Bohuslav Binka: Šumava jako tragický test občanské inteligence

Všichni více-méně rozumíme termínu „inteligenční kvocient“ a uznáváme, že má určitý vztah k našim rozumovým schopnostem. Přinejmenším stejně důležitý je „emoční kvocient“, který vyjadřuje naši schopnost vyznat se ve světě emocí. Abychom mohli zhodnotit význam současné blokády na Šumavě, navrhuji tyto dva psychologické pojmy doplnit termínem společenským: „občanský kvocient“, který vyjadřuje míru schopnosti rozeznat společenský význam událostí a odpovídajícím způsobem na ně reagovat. Vysokou míru občanské inteligence vykazují obyvatelé skandinávských zemí, ale také Švýcarska, Nového Zélandu či Nizozemí, nízkou míru naopak značná část obyvatel Běloruska, Turkmenistánu či Čadu. A jak jsou na tom s občanskou inteligencí obyvatelé České republiky?

První, co nás zarazí, je podivné pěti- až desetileté zpoždění, se kterým se naše občanská inteligence probouzí. O temné stránce „české cesty“ privatizace začala široká společenská debata přesně ve chvíli, kdy Vladimír Stehlík, Viktor Kožený či František Mrázek spokojeně manipulovali získanými majetky. O morálních kvalitách Stanislava Grosse se začalo spekulovat ve chvíli, kdy skončila privatizace jeho Ministerstva vnitra a slovo kmotr se do českého slovníku dostává několik měsíců poté, co kmotři definitivně ovládli krajskou politiku na většině území ČR.

Druhým zajímavým rysem české občanské inteligence je schopnost převráceného (či přesněji zvráceného) vidění situace. Hněv se často neobrací proti původcům určitého společenského zla, ale proti těm, kteří na ně upozorní. Své by mohli vyprávět například environmentalisté, které často za společenské škůdce označují lidé zadávající několikanásobně předražené, smysl postrádající zakázky. Nebo lidé, kteří se v polovině devadesátých let snažili prokázat, že Václav Klaus není tak geniálním ekonomem, za jakého ho považují česká média.

Ukazuje se deficit české občanské inteligence také v případě sporu o Národní park Šumava? Myslím, že ano a to hned dvojím způsobem.

V první řadě se velmi silně projevil již zmíněný syndrom zpoždění. Veřejnost nereagovala před rokem, když se ministrem životního prostředí stal, dle informace dvou celostátních deníků (Lidové noviny a Hospodářské noviny), právník a kmotr Pavel Drobil. Nereagovala, když Drobilův nástupce Chalupa jmenoval na místo ředitele Národního parku Šumava člověka, jehož znalosti lesního hospodaření i ochrany přírody lze vyjádřit příměrem, ve kterém se primářem neurochirurgického oddělení stane odborník na pozdní středověkou filosofii. A nereagovala ani v okamžiku, kdy Jan Stráský pozměnil Radu Národního parku Šumava tak, aby odpovídala jeho představám. Každý, kdo kritizuje extremismus účastníků blokády, by se měl nejprve podívat na vskutku extrémní netečnost části odborné i laické veřejnosti. Vždyť každý z uvedených kroků by v Dánsku, Švédsku či na Novém Zélandě znamenal silnou kritiku a oslabení vlády. Současná rozhořčená debata je v tomto smyslu minimálně o půl roku zpožděná, a netýká se toho nejdůležitějšího.

Snad ještě horší je zvrácený obrat rolí. Občanská demokratická strana dosadila do funkce ministra životního prostředí dva ryzí amatéry s velmi problematickou minulostí. Jeden z těchto amatérů pak prosadil do funkce ředitele NP Šumava amatéra třetího a ten navýšil počet laiků v Radě Národního parku a nepřímo zrušil její vědeckou sekci. Takto vedený Národní park začal porušovat zákony. Nevím, co více odpovídá slovnímu spojení neodborná arogance. Přesto jsou z agresivní arogance obviňováni lidé, kteří se aroganci mocných rozhodli postavit. Přesto jsou z amatérizmu obviňováni lidé, jejichž odborné znalosti převyšují odborné zázemí pana ministra i ředitele nikoliv v procentech, ale řádech. Už dávno nejsem aktivista, ale přesto je z mého pohledu současný spor o Šumavu velmi dobrý test občanské inteligence, ve kterém jsme, mimo blokujících, téměř všichni propadli. Snad už naposledy.