Matouš Horák: Genetické zdroje, genové rezervy a volání o pomoc

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Výzkumný ústav živočišné výroby

Vstříc těmto chovatelským "úspěchům", započali jsme šlechtit krávy, které jsou továrnou na maso a mléko, avšak bez hormonální stimulace rozmnožují se hůře, o tele se postarat neumí, je jim v zimě zima a v létě horko, kulhají, mají záněty ve vemenech, dožívají se třetiny svého přirozeného věku, ubránit predátorům se neumí a po několik generací již neví, jak vůbec vypadají rohy, natož slunce. Proto vznikla na počátku 90. let v rámci OSN Úmluva o biologické rozmanitosti a na ní navazující Nagojský protokol (o přístupu ke genetickým zdrojům a spravedlivém a rovnocenném sdílení přínosů plynoucích z jejich využívání). Ratifikováno a podepsáno skoro všemi státy světa, mimo Kanady, USA, Ruska a pár dalších, které se na mapě světa hůře hledají. Každý stát, který se k prohlášení připojil, včetně ČR, musek od každého svého hospodářského semene a plemene, které je pro daný stát z hospodářského pohledu ekonomicky i strategicky důležité, uchovat alespoň několik druhů (pra)původních plemen a semen, které nebudou šlechtěny na výkon, nýbrž na odolnost (krávy, kozy, koně, včely, králíci, slepice, husy, obilí, zelenina, mikroorganismy, ovocné stromy....). V případě krav jde o plemeno, které bude takovým oslím můstkem mezi praturem a holštýnským skotem, zubrem a belgickým modrým. Jak kdysi řekl o genových rezervách ředitel odboru environmentálního a ekologického zemědělství ministerstva zemědělství Jan Gallas:

"Dobře se rozmnožují i živí. Mají vlastnosti, jež se vyvíjely po staletí a díky nimž obstála v drsných podmínkách,... Fungují jako jakási záchranná brzda pro dnešní vyšlechtěné vysokoprodukční druhy zvířat. Je kam sáhnout, když ve šlechtění uděláme chybu."

Selsky mnou řečeno: prostě až ty holštýnky v kravínech budou dojit 100 litrů mléka denně, ale budou se dožívat jen tří let, nebudou už umět chodit, nebudou vědět, co si s čerstvě narozeným teletem počít a ani jak se postavit při připouštění k býkovi, připustí se genovým zdrojem českého strakatého skotu nebo české červinky (dvě plemena krav, která v ČR máme v genových zdrojích) a udělá se zase pár kroků zpět k praturovi, aby se jim v těchto věcech zase trochu osvěžila paměť. Dodá se jim ta přirozená znalost, kterou díky našemu šlechtěním pozbyly.

My na Malostatku Blatiny jsme chovatelé genových rezerv českého strakatého skotu. Jedno z největších stád tohoto druhu v ČR. Aktuálně pět samic. Přísně dodržujeme inseminační plán, posíláme vzorky na DNA a stát nám přispívá na chov, který je z hospodářského hlediska nerentabilní. Není maso, není mléko, není výdělek. Dává nám to smysl, přestože je příspěvek nízký a papírování a buzerace o dost více, než pokud bychom dělali konvenční mléčnou produkci nebo pastevní chov plemene aberdeen angus, jako ostatně mnoho jiných zemědělců ve zdejších podbrdských končinách. Dobré je držet hubu a krok a nekritizovat. Prostě buď je dobré to dělat tak, jak nám úředníci předepisují, nebo to nedělat vůbec a přejít na chov jakéhokoliv jiného konvenčního plemene.

Jenže již je toho nějak příliš, mnozí to ví, ale nikdo nic neříká. Tak kupříkladu:

1) Jako chovatel českého strakatého skotu v genových rezervách musím být v kontrole mléčné užitkovosti. Jenže není žádná úřední forma kontroly užitkovosti, která by počítala s tím, že je tele pod matkou. Tváříme se tedy, že telata opravdu záhy po porodu odstavujeme, což je i doporučení Výzkumného ústavu živočišné výroby(to je ten pokutovaný ústav opředený mnoha kauzami), který je garantem chovu a který nám říká, co a jak máme dělat. Oni mají v ústavu také pár matek genovek a telata odstavují. Běžná praxe. Jenže možná tak u konvenčních mléčných chovů, nikoliv u chovatelů genových zdrojů kdekoliv ve světě. Jak chceme rozvíjet vlastnosti, kterým nedáváme v chovu sebemenší prostor?

