Ladislav Miko: Šumavu by měli řešit odborníci, a ne prezidenti

Přestože jsem už mnohokrát četl v médiích zkreslené, nepravdivé či naivní komentáře k situaci v Národním parku Šumava, teprve článek současného ředitele mne donutil k reakci. Pominu teď to, že státní úředník se v rámci své zodpovědnosti zcela nepřípustně zapojuje do prezidentské volební kampaně. Když už totiž činí, co nemá, měl by alespoň mluvit pravdu a nepředkládat veřejnosti nesmysly.

Že pan ředitel národního parku nevnímá rozpor ve vyjádření Zemana o umírněné péči o lesy národního parku a prohlášením, že považuje celou Šumavu za hospodářský les je politováníhodné. Ovšem tvrzení, že by Schwarzenberg nechal celou Šumavu bez pomoci člověka je už nehoráznost. Naštěstí jsou postoje Schwarzenberga dostatečně zdokumentovány: vždy tvrdil, že když jsme se jednou rozhodli naše nejzachovalejší lesy chránit formou národního parku, měla by se péče odvíjet od této priority. Ano, mluvil o bezzásahovosti, ovšem v prvních zónách, zkrátka tam, kde právě nesmí platit přístup jako v hospodářských lesích, kde jsou hodnotou přírodní procesy a příroda sama.

Další tvrzení, které u ředitele národního parku opravdu zarazí, je tvrzení o tom, že šumavské lesy jsou nepřirozené a že byly po staletí obhospodařovány člověkem. Pravdou je, že člověk na Šumavě působil dlouho, ovšem ne stejně intenzivně a ne všude, masivněji zhruba od 19. století. Přesto byla právě zachovalost lesů v jádrové části Šumavy a neuvěřitelně vysoká schopnost regenerace, která nastala v dobách železné opony, tím hlavním důvodem, proč zde vznikl národní park. Jinými slovy, z hlediska rozsahu původních lesů a jejich blízkosti k přírodnímu stavu je Šumava, zejména v prvních a velké části druhých zón parku, tím nejlepším, co v České republice máme. Karel Schwarzenberg nikdy neřekl, že by Šumavu nechal bez péče, dokonce i bezzásahový režim vyžaduje hodně práce, monitoringu a o to větší a velmi specifické úsilí v péči o les v okolních zásahových zónách. Pan ředitel parku by toto všechno měl vědět.

Napadání Jakuba Hrušky a dalších členů vědecké části Rady parku mi připadá opravdu ubohé. Drtivá většina renomovaných vědců v celé Evropě, kteří se zabývají ochranou přírody a přírodních fenoménů, přirozenými procesy a managementem národních parků opakovaně a jednoznačně vyjádřila, že lesnický přístup, založený na těžbě a zasahování do přirozených procesů v jádrových zónách, do národního parku nepatří. Prsknout jedovatou slinou na renomované a kvalitní vědce, kteří své názory dokládají naměřenými fakty se ovšem dnes nosí a zřejmě se to hodí do krámu. Na tom, že se objektivně měřená věděcká erudice současného vedení parku a vědců, kteří ochranu přírody motorovou pilou kritizují, nedá srovnat, asi bohužel nesejde.

Usmrcení 3 milionů smrků na Šumavě kůrovcem za pět let je na první pohled silný argument. Bylo by nicméně zajímavé slyšet, jak se k tomuto číslu došlo. Každopádně zůstává pravdou, že jenom samotný orkán Kyrill zlikvidoval podle výkazů téměř 750 tisíc kubíků, neboli téměř milión stromů. Bylo přesvědčivě prokázáno na základě satelitních snímků, že jeho ničivá síla dopadla právě tam, kde se předtím zasahovalo a bezzásahovým plochám se prakticky vyhnula. Za dob, kdy se proti kůrovci v parku intenzivně bojovalo (tedy za ministrů Bendy a Kužvarta, mj. i v době premiéra Zemana) vítr pokácel dalších téměř 800 tisíc kubíků, čili zhruba milion stromů. Dalších téměř 700 tisíc kubíků – neboli necelý milión stromů byl pokácen. I přes nejintenzivnější zasahování se nepodařilo kůrovce zastavit a výsledkem bylo přes půl milionu kubíků, chcete-li, přibližně 700 tisíc stromů, které uschly a zůstaly stát. Ano, v době, kdy se prosazovala plně zásahová strategie boje s kůrovcem! Navíc vznikly rozlehlé holiny v řádu stovek hektarů ve vrcholových částech Šumavy, vedoucí k následným škodám větrem. Rovnice není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Dá se zcela dobře tvrdit (a řada odborných studií např. z Polska, Bavorska či Švýcarska to přímo dokládá), že ať se v jádrových zónách kácí či nekácí, na dobu trvání a rozsah kůrovcové kalamity to má minimální efekt – rozhodně nesrovnatelně menší než dopady sucha, imisí, vyplavování živin a především větrných kalamit.

Byl jsem tím, kdo byl u výběrového řízení, které vedlo k nástupu nynějšího ředitele národního parku. Jako náměstek ministra jsem byl u toho, když byl jmenován náměstkem ředitele parku. Tenkrát všechny tyto argumenty znal a tvrdil něco zcela jiného než dnes – byl aktivním podporovatelem bezzásahového režimu v prvních zónách. Diskutovali jsme o tom, jak velké by měly být, jak řešit požadavky rakouských vlastníků atd. Dnes se ale zjevně hodí jiné názory. Koneckonců se ukázalo, že změna názorů vedla k získání funkce ředitele – tak jako zřejmě tenkrát jiný názor vedl k získání funkce náměstka.

Co je ale hlavní: Šumava není území, které bude spravovat prezident. Dokonce ani nemá žádnou možnost, jak péči o park ovlivnit. Jen si vzpomeňte, jaké názory na park měl prezident v době, kdy byl ministrem životního prostředí ředitelem parku tak zatracovaný Martin Bursík. Spojovat ho tedy s volbou prezidenta znamená to, co vždy Šumavě nejvíc škodilo: zpolitizování navýsost odborné a složité otázky. Pane řediteli, volte, koho chcete, a Šumavu nechte stranou. Máte o ní pečovat a ne jí tahat do volební kampaně. Ostatně, potřebuje spíše odborníky, ekology a lesníky, než politiky. A pokud politiky, tak takové, kteří odborníkům naslouchají a netváří se, že sami umí všechno nejlíp.

---

reklama

---