Bohuslav Binka: Řeč čísel a smysl klimatické změny

Jdu si dát jeden z těch dobrých čajů a snít.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | rumolay / Flickr.com

Krásný den,

organizátoři mě požádali o pár čísel ke klimatické změně a já si jich pár připravil. Ale neřeknu je. Čísla jsou důležitá, abychom nedělali hloupá rozhodnutí, ale k těm moudrým sama o sobě nestačí. Takže nebudu mluvit o číslech.

A co Vám tedy nabídnu místo nich? Sen, který se mi nedávno zdál, a který je pro mě hodně důležitou zprávou o klimatické změně.

V tom snu jsem šel v horách sněžnou vánicí, ve které jsem se zimou a únavou a neustále do tváře narážejícími vločkami stáhnul do sebe a kromě mechanického, v nějakém smyslu neživého kroku už jsem nic nevnímal. Ten robotickej stav ani chlad mě hrozně nebavil, ale nemohl jsem nic dělat než bejt staženej do sebe, mrtvej a pokračující v nekončící chůzi. Neživot.

A zničeho nic jsem hlavou narazil do dřeva, což bolelo, ale byla to jiná bolest, probuzující. A přede mnou najednou stála horská chata, ve které když jsem tam vešel hořel oheň v krbu a na stole bylo asi padesát hrnečků plných různorodých čajů a ať jsem si vzal jakej, tak to byl výbornej čaj (nějakej byl roibos, nějakej earl grey, ale všechny – každej jeden lok mě dostával k životu a k nějaký radosti). Najednou jsem žil.

Klimatická změna je těžká, nebezpečná a možná i smrtelně nebezpečná věc. Ale ten sen mi říká, že není tou nejhorší věcí. Nejhorší věc je žít život, ve kterém jdeme mechanicky dopředu a neptáme se, proč děláme, co děláme, plníme každodenní povinnosti (ve škole máme hezké známky, v práci dobré výsledky), ale přitom si nepoložíme otázku, zda to tak chceme a zda to dává smysl.

Klimatická změna v tom snu pro mě není obrazem toho bezcílného krokování, ale toho nárazu do dřeva. Každému z nás dává facku a ptá se: je to, co děláš, smysluplné, žiješ tak, jak máš? Dává Ti Tvůj dosavadní život smysl?

A já jsem strašně rád, že Vás probudila, že jste tady místo ve škole, ne proto, že by škola nedávala smysl, ale protože Vy rozhodujete a umíte se zeptat sebe samých, co je teď správné a co teď mám být.

Takže putování vánicí, ve kterém jsem staženej do sebe a už ani nevnímám, co si přeju, je pro mě obrazem života, ve kterém jsem se přestal dokázat ptát po smyslu. Ve kterém je každá vločka kusem nějaké zbytečnosti, kterou jsem si koupil a která mě na chvilinku falešně a jen naoko probudí z toho nesmyslného života povinností a poslušnosti.

Já se klimatické změny bojím (a nebojím se to říct), byl bych rád, aby byla méně nebezpečná, ale zároveň jí děkuju za to, že mě upomíná, že tohle nejde, že chci žít jinej život a s životem proto musím něco aktivně dělat.

Klimatická změna křičí po naší aktivitě a po konci životů, ve kterých jen tupě jdeme dopředu bez otázky – je to správné, je to smysluplné. A za to jsem klimatické změně (při všem tom nebezpečí) vděčný.

A ten krásnej pokoj uvnitř horské chaty se všemi těmi čaji, to jsou pro mě lidé, kteří tady dnes stojí a jejich různé odpovědi na to co s klimatickou změnou. Někdo založí kompost, někdo zablokuje uhelnou elektrárnu, někdo jenom bude o to důkladněji a poctivěji dělat svojí práci. Pro mě je to všechno další a další čaj, kterej mi vlejvá život do těla – protože není důležité, co děláme, je důležité, že vidíme a chceme, aby to, co děláme dávalo smysl. Nejsme sněžní chodci, jsme najednou lidi, pro který dobro má hmatatelnej význam.

Možná nás klimatická změna sežehne, možná (a já spíš věřím že) ne. Ale to v mém snu není nakonec důležité. Důležité je, abychom na začátku, v půlce i na konci svých životů mohli před sebe vytáhnout zrcadlo a viděli v něm člověka, který ví co má smysl a jde tím směrem.

Vy to víte, pomáháte ostatním si tu otázku položit, a proto jste pro mě smysl mého snu. Jsem rád, že žiju uprostřed lidí, kterým jde o to dělat správné věci. Díky každému jednomu z Vás za to.

Jdu si dát jeden z těch dobrých čajů a snít.

Přečtěte si také |

Debata ke studentské klimatické stávce