniž by tuto kořist potřebovaly k obživě.

Negativní vliv domácích koček na biodiverzitu je dobře zdokumentován, zejména na ostrovech a v prostředích s citlivými populacemi původních živočichů. Samozřejmě ne každá kočka způsobuje stejné škody a ne každý ulovený jedinec představuje měřitelný populační dopad. Nekontrolovaná predace domácích koček však představuje závažný problem v ochraně přírody.

V České republice je přitom podle údajů Sdružení výrobců potravy pro domácí zvířata chováno přibližně 1,4 milionu koček. Kolik z nich se pravidelně pohybuje venku a jak velký je jejich celkový predační tlak na naši faunu, přesně nevíme.

Majitelé koček přitom jejich volný pohyb často obhajují dvěma argumenty: kočky u nás přece žijí odjakživa a chrání naše domovy před hlodavci.

První argument je z biologického hlediska zavádějící. Kočka domácí se do střední Evropy rozšířila díky člověku. Druhý argument má naproti tomu skutečné historické opodstatnění. Soužití koček s člověkem úzce souviselo s rozvojem zemědělství, skladováním obilí a výskytem synantropních hlodavců (Driscoll et al. 2007; Hu et al. 2014).

Po staletí byly kočky běžnou součástí hospodářských usedlostí, kde chránily zásoby obilí, osiva či krmiva. Ještě před několika generacemi byla velká část venkovských domů současně hospodářskými staveními s chlévy, drůbeží, sýpkami a nejrůznějšími skladovanými produkty. Jenže způsob našeho života i charakter lidských sídel se od té doby zásadně změnily. Většina dnešních domácností slouží především k bydlení a tradiční hospodářská funkce koček tak pro značnou část jejich chovatelů ztratila původní význam.

Samozřejmě stále existují farmy a hospodářství, kde mohou kočky při omezování některých hlodavců plnit užitečnou funkci. Ani tam ovšem neloví výhradně druhy, které člověk považuje za škůdce.

Navíc není samozřejmé, že kočky účinně regulují všechny problematické hlodavce. Parsons et al. (2018) například sledovali kočky a potkany v New Yorku. Během 79 dnů zaznamenali na 306 videozáznamech pouze tři pokusy koček o lov potkanů, z nichž dva byly úspěšné. Přítomnost koček ovlivňovala především chování potkanů, kteří se více ukrývali, nikoliv prokazatelně jejich početnost. Výsledky jediné lokality samozřejmě nelze zobecňovat, ale dobře ukazují, že představa kočky jako univerzálního a účinného hubitele hlodavců nemusí odpovídat skutečnosti.

Argument, že kočka musí volně pobíhat venku, protože chrání domácnost před hlodavci, tak v běžné dnešní obytné zástavbě často představuje spíše ospravedlnění zavedeného způsobu chovu než skutečnou hospodářskou nezbytnost.

Kastrace neznamená konec predace

Jedním z hlavních požadavků petice je povinná kastrace koček s přístupem ven, s výjimkou zvířat v registrovaném chovu. Kastrace je účinným nástrojem prevence nežádoucího rozmnožování. Z hlediska ochrany přírody je ale zásadní otázka, zda vykastrovaná kočka skutečně loví méně než kočka nekastrovaná. Přesvědčivé vědecké důkazy, že tomu tak je, nemáme. Přehledová práce Cecchetti et al. (2021) upozorňuje, že účinek kastrace na intenzitu predace není dostatečně doložen. Kastrace může omezovat toulání, zejména u kocourů, ale samotné lovecké chování neodstraňuje. Právě zde spočívá zásadní problém programů TNR (Trap–Neuter–Return), tedy odchytu, kastrace a následného vypouštění koček zpět do prostředí.

