Jan Činčera a Martin Kříž: Proč jsou školní soutěže ve sběru papíru z pohledu ekovýchovy problematickou aktivitou?
Papír se ve školách začal sbírat v době, kdy kontejnery na tříděný odpad nebyly běžně dostupné nebo kdy papír vykupovaly jen sběrné suroviny. Pro žáky to často byla jediná příležitost, kdy se dozvěděli, že staré noviny mají nějakou hodnotu a dají se znovu použít.
Dnes už je všechno jinak. Kontejnery na tříděný odpad jsou na každém rohu a většina obyvatel České republiky (přibližně 80−90%) papír běžně třídí. Naučit děti třídit má samozřejmě svůj smysl, ale dnes je třeba k tomu volit jiné cesty.
Nepřemýšlet a třídit
Třídění odpadu není něco, u čeho bychom měli dlouze přemýšlet, recyklace papíru se ekonomicky i ekologicky vyplatí. Více, než co jiného, by to měla být rutina. Zbude odpad a frk s ním do správné nádoby. Rutina znamená návyk. Návyky se utvářejí opakováním a posilováním a jsou podmíněny příležitostí. Co to znamená?
Když chceme naučit děti rutinně třídit, musíme nejprve zajistit, že nebudou mít problém najít správný koš nebo kontejner. Doma s tím problém většinou není. Také v řadě škol jsou sběrné nádoby snadno dostupné na chodbách či v učebnách. Kde to tak není, je zajištění oddělených košů první krok k úspěšnému posilování návyku třídit.
Třídění odpadů je snadné a je možné s tím začít už u docela malých dětí. Hlavní roli má samozřejmě rodina. V institucích, jako jsou třeba mateřské a základní školy, je to otázka samozřejmých pravidel, stejných, jako že se odpadky nenechávají ležet pod lavicí.
Nenásilným, ale důsledným vyžadováním dodržení takového pravidla toto chování opakujeme a posilujeme. Za správné třídění je na místě děti chválit, a tak je v odhodlání třídit dále posilovat.
Pokročilá úroveň
Další posílení může přijít tehdy, pokud si děti třídění vezmou alespoň trochu za své. Mohou například vyrobit plakátky označující, co kam házet. Mohou, například v rámci programů, jako je Ekoškola, analyzovat nakládání s odpady na škole a navrhovat změny.
Ještě lepší je usilovat o „zerowaste“− naprostou minimalizaci odpadu. To už jsou ale velmi pokročilé kroky. Základ je tedy jednoduchý: zajistit kontejnery, nastavit pravidla a pozitivně motivovat.
Skutek utek a cesta do pekel
Z nějakého důvodu se na školách setkáváme s více či méně nešťastnou praxí. Zastavíme se u tří: krátké jednorázové programy, ekopolicie a soutěže ve sběru. Krátké programy, které ve školách nabízejí různé organizace, nejsou škodlivé samy o sobě. Jejich hlavní problém vidíme v tom, kdy si je škola objedná jako náhradu skutečného řešení třídění odpadů. Program se pak mění v moralizování o tom,„co byste, děti, měly“, aniž by skutečná aktivita byla reálně podporována – „skutek utek“. Z vlastní otcovské zkušenosti víme, že někteří žáci zažijí podobný program v průběhu školní docházky několikrát. Napoprvé je to baví, potom už nudí, napotřetí je to nutně musí „prudit“ a demotivovat, efekt z toho není žádný.
Některé školy jdou v prosazování třídění naopak tak daleko, že zavádějí dětskou „ekopolicii“. Děti pak hlídají jiné děti, kontrolují, jestli správně třídí, a nahánějí provinilcům strach. Ekopolicie si svoji moc náramně užívá, což někdy vede učitele k přesvědčení, že se tato praxe žákům líbí a je proto správná. Co není vidět, jsou dopady na ostatní žáky, kteří mají z ekopolicajtů strach a třídí, protože musí a jen když „se někdo dívá“. Žádoucí chování se tak stává chováním nepříjemným a spojovaným s negativními emocemi. Z hlediska cílů environmentální výchovy je to cesta do pekel a není daleko od šikany.
Dávná praxe, která ztratila smysl
Konečně jsme opět u soutěží ve sběru. Na pohled to vypadá dobře. Na sběrech profituje škola (finanční zisk) i firma sbírající odpad (kvalitní sběr). Aby žáci nosili sběr, jsou motivováni soutěžním mechanismem, založeným na množství odevzdaného papíru. Vítěz dostane ocenění ve školní soutěži, vítězná třída třeba pomůcky, výlet nebo exkurzi do třídírny odpadků. Na žáky tak škola vytváří tlak, který narušuje jejich rutinní třídění papíru (a dalšího odpadu) do sběrných nádob. Tlak na množství vytříděného papíru nenutí žáky odpady minimalizovat, podsouvá se jim pravý opak: víc=líp. Do akce současně vstupují rodiče, kteří chtějí, aby jejich dítě vyhrálo, nebo alespoň nebylo poslední. Ze sběru se tak stává závod rodičů, kteří často vozí firemní odpad, přimíchaný k domácímu, papírem rozhodně nešetří. Školní sběry tak děti učí tři věci: že nemají samostatně třídit a nosit papír do kontejnerů, že se nemají snažit odpad minimalizovat a že je normální, aby za ně soutěže vyhrávali rodiče.
Školní soutěže ve sběru papíru (a jiných surovin) dětem neprospívají. Je to forma sponzoringu školy (na našich školách asi 200 Kč/žáka), která se maskuje za výchovu. Je to nereflektovaná dávná praxe, která v průběhu času ztratila smysl, jen si toho na některých školách ještě nikdo nevšiml. Zamýšlejme se nad postupy, které volíme pro motivaci žáků ke třídění odpadu. A volme ty, které odpovídají 21. století.
Přečtěte si také |
Školní soutěže ve sběru papíru jsou z pohledu ekovýchovy špatně, míní ekopedagogové
reklama
