Jan Hollan: Kdo v české exekutivě udělal pro zmírnění změny klimatu víc než Martin Bursík?

Martin Bursík (na snímku) získal letos prestižní Cenu Josefa Vavrouška

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Matouš Mihaliček / Ekolist.cz

Ekolist není blogem o vědě, takže od komentářů ke článkům lze stěží čekat úroveň, jakou mají ty na skepticalscience.com nebo realclimate.org, s důkladnými pravidly, která vedou k tomu, že nahlédnout do komentářů a zejména odkazů z nich není ztráta času. Český rybníček také nemá intelektuální potenciál anglicky píšící populace.

I tak ale zaráží, že nejhorlivější komentátoři, u kterých by se dalo snad čekat, že se již aspoň čtením Ekolistu poněkud vzdělali, se hlavním environmentálním problémům a hrozbám brání jejich popíráním či bagatelizováním. Případně tím, že ty, co se prakticky věnují jejich řešením, označují za neschopné, ne-li zlovolné. Mají to dělat úplně jinak, mnohem líp, je to přece tak snadné...

Nuže, není to snadné. Přestože každý z nás může velmi snížit svou škodlivost změnou svých zvyklostí. Rychle a bez nákladů. Například tím, že se vrátí k samozřejmé praxi, která panovala ještě před válkou. Totiž k tomu, že nebude v celém interiéru udržovat celoroční stálou „pokojovou teplotu“ kus nad dvacet stupňů, ale nechá ji sezónně kolísat mezi stále ještě komfortními 14 a řekněme 28 stupni, s denní amplitudou několika kelvinů, aby dobře využil přírodní dodávky tepla a chladu a možností, které poskytuje pouhá změna oděvu. To je ostatně i hlavní osobní rada prof. MacKaye, viz jeho knihu doporučenou na http://amper.ped.muni.cz/pasiv/MacKay/. Že bude řádově méně jezdit autem, nebude nikam létat. Nebude kupovat nové věci, protože se starými přece vystačí. Bude řádově méně svítit – pověru, že se oči slabým světlem kazí, vyvrátila medicína už v 19. století.

Taková opatření ale nejsou v rukou vlády, je to věc morálky, která se musí opírat o poznání, že nemáme-li Zemi zcela poničit a máme-li dát šanci na důstojný život svým dětem, vnukům, ba i generacím narozeným za sto, dvě stě, pět set let, musíme svou ekologickou stopu řádově snížit, a to hodně rychle. Konzum, který není nezbytně nutný, je zavrženíhodný. A dává strašlivý příklad národům, které se na náš rozežraný blahobyt snaží dotáhnout.

Jde-li nejen o změnu zvyklostí při užití dosavadních technologií, ale o zavedení technologií nových, to se už neobejde bez nákladů. A i kdyby se vracely seberychleji, opět to vyžaduje většinou i změnu zvyklostí. Ta bez velmi silné motivace nenastane. Motivace přestat přidávat do koloběhu další oxid uhličitý je přitom klíčová. Motivace ušetřit peníze nejenže nestačí, ale je nakonec sama k ničemu: pokud ty ušetřené peníze nepůjdou jen na další snižování spotřeby přírodních zdrojů (třeba jako dary na účinné programy v Africe), budou beztak vynaloženy na jiný konzum... kdoví, jestli ne ještě horší.

Kdo z českých politiků si nutnost opustit užívání fosilních paliv uvědomuje, veřejně o ní mluví a dělá i nějaké kroky v tom směru? Takové, které jsou i použitelným vzorem pro celý svět? Kdo si alespoň všímá varování světových energetických expertů? (Viz např. http://thinkprogress.org/climate/2012/06/12/498193/iea-report-natural-gas-is-not-the-answer-to-climate-problem-existing-cleantech-is-and-could-save-100-trillion-by-2050/.)

V rukou exekutivy jsou rozhodnutí o dotačních programech či o netěžení dalšího uhlí. O podpoře technologií pro budoucnost rozhodujících. Nestačí se věnovat jen některým z nich, úplný ústup od fosilních paliv vyžaduje užití celého spektra nástrojů. Lze-li některý nasadit rychle, je to potřeba udělat. Nebývá to zadarmo, a je správné, aby se na nákladech podílelo celé obyvatelstvo, nejlépe dle výše své spotřeby. Do bídy tím neupadne, a klesne-li vlivem toho poněkud něčí osobní konzum, je to pro udržitelnější vývoj jen dobře.

Nástrojem jen zdánlivě dobrým je dosud obvyklé, jen mírné zlepšování energetických vlastností budov. Je doloženo, že polovičaté opravy jsou technickou, psychologickou i finanční překážkou pro zlepšení řádově lepší, vedoucí až k pasivnímu standardu. Nebude-li ale stavební fond za pár desítek let až tak dobrý, nepůjde jej nefosilně „uživit“.

Přes odpor velké části stavební lobby se Martinu Bursíkovi programem Zelená úsporám podařilo široce prolomit hráz takové mizerné stavební praxe. Přes tvrzení „odborníků“, že tak výrazně budovy vylepšovat nelze, se ukázalo, že to nejen lze, ale že to spousta lidí dokázala zvládnout. A když už jednou opustili svou zaběhanou praxi, je šance, že ji budou schopni inovovat i dál, aby stavěli a měnili budovy nejlíp, jak to lze. Jen je v tom akademická veřejnost, politická reprezentace, a ovšem i byznys musí povzbuzovat. Bursík to dělá. Poctivě. Nikomu nemaže med okolo huby.

Josef Vavroušek by z něho měl radost. Takhle ji mají alespoň ti, co s ním spolupracovali. Vavrouškova cena má vynikajícího nového nositele.