Z pohledu ochrany zvířat mají tyto programy pochopitelnou logiku. Zabraňují rozmnožování, aniž by bylo nutné kočky usmrcovat. Z pohledu ochrany původní fauny je však jejich bezprostřední přínos omezený. Kočka se po zákroku vrací na původní lokalitu a může tam ještě řadu let pokračovat v lovu. Programy TNR mohou při dostatečné intenzitě a dlouhodobém provádění postupně snižovat početnost koček. Neměly by však být zaměňovány za opatření, které okamžitě odstraní predační tlak již přítomných jedinců. Pokud se vykastrovaná kočka vrátí do přírody, vrací se tam také její lovecké schopnosti.

Musí domácí kočky skutečně chodit ven?

V evropském prostředí je volný pohyb domácích koček často považován za samozřejmost. Ve skutečnosti však postoje majitelů vykazují značné geografické rozdíly. Mezinárodní studie Foreman-Worsley et al. (2021) porovnávala způsob chovu koček v Evropě, Severní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu na základě více než pěti tisíc dotazníkových odpovědí. Zatímco v evropském souboru mělo přístup ven téměř 70 % koček, mezi respondenty z USA a Kanady to bylo přibližně 19 %. V Austrálii a na Novém Zélandu přibližně 58 %. Nešlo o reprezentativní populační průzkum a evropský soubor tvořili převážně britští respondenti, takže tato čísla nelze považovat za skutečné podíly všech koček na jednotlivých kontinentech. Výsledky přesto ukazují výrazné rozdíly v přístupu majitelů. Zatímco v Evropě byly hlavním důvodem držení koček doma především obavy o jejich bezpečnost, v Austrálii a na Novém Zélandu hrála významnější roli také ochrana původní fauny. Volný pohyb domácích koček tedy není nevyhnutelnou součástí jejich chovu. Je do značné míry výsledkem společenských zvyklostí a rozhodnutí jejich majitelů.

Co skutečně říkají studie o regulaci koček?

Autoři petice argumentují mimo jiné australskou studií, v níž po odstraňování koček jejich lokální početnost paradoxně vzrostla o 75–211 %. Studie Lazenby et al. (2014) skutečně zaznamenala nárůst minimálního počtu prokazatelně přítomných koček po málo intenzivním odchytu a usmrcování v otevřených populacích na Tasmánii. Pravděpodobným vysvětlením byl příchod dalších jedinců z okolí. Výsledek ovšem neznamená, že fyzické odstraňování koček obecně nefunguje. Dokládá především, že málo intenzivní zásahy v otevřených populacích mohou být neúčinné nebo kontraproduktivní. Existují také úspěšné eradikační programy, po nichž se prokazatelně zlepšila situace původních živočichů. Například po odstranění koček z australského ostrova Tasman Island vzrostla zaznamenaná hnízdní úspěšnost buřňáka tenkozobého Ardenna tenuirostris ze 13 % na 63 % a u dalšího druhu, buřňáka hrdliččího (Pachyptila turtur) se přibližně ztrojnásobila aktivita v hnízdní kolonii (Robinson et al. 2015).

Ostrovní eradikace samozřejmě nelze jednoduše přenášet do otevřené středoevropské krajiny. Stejně tak ale nelze jedinou neúspěšnou studii používat jako obecný argument proti fyzickému odstraňování nepůvodních predátorů. Petice naopak vyzdvihuje dvanáctiletý izraelský experiment, podle něhož intenzivní kastrace vedly k poklesu početnosti koček přibližně o 7 % ročně (Gunther et al. 2022). Podstatné ovšem je, že tohoto výsledku bylo dosaženo až při dlouhodobé kastraci více než 70 % populace, prováděné souvisle na rozsáhlém území.

Oba přístupy tedy mají své možnosti i omezení. Z hlediska ochrany biodiverzity by rozhodujícím kritériem neměla být ideologická přijatelnost metody, ale její skutečná účinnost, přiměřenost a důsledky pro původní faunu i welfare samotných zvířat.

