Rád bych se zastal
pana Batelky, kterého
pan Brezina kritizuje za přiřazení vody k neobnovitelným zdrojům. Pan Brezina uvádí: "Jako příklad "zdrojů, které nelze nahradit", uvádí Batelka vodu a vzduch. Tato konkretizace jej jako seriózního partnera k diskusi o životním prostředí poněkud diskvalifikuje - v obou případech jde totiž o zdroje obnovitelné, které svým používáním nikam nemizejí."
Jako čtenář musím protestovat - pan Batelka neřadí vodu, ani vzduch ke zdrojům, které užíváním mizí, tedy ke zdrojům takzvaně neobnovitelným, ale ke zdrojům, které "nahradit nelze". V další větě hovoří o důležitosti kvality zdrojů. Jako čtenář jsem tedy tuto pasáž pochopil tak, že znečišťováním uvedených zdrojů nad míru danou samočistícími mechanismy přírody snižujeme jejich "kvalitu" do takové míry, že jsou pro nás hůře použitelné nebo nepoužitelné. A nahradit (substituovat) je nelze ničím. Ale to je, předpokládám jen důsledek nepozorného čtení příspěvku pana Batelky. Přesto mne tento omyl pana Breziny přivedl k úvaze, zda můžeme vodu počítat k obnovitelným, nebo neobnovitelným zdrojům. Neobnovitelné zdroje jsou totiž v podstatě umělá kategorie, do níž ekologové a ochránci životního prostředí zařazují zdroje, jejichž spotřeba a využití mnohonásobně převyšuje možnosti jejich obnovy. Laicky shrnuto - zdroje neobnovitelné samy o sobě nejsou, jsou jen zdroje, které se pro lidské potřeby obnovují příliš pomalu. Navíc někdy natolik pomalu, že si nedovedeme představit způsoby jejich užití, které by byly v souladu s jejich obnovou. Tím se ale chci dostat k myšlence, že i zdroje, které můžeme z určitého hlediska hodnotit jako obnovitelné, se mohou při jiném pohledu jevit jako neobnovitelné.
Jako příklad uvedu již zmíněnou vodu. Voda se účastní známého koloběhu (s mnoha podřízenými cykly) a jeho důsledkem je mimo jiné neustálé obnovování zásob podzemní vody a neustálé odstraňování znečištění.
V případě, že čerpáme tyto podzemní zásoby ve větší míře, než je jejich schopnost obnovy, můžeme je nenávratně poškodit. Příklady mohu uvést dva, historický a současný. V syrské poušti leží starověké město Tadmor (známé také jako Palmýra). Jde o město-oázu, která vyrostla kolem mocného zdroje kvalitní pitné vody. Nadměrným čerpáním došlo již ve starověku k tomu, že byla překročena přirozená kapacita zvodnělých vrstev a díky příliš snížené hladině podzemní vody v těchto vrstvách došlo k jejich dotaci z okolí, vodou, která obsahovala velké množství solí. Vodní zdroj tím byl nenávratně zničen. Nyní je nutné vést do Tadmoru vodu několik set kilometrů dlouhým vodovodem přes Syrskou poušť. Druhý příklad je ze současnosti. Na své praxi v Uzbekistánu jsem byl místními odborníky upozorněn na problém, který má jejich (převážně pouštní) země s vodou. Hlavní zásobárnou a zdrojem pitné vody jsou pro ně ledovce v horách, o něž se dělí s Kirgizstánem. Kvůli oteplování klimatu (ať už je způsobované čímkoli, nebo ať už existuje pouze tam a v Evropě a USA nikoli) ledovce mizí a oba státy řeší problém blízké budoucnosti - co budou pít, až ledovce zmizí úplně?
reklama
