Claude Martin: Chráněná území nebo parky pouze na papíře
Toto mne napadlo před několika týdny, když jsem byl na konferenci v Bangkoku. Během návštěvy jsem poprvé objevil magické útočiště divočiny Huay Kha Khaeng v západním Thajsku. Je to rozsáhlý tropický deštný prales poblíž hranice s Barmou, rozkládající se na ploše 2 500 km2 kopcovitého terénu jen těžko dostupného po silnici. Rezervace, kde WWF spolu s mladými buddhistickými mnichy organizuje vzdělávací projekt, se tak docela dobře může stát jedinou nadějí pro indonéského tygra v Thajsku. Je také útočištěm významné populace asijského slona a mezi dalšími divokými zvířaty i třech druhů skotu: gaura, bantenga a divokého buvola.
Huay Kha Khaeng je místo na které můžeme být hrdí, je vzácným příkladem původní nedotčené indočínské džungle, kterou se nám podařilo zachránit. A není osamocená. V této chvíli je na světě 44 000 chráněných území, která celkově zaujímají plochu větší než je území Číny a Indie dohromady, jinak řečeno 10% zemské pevniny. Navíc, 45% těchto území - rozkládajících se na celkové ploše cca 6 milionů km2 - je klasifikováno jako přírodní rezervace nebo národní park, a tedy přísně chráněno.
Během minulého desetiletí, kdy se značně zvýšily obavy o životní prostředí a hromadily se důkazy o rizicích, které přinášejí klimatické změny, se území oblastí zahrnutých pod jednu ze šesti kategorií chráněných území tak jak je klasifikuje World Conservation Union (IUCN) dokonce zvětšilo exponenciálně. Tento fakt nás přivádí ke dvou myšlenkám.
Za prvé je to jasný důkaz vzrůstajícího tlaku zemědělství, lesnictví, těžby surovin a dalších činností na využívání území a důkaz množících se hrozeb pro jednotlivé ekosystémy. Za druhé si však uvědomujeme, že se naše úsilí chránit to, co jsme až dosud nezničili, setkává s jistým úspěchem, neboť mnoho vlád dnes prokazuje ochotu uvažovat o tom, co zde necháme příštím generacím.
Neznamená to samozřejmě, že vše je "zemský ráj na pohled". Propast mezi touhou chránit nějaké území a reálným uskutečněním této ochrany je často velká. Jsou zde i jasné důkazy, že mnoho chráněných území nedosáhne takových očekávání, která jsou do něj vkládána. Ekonomické a sociální tlaky, znečištění, špatný management a někdy také nedostatečná politická podpora - toto vše zanechává chráněná území zranitelná a ohrožená znehodnocením.
I když tedy můžeme slavit relativní úspěch při vyhlašování chráněných území, není možné spokojit se pouze s jejich přežíváním. Tato území totiž v budoucnu získají na důležitosti mnohem větší, než jakou měly v minulosti. Chráněná území hrají zásadní roli v ochraně biodiverzity, jsou útočištěm zvířecích i rostlinných druhů, v neposlední řadě druhů, které mají léčivé vlastnosti. Značně také přispívají k udržování zdrojů čisté vody a k ochraně proti povodním. Dokonce celá velká města jsou v zásobování pitnou vodou odkázána na chráněná území.
Jak často jsou praktické služby chráněných území zahrnuty jako aktivní položka v národních účtech? Zničení území je často započítáno jako zisk, hodnota získaná řekněme pokácením lesa. Chráněná území jsou však obvykle uvažována spíše jako druh oběti, finanční břemeno pro lidstvo, než jako kladná účetní položka. Je pravdou že vyhlášením chráněné oblasti může být postiženo živobytí domorodých obyvatel - a mnoho těchto území se v osídlených oblastech nachází - je to však překážka, která může být citlivou správou překonána a nemusí se tak vůbec projevit a stát se - jako se to často děje - argumentem proti zavedení ochrany. Je mnoho příkladů z celého světa, kdy ochranné podmínky ve skutečnosti zlepšily ekonomickou situaci a životní podmínky místních domorodých obyvatel.
Můžeme být spokojeni s tím, že jsme správně vykročili, pokud však mají chráněná území opravdu sloužit účelu, ke kterému byla vytvořena, musíme se naučit jim rozumět, podporovat je a chránit. Krátce řečeno, musíme se na ně dívat pozitivně a podle toho je i správně oceňovat. V opačném případě riskujeme, že nám zde zůstanou pouze parky vyhlášené na papíře, které zbožně vyhlašujeme, ale pak zanedbáváme.
reklama