Ochrana koček, veterinární byznys a politické body

Celá iniciativa podle mého názoru výrazně odráží priority dvou zájmových skupin, jejichž cíle se s ochranou biodiverzity nemusejí překrývat.

První představuje část organizací a aktivistů zaměřených především na ochranu samotných koček, kteří zásadně odmítají jejich usmrcování jako nástroj populační regulace. Takový postoj je z hlediska individuálního welfare pochopitelný. Z pohledu ochrany biodiverzity ale vytváří zásadní omezení. Pokud se pro odchycenou kočku nepodaří najít nový domov a její usmrcení je předem z jednoznačně ideologických důvodů vyloučeno, zbývá často pouze kastrace a následné vypuštění zpět do prostředí. Predace volně žijících živočichů – a tedy negativní vliv na biodiversitu - se tím nijak neodstraní.

Druhým významným zájmem je ekonomika veterinárních služeb. Povinné čipování, evidence a kastrace by vytvořily rozsáhlou poptávku po placených veterinárních úkonech. Při přibližně 1,4 milionu chovaných koček v České republice by hypotetické jednorázové ošetření všech těchto zvířat za cenu 2 000 Kč představovalo objem 2,8 miliardy korun. Nejde o odhad skutečných budoucích tržeb. Část koček je již kastrovaná, ne všechny by podléhaly stejným povinnostem a ceny zákroků se liší. Výpočet pouze ilustruje, jak významný ekonomický rozměr mohou plošná opatření mít.

Bylo by nespravedlivé automaticky předpokládat, že veterinární lékaři podporující regulaci koček tak činí kvůli vlastnímu zisku. Je však zcela legitimní ptát se, komu navrhovaná legislativa přinese ekonomický prospěch, jaké budou její celkové náklady a především jaký měřitelný přínos poskytne ochraně přírody.

Celá iniciativa má navíc nezanedbatelný politický rozměr. Kočka je krásné, charismatické a mimořádně oblíbené zvíře, které podle dostupných údajů chovalo v roce 2024 přibližně 22,9 % českých domácností. Ochrana koček je proto politicky vděčným tématem. Podporou podobných iniciativ lze snadno demonstrovat soucit se zvířaty, zatímco prosazování odpovědnosti majitelů za jejich volný pohyb nebo diskuse o regulaci zdivočelých populací může být podstatně méně populární. Netvrdím, že konkrétní podporovatele petice motivují právě politické či ekonomické zájmy. Je ale důležité, aby politická atraktivita opatření nepřevážila nad hodnocením jejich skutečné ekologické účinnosti. Popularita určitého zvířete by přitom neměla rozhodovat o tom, jakou ochranu si zaslouží ostatní živočichové, kteří se stávají jeho kořistí.

Kdo bude platit? Obce?

Zvláštní pozornost si zaslouží požadavek petice na jednoznačnou odpovědnost obcí postarat se o kočky bez domova nalezené na jejich území, včetně odpovídajícího financování. Z kontaktů s lidmi působícími v komunální sféře se ke mně dostávají informace o případech, kdy soukromé spolky nebo jednotlivci z vlastní iniciativy odchytávají kočky, nechávají je kastrovat a následně po obcích požadují proplacení veterinárních zákroků. Podobný případ je veřejně popsán i v právní Poradně pro obce. Občan odchytil kočku považovanou za zdivočelou, zajistil její kastraci a následně požadoval úhradu nákladů po obci s odůvodněním, že obec má povinnost se o toulavé kočky postarat. Z veřejného popisu nelze zjistit, zda byl požadavek oprávněný, ani jak případ skončil. Samotná petice také výslovně nepožaduje automatické proplácení neobjednaných kastrací. Její návrh širší odpovědnosti obcí však otevírá důležitou otázku, jak takový systém nastavit.

