Matouš Horák: Zemědělcem z úřední milosti

Zdroj | Matouš Horák

Zemědělské dotace se dělí na:

1) Nárokové. Na ty má právo každý, kdo hospodaří na půdě větší než jeden fotbalový stadion. Když nemá kráva na uších známky, je to bráno asi jako když nabouráte se třemi promile v krvi. Každá kráva tedy musí mít číslo, které je registrováno na hospodářství a vy určíte pozemky, na kterých se zvíře pase či se pro něj seká seno, shání obživa nebo tam jen pro sebe pěstujete brambor nebo obilí. A za tyto pozemky (pole, louky, pastviny) je stanovena taxa za hektar. Vypočítává se to úrodností půdy, věkem zemědělce, nadmořskou výškou, způsobem péče o pozemky, zdali je na ně vázán dostatečný počet zvířat, zdali jsou obhospodařovány ekologicky atd. A pak se to hodí do nějakého programu a tam vyjede koeficient, kterým se každý z vašich hektarů násobí. Čím víc hektarů, tím více peněz. Formulář vám připraví na ouřadě, jen ho podepíšete. Zvládne to i naprosto negramotný člověk jako já. Tyto nárokové dotace jsou vázány na 99 % zemědělské půdy v ČR. Troufl bych si říci i na 99,9 %. O těchto nárokových dotacích se teď vede ta pře.

2) Nenárokové, s kterými zatím zkušenost nemám. To jsou nějaké programy a dotační tituly, které jsou na nějaké období vyhlášeny a předem známy. Třeba na modernizaci kravína, nákup traktoru nebo lisu na balíky, na remízky, sázení stromů, dnes možná i tůně, přístřešky na seno, bioplynky, budování chlévů atd. Zde je byrokracie složitější a nikdo to zadarmo nevypíše, pokud nemáte někoho šikovného a ochotného, kdo se v tom vyzná. Větší zemědělci mají své lidi, zaměstnance, kteří sledují, jaké tituly teď frčí a zdali by se nějaký nehodil. Ve větších rodinných farmách tuto funkci dělají často ženy - matky, dcery, snachy, manželky, které se umí obstojně v těchto věcech orientovat a chodí i na přednášky, které ministerstvo pořádá. Menší malorolníci, troufl bych si říci pod 150 ha, využívají služeb tzv. "lehkoživek", jak je zemědělci za jejich zády nazývají. To jsou lidé, kteří v tom umí chodit a kteří si to nechají i zaplatit. Zavoláte lehkoživkovi, že chcete nový traktor. On řekne, že by to šlo. Zpracuje žádost, která má dle něho vždy velkou šanci na úspěch, vy si půjčíte od banky na větší a novější traktor, lehkoživkovi dáte nemalé procento a pak se staženým zadkem čekáte, zdali vám to vyjde. Dotace má své podmínky, takže je nutné se třeba zavázat, že traktor ihned neprodáte. Nikdy na traktor nedostanete celou částku.

A pak jsou takové ty krásné aspekty, které sebou celý systém přináší:

1) Zemědělci jsou nejufňukanější ze všech, takže každý rok je buď moc mokro, nebo moc sucho, málo slámy, nebo moc obilí... Ať se tedy udělá cokoliv, vždycky to bude špatně. Což mám pocit, že se právě děje.

2) Není možné si koupit z dotací starší traktor nebo starší techniku. Modernizace stáje není možno dělat tak, že si natěžíte z vlastního lesa dřevo, vezmete cihly, co vám nechá soused, železí nakoupíte na šroťáku (kovošrot) a se stavbou vám pomůže o víkendech švára. Ano, to je ta ekologická cesta. Avšak selský rozum stranou: máte projekt, naběhne monstr firma, jiná firma jako dodavatel stájové technologie (zapomeňte, že si to budete svářet sami a sami vozit do zinkovny) a za rok kravín stojí. Samozřejmě si na to nejdřív musíte půjčit od banky, jelikož dotace se proplácí zpětně. Když budete sami sázet remízky, zapomeňte, že si to sami naroubujete.

