Júlia Sokolovičová: Morální autorita v zeleném nevládním sektoru?
Vůbec tím nechci říct, že by diskuze o tom, kde leží hranice ekologické angažovanosti, a co za ni lze vůbec považovat, v ekologickém nevládním sektoru neprobíhala. Právě naopak. Každý, kdo se pohybuje v neziskovém sektoru, například jistě zaznamenal intenzivní debatu o podstatě takzvané „veřejné prospěšnosti“ tak, jak ji zavádí návrh nového Občanského zákoníku.
V diskuzi k příspěvku se objevily názory, že je zapotřebí profesní organizace, která by důvěryhodnost ekologického nevládního sektoru zajistila. Zelený kruh jako asociace ekologických nevládních organizací už v této roli funguje. Sdružuje „zelené“ nevládní organizace jako je Hnutí Duha, Greenpeace CZ, zmíněnou Arniku, Ekologický právní servis a dalších 24 organizací. Tyto organizace pak zastupuje ve vztahu ke státní správě, médiím a veřejnosti tam, kde je to potřeba.
V rámci Zeleného kruhu máme rovněž zavedená „pravidla slušného chování“ : všechny členské organizace Zeleného kruhu přijímají Etický kodex ekologických nevládních organizací, který je mimo jiné zavazuje k opatřením v zájmu transparentnosti a důvěryhodnosti. Jedná se o zveřejňování údajů o organizaci a jejím financování, požadavky na korektnost a podobně. Hrubé porušení kodexu může mít za následek až vyloučení z asociace. Při Zeleném kruhu existuje etická komise, která se v případě pochyb o jednání některé organizace následně případem zabývá a vydává k němu stanovisko. Pokud asociace Zelený kruh spolupracuje s jinými organizacemi, vždy se zajímá také o jejich důvěryhodnost a transparentnost.
Je tedy zřejmé, že se shodneme na tom, že případné problémy v nevládním sektoru je potřeba aktivně řešit. Obávám se ale, že se s panem Feřtkem rozcházíme v představě o řešení.
Klíčem k fungování „profesní“ organizace, jakou je i Zelený kruh, bývá, že se vztahuje převážně ke svým členům a dalším subjektům, se kterými spolupracuje – a o nichž tedy může něco vypovědět. Co bychom museli udělat, pokud bychom chtěli „soudit“ nám neznámá občanská sdružení, která se k žádnému kodexu nezavázaly, a přitom chtěli situaci posuzovat alespoň trochu odpovědně? Nutně bychom museli při zjišťování informací o nám zcela neznámých lidech suplovat policii a při rozhodování o tom, kdo „má pravdu“, suplovat soudy. Výzva pana Feřtka je lidsky velmi pochopitelná. Na první pohled se může zdát, že by nejvíce uspokojující byla nějaká forma regulace ze strany státu nebo centrálního, i když stále neziskového a nevládního, útvaru. Občanská společnost je však podle mého názoru životně spjatá s možností sdružovat se s druhými lidmi a zakládat spolky v maximální možné svobodě. Sdružování se nemá omezovat zbytečnými překážkami. Právě naopak – sdružit s jinými se má být schopný kterýkoli občan nebo občanka, cítí-li takovou potřebu a není-li jeho (její) zájem například v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Podle studie Ministerstva vnitra z roku 2008 stát už v současnosti má dostatek nástrojů pro podporu větší transparentnosti mezi občanskými sdruženími – pouze některé z těchto nástrojů aktivně málo využívá.
Kontrolu, restrikci, ukázňování či certifikaci v ekologickém neziskovém sektoru prostřednictvím profesních nevládních organizací jednoduše považuji za jdoucí proti podstatě občanské společnosti. Tím, že neexistuje jedna skupina občanů, která by kontrolovala jí podobné, ale nesouvisející skupiny občanů, se přece lišíme od státních struktur.
Ptá-li se pan Feřtek, „zda je v možnostech třeba Zeleného kruhu umravnit ekologickou neziskovku, která těm ostatním kazí pověst“, pak je nutné odpovědět, že to v jeho možnostech není. Nejsme policisté ani soudci. Nemáme moc jakémukoliv sdružení něco přikazovat nebo zakazovat. A myslím si, že je to tak dobře. Naopak můžeme, a dokonce bychom i měli ale dělat to, co je povinností každého jiného občana – tedy apelovat na slušnost či dodržování práva. To, co jako Zelený kruh chceme dělat pro zbytek ekologického nevládního sektoru, je jít příkladem. Tedy zveřejňovat o sobě důvěryhodné informace, neuzavírat se do sebe, lépe komunikovat s veřejností tak, aby rozuměla našim aktivitám a aby měla šanci informovaně se rozhodnout, zda nás podpoří, či ne. Jednotlivým občanským sdružením, která nejsou mezi našimi členy, ovšem můžeme pouze výrazně doporučit stejné kroky. Souzení ale musíme ponechat státním orgánům a dárcům.
reklama