Kdo smí kočky odchytávat? Kdo rozhoduje o veterinárním zákroku? Kdo ověřuje, zda kočka skutečně nemá majitele? A za jakých podmínek může soukromý subjekt požadovat úhradu zákroku, který obec předem neobjednala? Odpovědnost obcí za řešení problému toulavých koček může být legitimní. Musí však mít jasná pravidla, kontrolní mechanismy a transparentní financování. Neměl by vzniknout systém, v němž veřejné prostředky hradí činnosti, o jejichž provedení obec nerozhoduje a které navíc nemusí vést ke skutečnému snížení predačního tlaku.

Čipování koček: k čemu bude bez účinné kontroly?

Dalším požadavkem petice je povinné čipování a registrace koček. Na první pohled jde o rozumné opatření. Mikročip může pomoci při dohledání majitele nalezeného zvířete a případně při vyvozování jeho odpovědnosti. Otázkou však zůstává praktická vymahatelnost. Zde existuje zásadní rozdíl mezi kočkami a psy. U psů je označování mikročipem povinné od roku 2020 a od července 2026 funguje také jednotná Centrální evidence psů. Psi navíc musejí pravidelně absolvovat očkování proti vzteklině, což poskytuje přirozenou příležitost ke kontrole jejich identifikace. U koček srovnatelná povinnost pravidelného očkování neexistuje. Navíc se běžně pohybují mezi zahradami a dalšími pozemky a často se člověku vyhýbají. Přečtení čipu vyžaduje fyzické zajištění zvířete – a to není obvykle zdaleka tak jednoduché, jako u psa. Jak tedy bude kontrola probíhat? Pokud se na zahradě objeví kočka, její domnělý majitel může jednoduše tvrdit, že mu nepatří. Že přišla od sousedů nebo že jde o toulavé zvíře, které pouze příležitostně krmí. Zatímco u psa by podobné tvrzení zpravidla neobstálo, u kočky bude jeho vyvrácení podstatně obtížnější.

Sám mám na zahradě prakticky denně cizí kočky, přestože žádnou nechovám. U většiny z nich dobře vím, komu patří. Nechci je zde, ale těžko s tím mohu cokoliv dělat. Každoročně tak pouze s nelibostí sleduji, jak většina mláďat ptáků, která se zde vylíhnou, zmizí okamžitě po opuštění hnízda. Kdyby byly všechny očipované, změnilo by se na tom něco? Bez dalších povinností jejich majitelů samozřejmě ne.

Čipování může být užitečným identifikačním nástrojem, ale samo o sobě nezabrání jedinému kočičímu útoku na volně žijícího živočicha. Pokud má být zdůvodňováno ochranou biodiverzity, je nutné vysvětlit, jak konkrétně k ní přispěje a jak bude systém kontroly fungovat.

Paradox: volný pohyb ohrožuje i samotné kočky

Na celé petici je ještě jeden pozoruhodný rozpor. Její autoři podrobně popisují rizika, kterým jsou kočky s volným přístupem ven vystaveny. Upozorňují na dopravní nehody, infekční onemocnění, parazity i další zdravotní problémy. Zmiňují například zvýšené riziko infekcí FIV a FeLV nebo vysokou úmrtnost následkem střetu s automobily. Jde o relevantní argumenty. Volný pohyb přináší kočkám řadu rizik, která lze vhodným způsobem chovu omezit. O to překvapivější je, že autoři z těchto zjištění nevyvozují požadavek na omezení nekontrolovaného volného pohybu domácích koček. Takové opatření by přitom mohlo současně chránit samotné kočky před dopravou, infekcemi a dalšími nebezpečími a volně žijící živočichy před jejich predací. Právě zde by se zájmy ochrany welfare domácích koček a ochrany biodiverzity mohly velmi přirozeně potkat.