2) Metodika, která je každých několik let vydávána a která slouží jako návod k tomu, jak máme genovky českého strakatého skotu chovat a kam se se šlechtěním ubírat, je obšlehnuta z šlechtitelského programu českého strakatého skotu, tedy skotu, který byl v posledních padesáti letech zušlechťován vysokoužitkovými plemeny. Skotu, který je dnes větší, ve většině případů bezrohý a kterému již přes padesát let telata odebíráme. Prostě vysokoužitkový skot, který je chovaný v kravínech a přirozená plemenitba se vyskytuje poskrovnu. Jen v plemenné knize je skoro 120 tis zvířat, oproti necelým 200 ks drobných rohatých stračen, které jsou v genových zdrojích. Základní parametry a chovné cíle jsou opsány doslova a do písmene. Prostě CTRL+V, CTRL+C. Též standard plemen a chovu. Po těch maličkatých svéhlavých stračenách chceme to samé, co po těch obřích. Velikost, váhu, vysokou užitkovost masnou i mléčnou, obsah tuku a bílkovin i "délku produkčního využití dojnic 4-5 laktací", v přepočtu v sedmi letech konec, jatka. A to máme ve sto let staré historické literatuře kravky, které vypadají lépe, než dnešní čtyřleté stračeny v kravíně, jenže těmto, na černobílých fotografiích, bylo tehdá 22 let a byly na devatenácté laktaci.

3) A pak je tu krásná tisková zpráva ze 7.května tohoto roku, že se narodila ve Výzkumném ústavu první jalovička ze zkumavky. Jasně, je to potřeba, genetická diverzita genovek českých stračen je mizerná a mnohdy není z čeho brát. Jenže všechno tohle laborovaní se dělo proto, aby to nebohé zvíře skončilo samo v ohrádce u teletníku, čímž se Výzkumný ústav i pochlubil (viz fotka). Jak bude tato jalovička schopna sama jednou odchovat, vychovat a uchránit tele, když to sama nikdy nezažila a ani nezažije, je mi záhadou.

Veškeré tyto příklady jsou v absolutním rozporu se stanovisky OSN, potažmo FAO, a s veškerými jejich doporučeními a protokoly. Devastace genových rezerv českým státem v přímém přenosu. A to nemluvím o mém přesvědčení, kdy jsem si před lety vybral chov genových rezerv právě proto, abych byl ušetřen nucenému odstavu telat a jiným praktikám, které k zemědělství v 21. století patří. Prostě mi šlo o to, vytvořit mým kravám to nejpřirozenější prostředí. Nechat je oždibovat hlohy i trnky, pást se na volných prostranstvích, pozorovat telata jak fungují se stádem svých matek, tet i strýců, babiček, prababiček i našich obřích tažných volů. A u toho je drbat, dojit, ošetřovat a třeba s nimi i tahat, jelikož ještě ve 40. letech 20. století bylo šlechtění tohoto drobného skotu cíleno na maso-mléko-tah.

Nešlo by s tím něco udělat? Než nás stát, chovatele genových rezerv českého strakatého skotu, kteří na rozdíl od mnohých kompetentních četli metodiku, Nagojský protokol a čteme pravidelně i metodické pokyny FAO, které nabádají, abychom zvířata chovali živá, na farmách a v přirozeném prostředí, jelikož jedině tak je možné využít a uchovávat jedinečnou charakteristiku těchto drobných, odolných a hlavně původních kraviček českého skotu?

(Každý genový zdroj má svého garanta, poradce a svou metodiku. Popisuji stav u genových rezerv českého strakatého skotu, nikoliv u huculských či starokladrubských koní, českých hus, českých zlatých kropenek, přeštických prasat, včel kraňských či valašských ovcí. Tam netuším, jakým směrem se metodika ubírá a doufám, že snad směrem správným.)