3) Pro mě je nejhorší byrokracie, které vůbec nerozumím. Třeba jako závěr kontroly, kterou jsme měli před koncem roku, je výčet věcí (přesná citace):

"Na ploše 46 m2 byla při kontrole na místě zjištěna plocha, která nebyla zahrnuta do způsobilé plochy, neboť byla porušena podmínka podle § 7 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 50/2015 Sb., ve znění pozdějších předpisů." Konec. Víc nic. Mnoho úředníků používá tuto řeč celý svůj pracovní život osm hodin denně a přijde jim naprosto nepochopitelné, že na světě ještě existují lidé, kteří tuto babylonštinu neovládají. O to více pak vystupují z úřednické řady vzácné výjimky, které vám jsou ochotny tuto řeč přeložit. Jmenovitě třeba Ing. Dvořák ze SZIFu v Benešově či Ing. Valešová ze SZIFu v Plzni.

4) Ten prohřešek ve skutečnosti znamená, že jsme hospodařili na úzkém pásu, který jsme v neměli v zákresu tzv. DPB. Což je díl půdního bloku. To už vím. Ale na SZIFu vám rádi dají najevo, že pokud netušíte, co je to DPB, pak jste úplně ztracenej případ. Googlil jsem DPB před lety v noci asi hodinu, než jsem u toho usnul (díky tomu jsem se třeba dozvěděl, že mají v Ostravě Divadlo Petra Bezruče - DPB). Zákresy, kde se hospodaří, se dělají v satelitní mapě. My máme na pozemku sto let staré duby, někde je jich i několik za sebou, a v mapě u počítače opravdu nejsem schopen na metr přesně říci, kde pod korunami stromů ještě sečeme či paseme a kde již ne. Brát dotace na něco, co se naopak neseká či nepase, je také prohřešek. Jenže revizor s přesnou GPSkou, který šišlá a ještě k tomu tiše a kterýho byste v životě nenechali ani převést cizí dítě přes přechod, vám jednou za čas ty pozemky obejde a zjistí, na kolika procentech jste hospodařili a hospodařit neměli a nehospodařili a hospodařit měli. Tyto procenta se opět zadají do té úřední Enigmy, která na další roky sníží koeficient nárokových dotací na všechny pozemky. Je to sankce za prohřešky, o kterou jste na další roky chudší.

5) Dotace na plochu vám říkají, kdy máte sekat, kdy máte pást a svým způsobem i jak. Což mě přivádí k šílenství, takže si budu muset trochu ulevit. Jako že někdo v Bruselu, v Praze nebo Plzni už v lednu ví, kdy u nás na mlýně tráva pokvete, kde kvetou orchideje, kde hnízdí čejky nebo která pastvina je podmáčená?! Za neposekanou plochu nebo jen plošku jsou totiž samozřejmě zase peníze dolů. Jo, jde to nějak úředně řešit. Jenže. Sekáte, dochází nafta. Sedíte ve třicet let starým traktoru, je červen, vedro jak v prdeli, i když stojíte ve stínu a na sedačce spolujezdce vám spí dítě. A voláte nějaké úřednici, která má dovolenou, ale moment, přepojím vás na kolegyni... pak posloucháte dvě minuty příšernej xylofon "tyndynyndydyn vyčkejte na spojení tyndynryndyn"... aby to zvedla důchodkyně z vrátnice a řekla, že paní inženýrka šla asi domů a úřednice, co mě přepojovala, už asi také. Takže to neposekané ohnisko chráněných kosatců vprostřed louky necháte a doufáte, že to nikdo nevyfotí z vesmíru nebo nepřijede zase ten tichej šišlavej maník. Samozřejmě, že přijel.

6) Když nakoupíte v pohraničí tisíc hektarů luk a budete je dvakrát za rok sekat i s orchidejema a balíky sena házet do meze, prachy za plochu (nárokové) stejně dostanete a vůbec ničemu se neprotivíte. V pohraničí častý jev. Někteří si zase drží půdy víc, než potřebují a část půdy obhospodařují také jen naoko. Ještě více častý jev. Jiní by třeba o tuto přebytečnou půdu měli zájem, ale jsou bez šance. Dokud se prostě platí peníze za plochu, není důvod se ji zbavovat. Proto jsou ceny půdy vysoké a investoři dnes přesouvají své jmění právě do zemědělské půdy. Tu poté pronajmou (propachtují) zemědělcům a ti jim platí.

