Jiří Svoboda: Dosavadní politika EU pro snižování emisí CO2

Při přečtení nedávného rozhovoru s Yvon Slingenbergovou na mne opět dýchla beznaděj daná totální absencí kritického myšlení bruselských úředníků připomínajících kafemlejnky chválící svého chlebodárce. Proto mi nezbývá, než předložit alternativní kritickou analýzu dosavadních snah EU cílených na snižování emisí CO2.
Bohužel, dosavadní snahy politického a ekonomického řešení snižování emisí fosilního CO2 v EU nelze označit jinak, než za diletantské, možná i záměrně diletantské. Jsou v podstatě založeny na dvou pilířích – systému emisních povolenek a systému různých forem dotací konkrétních opatření. Oba pilíře mají společného jmenovatele v zásadním pokřivení tržních principů majícím za následek drastické prodražení aktivit vedoucích ke snižování emisí fosilního CO2 (bez jakékoliv garance dosažení záměru) a vznik struktur provazujících eko-ekonomiku s vlivnými politiky.

Systém emisních povolenek byl již nesčetněkrát kritizován, přesto je evidentně životaschopný, protože vyhovuje vysokým politickým kruhům. Původní myšlenka emisních povolenek se snaží omezit emise fosilního CO2 „bezbolestným“ způsobem. Velkým emitentům fosilního CO2 vláda bezplatně přidělí pro první obchodovací období jisté množství povolenek a toto množství se v dalších obchodovacích obdobích snižuje. To podniky nutí buď investovat do opatření snižujících emise, nebo neinvestovat a nakoupit nedostávající se povolenky v aukci od jiných podniků, které mají díky investicím do úspor povolenek přebytek. Mělo by to vést k situaci, že podniky, které mohou své emise snížit nejlevněji, tak učiní v největší možné míře a vydělají prodejem emisních povolenek. Naopak podniky, které by stálo snižování emisí příliš mnoho, zvolí raději cestu nákupu povolenek. V sumě tedy všechny podniky sníží emise o požadované množství dané snížením počtu přidělených povolenek a toto snížení se zrealizuje právě tam, kde toho lze dosáhnout nejlevněji. Tedy zdánlivě geniální myšlenka, leč s mnoha háčky.

Prvním háčkem je, že cena emisní povolenky není známá (je určená až v aukci po realizaci úspory) a návratnost investice do úsporného opatření je velmi nejistá. Dalším zádrhelem je, že emisní povolenky jsou úředníky přidělovány na základě vágních pravidel podle odhadu produkce. Zde do hry vstupuje řada subjektivních faktorů s možností udělovat výjimky, které přímo nahrávají lobbingu a korupci. Sami úředníci potvrzují, jak velmi složité je podnik zúřadovat a tudíž se vůbec nevyplatí zahrnout do systému menší podniky. Proto je dalším háčkem skutečnost, že systém emisních povolenek může do sebe pojmout jen asi polovinu celkových emisí fosilního CO2 od největších emitentů, tedy polovina emisí zůstává mimo kontrolu. A pak tu máme nesnáz, jak ošetřit změnu přidělených povolenek, pokud se v průběhu obchodovacího období změní objem výroby. Jsme totiž běžně svědky, že podniky prodávají emisní povolenky, které jim zbyly kvůli snížení výroby. Jako poslední háček uveďme, že „bezbolestný“ vylej-nalej systém emisních povolenek sice „jaksi motivuje“ ke snižování emisí při výrobě zboží, nevede však ke zdražení zboží s vysokou fosilní CO2 stopou. Tudíž se tento systém nemůže promítnout do chování spotřebitelů, což je významný faktor pro snižování emisí CO2. Je pravda, že vzniká stále větší tlak na snižování bezplatného přídělu emisních povolenek a povinnost podniků (ne důsledně všech) nakupovat stále větší podíl povolenek v aukci. Není to však jen další prostor pro korupci?

Dotace hrají nezastupitelnou roli ve výzkumu a vývoji nových technologií i v zavádění a ověřování jejich výsledků v praxi. Stejný metr je třeba uplatnit i na dotace pro opatření k úsporám emisí. V okamžiku, kdy je opatření ověřeno a jeho přínos je vyhodnocen a zveřejněn, měl by o jeho uplatnění rozhodnout pouze trh. O přidělování dotací na výzkum, vývoj, zavádění a ověřování nových technologií by se mohla starat grantová agentura poskytující na základě jednoduchých přihlášek libovolným subjektům prostředky na výzkumné a pilotní projekty. Na jedné straně by zajišťovala poskytování státních dotací jen na perspektivní projekty, na druhé straně by striktně sankcionovala nedodržení parametrů řešení slíbených v návrhu projektu.

Rozhodně je třeba se vyhradit vůči dotacím na podporu rutinních aplikaci ověřených opatření. Tím se totiž vážně porušuje rovnováha na trhu a jsou poškozena efektivní opatření, která dotaci nedostávají. Záměr dotovat vybraná rutinní opatření může vzniknout jen na nátlak vlivné skupiny lidí, kteří o tom politiky „přesvědčí“. Stojíme o něco takového?

Takže, když nám Yvon Slingenbergová říká: „Největší nevýhodou uhlíkové daně je skutečnost, že nezaručuje žádný strop na vypouštěné emise,“ má jednoznačně pravdu. Uhlíková daň má pak totiž z pohledu ochrany klimatu vzhledem k emisním povolenkám už jen samé výhody. Navíc ani emisní povolenky nezaručí žádný strop na vypuštěné emise, protože systém je děravý a lehce manipulovatelný. A tak lze jen uzavřít, že výhoda a nevýhoda je pojem velmi relativní. Pokud se na problém emisí díváme z pohledu lobistů, korupčníků a politiků, systém emisních povolenek žádné nevýhody nemá. Slova Yvon Slingenbergové to jasně potvrzují.

---

reklama

---