Ochrana koček není totéž jako ochrana přírody

Za nejproblematičtější považuji na celé petici skutečnost, že správně a poměrně podrobně upozorňuje na ekologické škody působené domácími kočkami, ale v závěrečných legislativních požadavcích opomíjí nejpřímější opatření k jejich omezení. Tím je zásadní omezení nekontrolovaného volného pohybu domácích koček. Neznamená to, že by kočky musely být trvale uzavřené v bytech. Mohou mít zabezpečené venkovní výběhy, zahrady upravené proti úniku nebo se pohybovat venku pod dohledem chovatele. Takový způsob chovu současně omezuje jejich vlastní zdravotní rizika.

Zároveň je nutné účinně řešit populace koček bez majitele. Volba konkrétních opatření by měla vycházet z ekologických podmínek, vědeckých důkazů o účinnosti, právních pravidel a požadavků na minimalizaci utrpení zvířat. Není rozumné předem vylučovat z odborné debaty celé skupiny zákonných managementových opatření jen proto, že jsou pro část veřejnosti z čistě subjektivních ideologických důvodů nepřijatelné.

Kastrace mohou být důležitou součástí řešení. Identifikace může přispět k odpovědnosti chovatelů. A péče o opuštěná zvířata musí mít jasná pravidla. Žádné z těchto opatření však samo o sobě nenahrazuje skutečné snižování počtu koček, které se nekontrolovaně pohybují v prostředí a loví původní faunu. Ochrana welfare domácích zvířat a ochrana biodiverzity jsou dva legitimní, ale odlišné cíle. Mohou se doplňovat, někdy však stojí proti sobě. A pokud budeme automaticky předpokládat, že ochrana domácích koček znamená také ochranu přírody, budeme se skutečnému řešení problému pouze vzdalovat.

Proto považuji současnou výzvu za problematickou. Její ekologická argumentace je z velké části správná, konkrétní požadavky však směřují především k regulaci rozmnožování koček, jejich identifikaci a financování veterinární péče. Omezení jejich nekontrolovaného volného pohybu v ní chybí.

Chceme-li skutečně chránit naši přírodu před negativními dopady domácích koček, neměli bychom se spokojit s tím, že budou vykastrované, očipované a řádně evidované. Měli bychom především usilovat o to, aby se jich co nejméně nekontrolovaně pohybovalo v přírodě.

Použitá literatura a další zdroje

Cecchetti, M., Crowley, S. L. & McDonald, R. A. (2021). Drivers and facilitators of hunting behaviour in domestic cats and options for management. Mammal Review, 51, 307–322.
Driscoll, C. A. et al. (2007). The Near Eastern Origin of Cat Domestication. Science, 317, 519–523.
Hu, Y. et al. (2014). Earliest evidence for commensal processes of cat domestication. PNAS, 111, 116–120.
Parsons, M. H. et al. (2018). Temporal and Space-Use Changes by Rats in Response to Predation by Feral Cats in an Urban Ecosystem. Frontiers in Ecology and Evolution, 6, 146.
Foreman-Worsley, R. et al. (2021). Indoors or Outdoors? An International Exploration of Owner Demographics and Decision Making Associated with Lifestyle of Pet Cats. Animals, 11, 253.
Loss, S. R., Will, T. & Marra, P. P. (2013). The impact of free-ranging domestic cats on wildlife of the United States. Nature Communications, 4, 1396.
Lazenby, B. T., Mooney, N. J. & Dickman, C. R. (2014). Effects of low-level culling of feral cats in open populations: a case study from the forests of southern Tasmania. Wildlife Research, 41, 407–420.
Gunther, I. et al. (2022). Reduction of free-roaming cat population requires high-intensity neutering in spatial contiguity to mitigate compensatory effects. PNAS, 119, e2119000119.
Robinson, S. et al. (2015). Long-term protection of important seabird breeding colonies on Tasman Island through eradication of cats. New Zealand Journal of Ecology, 39, 316–322.
Sdružení výrobců potravy pro domácí zvířata (SVPDZ). Fakta a čísla 2024.
Poradna pro obce, dotaz č. 4720: Požadavek občana na zpětné proplacení kastrace kočky.
Petice Kočky v přírodě.

---

reklama

---