7) Získat půdu k nájmu nebo ke koupi je nesnadné. Tři čtvrtě půdy v ČR není ve vlastnictví zemědělců. Velké podniky mají nějaké PR, jak vlastníky půdy oslovit. U malých, jako jsme my, to funguje asi tak, že si najdete vlastníka vedlejší louky, kterou v našem případě obhospodařuje naoko Babiš. Vlastníkem louky je ale osmdesátiletá babička z vedlejší vesnice, její tři vnoučata a deset pravnoučat její před dvaceti lety zemřelé sestry, kteří žijí na Moravě a dvě z nich v Německu. Andrej ví, jak se tohle dělá a dokáže to, ale my se ženou jsme doteď nepřišli na to, jak ty lidi zaujmout a motivovat je k prodeji nebo pachtu. Samozřejmě, že Andrej platí za nájem málo, ale když o půdu projevíte zájem vy, je ochoten zaplatit o tisíc korun za hektar za rok více, než je ve vašich možnostech.

8) Pokud jste rodinný či malý podnik, jste sami sobě opravářem techniky, agronomem (ten co říká, kdy se má co sklízet a kde a kdy sázet i růst), zootechnikem (ten co sleduje stav zvířat) i krmivářem (skladba krmné dávky pro dobytek). A samozřejmě i zedníkem, pohůnkem, lopatou i bagrem. Na většinu z těchto profesí je dobré mít vysokou školu. Velké podniky mají na každou profesi, včetně získávání dotací, svého člověka či lidi. Pro některé z menších jsou dotace důležité, tak místo četby o welfare skotu (životní pohoda) či o zakládání tůní a zadržování vody v krajině, čtou raději ty set stránkové PDF, co jsou volně každý rok ke stažení na webu ministerstva, kde je napsáno, na co a jak žádat. Ale oboje se stihnout nedá. My bychom byli třeba za první republiky velkostatkáři, ale nyní nás legislativa řadí do sekce "mikropodnik". To jen malý výlet do byrokratického názvosloví.

Závěr:

My jsme rádi, když jsme celá rodina spolu se zvířaty. Nebo jen tak v ohradách pozorujeme, který strom se uchytil a který nikoliv, kde je třeba vysbírat kámen a kam ho pro ještěrky odvézt, kde nechat trávu přerůst, kde nechat trnky a kde je naopak proklestit. Snažíme se nenadávat na úřední lejstra před dětmi, abychom je neodradili od jejich nadšení, snažíme se pozorovat naše zvířata, zdali jim něco nechybí a také krajinu, zdali po ní nechceme víc, než je nám schopna dát. Zároveň však musíme makat venku v každém počasí. A to i když je nám blbě, máme teplotu nebo nás bolí hlava. Musíme naše děti tahat všude sebou. Jsou s námi v traktoru, v lese nebo v dílně. Musíme se shodnout na tom, kam složit hnůj, jestli nějakou krávu nezaprahnout dříve nebo jinou nezapustit později. Nejezdíme na dovolenou a musíme udržovat stálý režim (roční, denní i týdenní, v mém případě noční), z kterého není dobré vystupovat a každý zásah v podobě havárie, dětského blinkání nebo nutné změny znamená vykolejení. Tedy je vždy příležitost k tomu, se pohádat :-)

Co se týká zastropování nárokových dotací, nevím. Asi je to dobré, ale "je to asi opravdu všechno složitější...". A pokud by nám fakt něco pomohlo, tak kdyby za mnou na pole, do lesa nebo do dílny občas přišel nějaký státní nebo bruselský úředník a řekl, že mi pomůže. Že to vyplní a odešle, že to umí a udělá to rád. A usmál se a pohladil mě po vlasech a řekl, že to spolu určitě zvládneme. Já bych mu za to dal třeba husu a dobrou lahev domácí pálenky.